středa, listopadu 30, 2005

Modrý život


Po prohraném zápase jsme s Veronikou a Pepou (fotbalistou) zašli rozebrat zápas do Pětníka. Povídali jsme o škole; kterak se nám zatím daří plout divokými vodami studia.



Doprovodili jsme Veroniku na tramvaj (teď mi došlo, že Veroniku nesmím jmenovat, doplňte si prosím místo jména Veronika hvězdičku (*) ), chvíli pomrzli a poté, co jsme se rozloučili, vykročili jsme s Pepou ku koleji.

Kousek od plácku, kde přes den blbnout skejťáci, seděl v mírném mraze na zemi zmožený člověk. Snažil se postavit se, ale moc mu to nešlo. Zašli jsme tedy k němu a pomohli mu na nohy. Postavil se jen s obtížemi a nebýt toho, že jsme ho podpírali, spadl by zase na zem. Zeptali jsme se, kde bydlí. Říkal, že naproti Delvitě. Popadli jsme ho tedy každý za jednu ruku a vydali se směr Delvita. Jenže...jenže nohy mu nesloužili, pravá mu nechodila vůbec a levá byla jen tak do počtu. Visel na nás celou svou vahou a protože měl ruce volné, šmátral si po kapsách a vnucoval nám peníze. U tržnice a u parčíku jsme ho vždy na chvíli posadili, protože nás pěkně bolely ruce.

Když jsme jej dotáhli před Grosseto, necítil jsem skoro ruce a Pepa na tom byl asi stejně. Zeptal jsem se tedy ještě jednou, kde to vlastně bydlí. Mávl směrem k Podbabě a povídal, že asi 150 metrů daleko. Neměli jsem síly - zašel jsem tedy k taxikáři, který stál před Grossetem a vysvětlil mu situaci. Kousek nám popojel a po drobném přetahování jsme dotyčného naložili do taxíku. Sedl jsem si na přední sedadlo a pověděl jsem cestujicímu, ať řekne, až bude před svým vchodem. Pepa pokračoval pěšky ke koleji. Asi po deseti metrech ukázal cestujíci na vchod : tady bydlím. Taxikář nevěřil svým uším, zastavil až po chvíli a musel pak kousek couvnout.

Omluvil jsem se taxikáři a opět společně s Pepou jsme ono těžké zavazadlo vyložili z taxíku. Už od zastávky u tržnice jsem měl v kapse jeho klíče a po chvíli se mi podařilo odemknout vchod. Dotáhli jsme zavazadlo dovnitř a po chvíli z něj dostali, že bydlí hned za vchodem vlevo. Posadili jsme jej na schody a čekali, až najde ten správný klíč ke dveřím.

Po odemknutí se ozval štekot malého psiska, které ovšem nebylo vidět. Zavazadlo nám mumlavě děkovalo a neustále nám do ruky cpalo peníze, které jsme mu dávali zpět do tašky. Protože dveře se o něco zarazily, nedokázali jsme ho jimi provléci. Padl tady na všechny čtyři a za tichého mumlání vlezl dovnitř. Nevlezl však úplně, kvůli botám jsme nemohli zavřít dveře. Po několika upozornění nohy zasunul, klíče jsme položil na něco, co potmě vypadalo jako stolek a zabouchl dveře.

Vyšli jsme ven, Pepa se nadechl a povídá : "Proč já?"



Celý příspěvek...

úterý, listopadu 29, 2005

Na každého jednou dojde


A došlo...

V předposledním zápase základní skupiny Strahovské ligy jsme prohráli 8:7 gólem v poslední minutě, kdy jsme hráli ve třech proti čtyřem. Náš útočník totiž dostal za strčení do hráce po faulu červenou kartu.

Vyběhli jsme ve dvou do protiútoku, ztratili míč a během pár vteřin jsme ztratili i ten jeden bod. A to jsme vyhrávali i 3:0.

A opět jsem si dal jeden vlastní gól, mimo jiné...



Celý příspěvek...

neděle, listopadu 27, 2005

Recyklujeme

Jednou za rok popadneme krosny, nacpeme do nich pivní lahve a vyrazíme do Delvity. Vrátili jsme 123 lahví, dvě přepravky, celkem 577,- Kč. Za utržené peníze jsme koupili osvěžovač vzduchu, což je nadmíru dobrá investice.



Celý příspěvek...

