Dvě polojeskyně a obětní kámen

Je neděle ráno, asi půl osmé. Slunko už vylezlo a marně se snaží prodrat se mraky. Brání mu totiž mlžný opar, kvůli kterému nevidím ani blízké budovy. Spěchám na metro, protože za 20 minut odjíždí autobus z Florence do Mnichova Hradiště.

Spolu s Jančou vystupujeme na Florenci, kupujeme si něco k snědku. Přemýšlím, kolik nás nakonec dorazí. O výletu ví minimálně 7 lidí - tipuju, že pojedeme 4. Nedokážu si představit, že by ti, které nebudu jmenovat, vstali tak brzo. V autobuse po několikerém sčítání docházíme k číslu 3 : Vojta, Janča a Bob.

O cestě autobusem toho moc nevím, protože jsem ji skoro celou prospal. Zaspal jsem i omluvný telefon, ve kterém Marcelino, se nímž jsme všichni počítali, vypraví jako ho moc mrzí, že to nestihl a nemůže jet s námi. Myslím si něco o podpantoflákovi a rozespale vystupuju v Mnichově Hradišti. Po chvíli se zorientujeme a s malou přestávkou na nákup dalších živin vyrážíme po červené značce vstříc ráji. Českému. Jdeme po Zlaté stezce a vůbec nám nevadí její červené značení.

Opouštíme městys, překračujeme nachodem/nadjezdem rychlostní silnici a kolem rybníku míříme ke zřícenině hradu Valečov. Po cestě potkáváme v poli kosu. Kolem ani ani noha (až na ty naše), kosa nabroušená, naklepaná a opuštěná. O kus cesty dál zajímavá značka, která naprosto srozumitelně vysvětluje, že následující úsek nebude značen a vcelku jasně popisuje, jak bezpečně dojít k dalšímu značení. A od značky vyšlapané dvě cesty. Samozřejmě si vybíráme tu špatnou, což ovšem zjistíme až po cestě zpět, o nějakých 7 hodin později.

Nakonec dorazíme do vesnice, kde se opět shledáváme se červenou značkou, kterou dále následujeme. Po pár metrech Janča zavětří. Jeji geodetický čich praví, že hrad by měl být na druhou stranu. Protože je inženýrka s praxí, posloucháme a děláme čelem vzad. A opravdu, za chvilku už stoupáme k hradu, tedy k tomu, co z něj zbylo.

V malé a útulné krčmě pod hradem si kupujeme vstupenku a zamřížovanou branou vstupujeme do hradu. Z reproduktorů nám nějaký pán vypraví nehezké věci o majitelích hradu, my si mezitím prohlížíme kopie starých listin, jež se vážou k jeho historii. Mnoha schodišti, chodbami a průlezy šmejdíme hradem. Dočista sami.

Když se Valečova nabažíme, kolem hladomorny a skaláckých příbytků jdeme zase dál po zlaté. Tedy červené. Projdeme lesem, až dorazíme k plošině Hrada, která byla obydlena už v mladší době kamenné. Na samotném kraji skalního masivu vybalujeme svačiny (převládá slanina a rohlík) a cpeme se tak, jako původní obyvatelé Hrady, to jest rukama. Příští zastávka Drábské světničky.