Bez proudu


Původně jsem chtěl dopsat povídání o degustaci, ale nechám si ho na jindy. Stejně jako závěr výletu do Českého ráje.

Vzpomněl jsem si totiž, že jsem čistil disk a objevil spoustu starých fotek. Tedy "starých fotek", focena je digitálem.



Strhla se tehdy malá letní přeháňka, chvíli poté vypadl na koleji a v okolních blocích proud. (Jako elektrotechnik musím říci, že napětí v síti kleslo na velmi nízkou hodnotu a bez napětí není proudu. Tohle sice naplatí při supravodivosti, ale tehdy bylo poměrně teplo, o trochu víc než teplota kapalného helia). Mohlo být tak kolem páté hodiny - kdo nejel na víkend domů, seděl na pokoji a pravděpodobně koukal do počítače. Za chvíli po výpadku začaly ze dveří vykukovat hlavy, které se snažily zjistit, kde všude nejde proud. Nebyla elektřina, nejely počítače, nebyl internet. Není tedy divu, že jsme se postupně trousili na chodbu a posedali na křesílka. Povídali si a čekali. V jednu chvíli okolo mě prošla budoucnost, ze které- v minulost proměněné - jsem se ještě nevzpanatoval ... ale tehdy jsem to netušil.

Tahle fotka vznikla v okamžiku, kdy jsme si vyprávěli, jak to vypadá před Delvitou těsně před otvírací dobou. Důchodci svírající vozíky, připraveni vyrazit pro čerstvé pečivo. Na fotce je Linda (nyní už doktorandka, občas ji na koleji ještě zahlédnu), Johan (už inženýr, na koleji je poměrně často, chodí hrát fotbal a vyhrávat degustační soutěže).

Fotil spolybydlící Tomáš : 21.6.2002, cca 17:00.



Celý příspěvek...

pátek, listopadu 25, 2005

Updated - Gusto


Soutěž snad dopadla dobře. Nikdo se nezranil, nikdo neumřel. Jen se teď na pokoji jaksi nemůžu ani hnout. Máme tu asi dvacet sklenic, dvě basy s lahvemi, sud, pípu a neuvěřitelnou změť kabelů.

Půjdu spát, zítra napíšu víc ;)

Fotky



Celý příspěvek...

čtvrtek, listopadu 24, 2005

Zábřeh

Nádraží v Zábřehu. Cesta do Prahy. Trochu sněžilo.

A teď už doopravdy spát. Posted by Picasa



Celý příspěvek...

Degustační soutěž


A když už jsem se tak rozjel, dnes večer proběhne na koleji degustační soutěž.

Vždy mě zajímalo, jestli lidé poznají "své" pivo. A tak nás napadlo uspořádat ochutnávkovou soutěž. Devět soutěžících a devět druhů piva.

Tady někde je plakát (160kB - pdf).



Celý příspěvek...

Rotující kedluben a křeč


Včera nám ve strahovské lize odpadl zápas, domluvili jsme si tedy přátelák s týmem první ligy (toho času i první v tabulce) : s Rotujícím kedlubnem. (Pro neznalé a nově příchozí - náš tým Bubenečská paralela hraje třetí ligu a toho času také na prvním místě skupiny ;).



Zápas začal na oko opatrně, ale už za chvíli jsme vedli 2:0. Soupeř trochu zaskočen, postupně se rozehrával. Jejich rychlé kombinace zhusta jen na jeden dotek nás nutili běhat, kdežto oni se moc nenadřeli. Po cca dvaceti minutách byl stav 3:1, za což můžeme děkovat Milanovi v bráně, protože chytal výborně (jednu ze střel dokonce vyrazil obličejem). S utíkajícím časem nás začali přehrávat a hlavně dokázali využít našich chyb. Neuběhlo mnoho času a bylo srovnáno na 4:4. I my jsme začali hrát trochu jinak a tlačili se dopředu, za což nás Kedlubny potrestali. Long story short, zápas skončil 8:4 v náš neprospěch, ale fotbal to byl pěkný.

Po fotbale jsme zašli na pivo, protože to se po zápase sluší. Povídali jsme, popíjeli a najednou jsem ucítil nepříjemne pnutí ve spodní straně stehna, které rychle přešlo nejhnusnější křeč, kterou jsem kdy dostal. Hučelo mi v uších, skoro jsem neslyšel. Snažil jsem si natáhnout nohu, ale dost dobře to nešlo. Podařilo se, ale křeč ne a ne odeznít. Když jsem myslel, že to se mnou sekne, sval povolil. (jojo, chlapi nic nevydrží).

Dnes jsem zkoušel hrát a noha pořád bolí :-(



Celý příspěvek...

Přírůstek do rodiny


Sestra s přítelem si pořídili psisko ;)



Celý příspěvek...

středa, listopadu 23, 2005

Historická událost


Zašli jsme dnes s kolegy na oběd. Vybral jsem si z denního menu výborné jídlo (jelení plec) a objednal si polévku. Číšník mě opatrně upozornil, že bych mohl vybírat z dnešní nabídku, a ne ze včerejší. Zvolil jsem tedy smažený hermadur a polévku, ale nějak jsem se zapomněl kouknout, jaká že je to dnes v nabídce.

Za pár minut ji přede mě číšník postavil a mé z nevyspání povadlé tváře ztuhly. Koprová! Kopr nesnáším, blednu po něm, žaludek se chvěje. Ale přesto jsem ochutnal a světe div se, bylo to k jídlu.

Nic lepšího se dnes zatím nepřihodilo ;)



Celý příspěvek...

úterý, listopadu 22, 2005

Pokaždé jinak


Zašel jsem dnes ráno do banky vybrat nějaké peníze. Nechtěl jsem trápit limit na kartě, šel jsem tedy přímo k pokladnímu. Vyplnil jsem číslo účtu, částku, podepsal se a předal občanku. Pokladník něco naťukal do počítače, koukl na výběrový lístek, koukl do počítače, koukl na lístek. Nakonec mě požádal, abych se mu podepsal ještě jednou. Hned jak jsem dopsal, pokladník povídá, že tohle není můj podpisový vzor a že pokud se mu nepodepíšu správně, peníze mi nevydá. A jelikož mám účet na této pobočce, mám si podpisový vzor změnit a přijít znovu.

Poškrábal jsem se za uchem a přemýšlel, jak jsem se to tehdy mohl podepsat. Pro osvěžení mých podpisů jsem vytáhl platební kartu a koukl na ni. Pokladník zazářil a pravil, že tohle je můj podpisový vzor a že když prý ten podpis trefím, peníze mi dá. Trefil jsem se a peníze dostal.

Tohle ovšem vůbec nic není, jednou takhle v České spořitelně, když jsem vybíral větší částku,loudila ze mě pokladní postupně číslo účtu, občanku, platební kartu i jméno mamky za svobodna. Stále nebyla spokojen a zkoumavě si mě prohlížela. Nakonec jsem musel vyjmenovat osoby a společnosti, od kterých mi chodí peníze. Pořád málo, musel jsem přidat i přibližná data příchodu peněz. Peníze jsem ovšem dostal teprve poté, co jsem popsal přibližné částky, které mi na účet přibyly.

Pokladní si mě pečlivě prohlížela i když mi vyplácela peníze. A myslím, že za mnou hleděla ještě když jsem odcházel.

Tož tak.

Omlouvám se praštěnou historku i sloh, je už skoro sedm ráno a já jdu teprve spát ;)



Celý příspěvek...

sobota, listopadu 19, 2005



Někdo si dnes stěžoval, že tu chybí fotka Damiánka.



Celý příspěvek...

pátek, listopadu 18, 2005

Home sweet home

Tak jsem konečně po půl roce doma. Rodiče mě skoro nepoznali, pes na mě vrčel (ještě mě totiž nikdy neviděl).

Nejdříve nádherných šest hodin ve vlaku (spestřeno hodinovým čekáním v Jeseníku). Poté jsem rodičovstvu rozchodil připojení k Internetu a seznámil se s psiskem. Poté, co nám v létě zemřel pes Blesk, dostal se k nám roční německý ovčák Nero. Netvářil se na mě dvakrát přivětivě, leč už jsme kamarádi. Kocour Damiánek se se mnou naproti tomu skamarádil hned (a rituálně mi zarazil všechny své drápky do zad).

BTW, Ef, na fotce je vodní tvrz v Jeseníku, pár desítek metrů za náměstím.



Celý příspěvek...

středa, listopadu 16, 2005

Strahovská liga


Včera se nám opět podařil povedený kousek a zatím neporaženého soupeře (Tatra 613) jsme deklasovali 9:1, přičemž první 4 góly padly během prvních pěti minut. I já jsem přispěl jedním gólem. Byl rychlý nečekaný, brankář neměl šanci. Radost mi kazí jen to, že padl do naší brány.

Pokud vás zajímá, jak si stojíme, prosím tudy. A někde tady jsou týmové statistiky.



Celý příspěvek...

úterý, listopadu 15, 2005

Noční a jiné můry




Během psaní předchozího příspěvku spící spolubydlící několikrát promluvil a tlumeně vykřikl. A to prosím už dvě hodiny spí. Zase jsem si to zapomněl zapsat...

Pokud vám vedlestojící obrázek připadá tak trochu jako z Vetřelce, vězte, že sochu vysochal český sochař Ales Veselý už v roce 1968. Tedy cca 12 let před filmem Vetřelec.



Celý příspěvek...

Dvě polojeskyně a obětní kámen

Je neděle ráno, asi půl osmé. Slunko už vylezlo a marně se snaží prodrat se mraky. Brání mu totiž mlžný opar, kvůli kterému nevidím ani blízké budovy. Spěchám na metro, protože za 20 minut odjíždí autobus z Florence do Mnichova Hradiště.

Spolu s Jančou vystupujeme na Florenci, kupujeme si něco k snědku. Přemýšlím, kolik nás nakonec dorazí. O výletu ví minimálně 7 lidí - tipuju, že pojedeme 4. Nedokážu si představit, že by ti, které nebudu jmenovat, vstali tak brzo. V autobuse po několikerém sčítání docházíme k číslu 3 : Vojta, Janča a Bob.

O cestě autobusem toho moc nevím, protože jsem ji skoro celou prospal. Zaspal jsem i omluvný telefon, ve kterém Marcelino, se nímž jsme všichni počítali, vypraví jako ho moc mrzí, že to nestihl a nemůže jet s námi. Myslím si něco o podpantoflákovi a rozespale vystupuju v Mnichově Hradišti. Po chvíli se zorientujeme a s malou přestávkou na nákup dalších živin vyrážíme po červené značce vstříc ráji. Českému. Jdeme po Zlaté stezce a vůbec nám nevadí její červené značení.

Opouštíme městys, překračujeme nachodem/nadjezdem rychlostní silnici a kolem rybníku míříme ke zřícenině hradu Valečov. Po cestě potkáváme v poli kosu. Kolem ani ani noha (až na ty naše), kosa nabroušená, naklepaná a opuštěná. O kus cesty dál zajímavá značka, která naprosto srozumitelně vysvětluje, že následující úsek nebude značen a vcelku jasně popisuje, jak bezpečně dojít k dalšímu značení. A od značky vyšlapané dvě cesty. Samozřejmě si vybíráme tu špatnou, což ovšem zjistíme až po cestě zpět, o nějakých 7 hodin později.

Nakonec dorazíme do vesnice, kde se opět shledáváme se červenou značkou, kterou dále následujeme. Po pár metrech Janča zavětří. Jeji geodetický čich praví, že hrad by měl být na druhou stranu. Protože je inženýrka s praxí, posloucháme a děláme čelem vzad. A opravdu, za chvilku už stoupáme k hradu, tedy k tomu, co z něj zbylo.

V malé a útulné krčmě pod hradem si kupujeme vstupenku a zamřížovanou branou vstupujeme do hradu. Z reproduktorů nám nějaký pán vypraví nehezké věci o majitelích hradu, my si mezitím prohlížíme kopie starých listin, jež se vážou k jeho historii. Mnoha schodišti, chodbami a průlezy šmejdíme hradem. Dočista sami.

Když se Valečova nabažíme, kolem hladomorny a skaláckých příbytků jdeme zase dál po zlaté. Tedy červené. Projdeme lesem, až dorazíme k plošině Hrada, která byla obydlena už v mladší době kamenné. Na samotném kraji skalního masivu vybalujeme svačiny (převládá slanina a rohlík) a cpeme se tak, jako původní obyvatelé Hrady, to jest rukama. Příští zastávka Drábské světničky.



Celý příspěvek...

pátek, listopadu 11, 2005

Sportovní týden


Včera se završil úspěšný sportovní týden. V úterý náš tým zvítězil 8:0 v Strahovské lize (skupina G - Bubenečská paralela) nad zapeklitým soupeřem. Nedovolili jsme jim hrát, byli z toho pěkně zoufalí. Nu a včera večer na Jižním městě podlehl soupeř 8:1 (Pražská klubová liga - Hoblina Jižák).

Podstatnou část týdne jsem proležel v posteli a až dnes to vypadá, že zase začnu normálně fungovat. Během dne napíšu něco o víkendovém výletu...Vydržte a zachovejte přízeň ;)



Celý příspěvek...

pondělí, listopadu 07, 2005

Jaro posvěceno, podzim může začít


Je za pár minut půl osmé. A za stejných pár minut začíná koncert České filharmonie. Postávám na schodech Rudolfina, se mnou pár podobně čekajících. Je tma a trochu se ochlazuje. Jak se blíží začátek koncertu, čekajícím postupně přicházejí čekaní a mizí spolu v útrobách budovy. Čekám, jsem nervózní, bojím se, že koncert nestihnem...hodně jsem se na něj těšil.

Je za minutu půl a na schodech jsem sám. Na přechodu u rohu filozofické fakulty se objevuje decetně spěchající postava v kabátě. Když už je dostatečně blízko, otáčím se ke dveřím a oba spěcháme dovnitř. Pán, který kontroluje lístky, nás popohání a posílá na balkon. Janča má kabát, ale šatnu si musíme odpustit. Uvaděčka nás vpouští do dveří, zavírá a já slyším, jak pánovi za námi říká, že už ho nepustí. Usedáme na sedadla a ve stejném okamžiku přicházejí filharmonici. A nakonec i pán, který neměl být vpuštěn. Kouká na vstupenku, pak na jediné volné místo v páté řadě, musel by ovšem vyrušit několik lidí, kteří tleskají usazujícím se hráčům. Nakonec to vzdává a sedá si na schody. Muzikanti sedí, potlesk utichl. Otevírají se dveře netradičně vpravo, přichází mladý muž. Ozve se slabý potleskl, který postupně sílí, občas je slyšet smích. To se jen mladý violista (či čellista?) zapomněl v šatně. Nakonec přijde i Mistr Dutoit (na fotce), přivítán pěkným potleskem. Koncert začíná.

Překvapivě zahrají mou oblíbenou část Montekové a Kapuleti (Svita II., č.1 - tohle značení jsem samozřejmě neznal, opisuju z programu). Na jednu stranu jsem byl rád, na stranu druhou trošku zklamán, protože k vrcholu došlo jaksi předčasně... Svity se střídají, chvílemi jsem ponořen do hudby, občas sleduji, kterak má druhý čelista krátké nohavice a sem tam mu při dynamické hře uklouzne bota na parketách. Mám pocit, že orchestr nehraje tak, jak by mohl a i dirigent to tak nějak "odmával". Ovšem možná je to tím, že jsem do koncertu vpodstatě vběhl a nestihl se uklidnit.

Publikum tleská, následuje krátká přestávka tak akorát na zakoupení programu (před koncertem jsme to nestihli) a pozorování Táni Vilhelmové s partnerem. Dostal jsem chuť na šampus, ale pohled na cenovku (60Kč za deci) mi ji spolehlivě rozehnal.

Na druhou část tentokrát orchestr nastoupil naprosto v pořádku a já bylo malinko neklidný. Svěcení jara jsem nikdy neslyšel a vůbec od Stravinského toho znám málo. Věděl jsem, že kolem uvedení toho díla vypukl v Paříži malý velký skandál, ale to bylo asi tak vše. Koukl jsem do programu a hned jsem věděl, která bije :

"Průnik horizontální diatoniky, oktatoniky a chromatiky, vyplňující tetrachordickou osnovu, s metrorytmicky organizovanou vertikálou vytváří působivě nepravidelné zahušťování akordů přidanými intervaly s témbrorytmickou funkcí."

Skladba začala fagotovým sólem, s pěknou melodií. Poslední tanec obětované dívky začal. Víc o skladbě už asi neřeknu, zakousl jsem se do ní a spíš jsem hltal, než uvědomoval. Hudba netradiční (z pohledu tehdejšího vývoje hudby a z pohledu mé malé zkušenosti s "moderní" vážnou hudbou). Ale bylo to působivé, hudba se valila, měnila, občas zpomalila a zase rozběhla. Všechno to tak nějak bublalo a chvělo se. V jeden okamžiku, při zvláště intenzivní pasáži jsem se i maličko opotil. V jiné pasáži jsem si všiml, že se Janča směje (tympány zrovna hrály až současný techno rytmus). Poslední zaburácení a konec. Zaplňená Dvořákova síň tleská, dirigent se vrací jednou, podruhé, potřetí a kdo ví, kolikrát to vlastně ještě přišel. Při jednom z příchodů ukázal na fagotistu. Ten se ohlédl za sebe, rozhlédl se a raději se ujistil, že ruka ukazuje na něj. Vstal a potlesk ještě zesílil. Papírově tleskalo 2200 rukou, ovšem viděl jsem pár takových, kteří potlesk flákali.

Sál jsme opustili rychle a protože jsme neměli nic v šatně, za chvíli už jsme stáli venku a vydali se na Žižkov, kde nás čekala oslava narozenin kolegyně Márii.



Celý příspěvek...

Můžu to tak nechat?


Znáte to : objednáváte si zboží na váhu. Prodavač(ka) lehce požadovanou gramáž překročí a poté se zeptá onou slavnou větou : "Můžu to tak nechat?", popřípadě zboží zabalí a bez ptaní předá.

Šel jsem si před chvílí koupit svačinu, moravské uzené, pár rohlíků a něco málo k pití. Chodím do potravin u Bílého (majitel se jmenuje Bílý, jak se jmenují potraviny, netuším), kde mi paní za pultíkem uzeniny naváží. Pravil jsem tedy, že chci deset deka moravského uzeného - což občas dotyční chápou jako něco mezi "jedním kolečkem a půl kilem". Paní vybrala z hromádky odpovídající množství a položila na váhu. 125 g. Už jsem se chystal odpovědět opět často používanou větou "to je dobrý", leč paní se ani nezeptala, ani na mě nekoukla. Místo toho odebrala z hromádky velký plátek a místo něj přidala jeden menší, který zkušeným okem přeměřila. Na váze naskočilo 105 g, ovšem ihned přebliklo na 100 g a na tého hodnotě už display zůstal.

Nevím jak vám, ale mě se stalo snad poprvé, že jsem dostal přesně tolik, kolik jsem si objednal.



Celý příspěvek...

Updated - Dvě polojeskyně a obětní kámen

Ve fotogalerii jsou nové fotky, které fotil Vojta. Výlet popíšu holt až večer, není čas :-(


Nu, před chvílí jsem měl rozepsané povídání o nedělním výletě do Českého ráje. Spadl mi ale prohlížeč a všechen text fuč.

Než to napíšu znovu, můžeš se zatím podívat na fotky.



Celý příspěvek...

pátek, listopadu 04, 2005

Přípravy na svěcení jara

Zhřešil jsem, nebyl jsem v Rudolfinu už pěkně dlouho (od ukončení minulé sezóny). Rozhodl jsem se tedy hřích napravit a vybral si koncert České filharmonie pod vedením Charlese Dutoita, kteří společně nastudovali "baletní" hudbu : Romea a Julii (S.Prokofjev) a Svěcení jara (I. Stravinsky). Obvykle nakupuju vstupenky týden předem, ale tentokrát nějak nezbyl čas. Jelikož jsem člověk spořivý (všichni, kteří mě znají se teď usmívají... ;), kupuju studentské lístky za 50,- Kč, které se oficiálně prodávají na stání a na akusticky i opticky nevýhodná místa (za sloupy).

Přišel jsem tedy v den představení do pokladny a se zářívým úsměvem pravil, že bych rád dva studentské lístky na večer. Paní pokladní mi s neméně zářivým úsměvem odpověděla, že jsem měl přijít tak před měsícem. Úsměv mi z tváře zmizel, zůstalo zářivé zklamání. Paní pokladní mi na monitoru ukázala, že je v sále ještě několik volných míst, ceny ovšem začínaly na hranici 500 Kč.

Tolik peněz se mi opravdu dávat něchtelo, a myslím, že i Janča by mě odeslala do patřičných míst. Zeptal jsem se tedy, jako to vypadá v pátek. V pátek plno. Ale! Ale na balkóně dvě místa za sebou a za sloupem. Za pouhých 220 Kč. Sice by nebylo nic vidět, hůř slyšet, ale byl bych při tom. Zavolal jsem a dostal povolení koupit dva lístky. Paní pokladní mezitím hledala další místa, protože "ta dvě jsou fakt blbá místa". Nakonec našla dvě, která sice nebyla vedle sebe, ale uvidím alespoň kousek orchestřiště (a orchestru). Kývli jsme na sebe a já s povzdechnutím vytáhl peníze. Paní pokladní si povzdechu všimla, chvilku klikala myši, zamyslela se a zavolala kolegyni. Chvilku si povídaly a nakonec se shodly, že chudému studentovi klidně můžou dát 50% slevu.

Za malou chvíli mě v rukou hřály dva lístky za 220 Kč celkem. Nádhera.


Tento obrázek namalova sám Stravinsky ;)



Celý příspěvek...

Zpráva ze Šumavy


Dnes ráno mi kamarád přeposlal sms zprávu od Martina (viz Ztracení kamarádi). Z smsky plyne, že byl Martin ukončen ve škole (po pěti letech!) a čekají ho znovu přijímačky. Vzhledem k tomu, jak vždy poctivě makal, mě to hodně překvapilo :-(

Aspoň že je živ a zdráv...



Celý příspěvek...

čtvrtek, listopadu 03, 2005

Ztracení kamarádi



Možná trochu bulvární nadpis, ale oni se mi opravdu ztratili kamarádi.

Nejdřív spolubydlící, Martin, architekt. Na konci semestru si odvezl počítač, cepíny, lana a nechal nám tu spoustu knih, papírů, modely, výkresy a plakáty na stěně.

Blížil se semestr nový a Martin nikde. Při placení kolejného mi kolejbába řekla, že Martin nemá podanou žádost o kolej, natož rezervaci k nám na pokoj. Popadl jsem tedy telefon a zavolal mu. Telefon zvonil, nikdo to nezvedal. A taky nikdo nezavolal zpět. Měsíc je pryč, máme už nového spolubydlícího a o Martinovi žádné zprávy. Spolužáci ho ve škole neviděli, nikdo nic neví...Snad je v pořádku.

Před týdnem mi volal táta jednoho kamaráda, jestli náhodou nevím, co s ním je. Dva týdny se neozval domů. Když zavolali do školy, zjistili, že se nezapsal na nový semestr. Což je zvláštní, protože když jsem jej viděl naposledy, bylo vše školní v pořádku. Ptal jsem se našich společných kamaradů, ale nikdo nic nevěděl. Telefon dočasně nedostupný...

Včera jsem se dozvěděl, že snad chodí hrát pravidelně fotbal a jeho příbuzný mu poslal vzkaz, ať kouká domů zavolat. Snad je v pořádku.

Tihle kamarádi se mi ztratili fyzicky - poslední dobou mám pocit, že se mi ztrácí a vzdalují i ti, se kterými se vídám a stýkám. A mnohdy za to můžu já. Některé dráždí už jen pozdrav, jiní se mnou nechodí do kina, kvůli mému způsobu povídaní si o filmech a pocitech z nich. Někteří, které jsem moc nevídal, se vynořili - nějaký čas jsme se vídávali intenzivně, ale už je to zase pryč. A pro všechny zmíněné a nejmenované platí, že už na sebe prostě nemáme čas. A u všech mě mrzí, že už to není jako dřív. Zkusím s tím něco udělat.

O to víc mě překvapuje, když si uvědomím, s kým se teď vídávám nejvíc (a nejraději). Kupodivu, ženy ;). Holky, jsem moc rád, že vás mám. Obě sem chodíte, obě víte.

Tak snad se všemi načas ztracenými kamarády zase potkám. A dost už, stačilo...


Obrázky viz : http://www.beauxartslondon.co.uk/JB-pic-indexApr04.html



Celý příspěvek...

úterý, listopadu 01, 2005

Záhadné zápalky

Když se chci dostat do kanceláře, musím vyjet výtahem do druhého patra a jedno další patro zdolat po schodech. Na začátku schodiště je nevysoký sloupek, do kterého je uchyceno zábradlí. A na tomto sloupku kdysi kdosi zanechal volně zápalky. Snad se nudil, když na chodbě telefonoval.

Nedávno jsem si všiml, že sirky tam jen tak neleží, leč vytváří různé obrazce. Někdy abstraktní, někdy přísně geometrické, někdy figurální, občas figurální. Jeden obrazec tam vydrží den, dva - pak je vystřídán jiným.

Nevydržel jsem tak kolem nich chodit a obrazec občas upravím. Někde sirku uberu, jinde přidám. A nebo vytvořím obrazec úplně nový.

Nevím, s kým si to takhle na dálku hraju, nikdy jsem nikoho neviděl na sirky sáhnout.



Celý příspěvek...

Ulomený zub a talíř, co létá II.


* očividně vidina výhry batohu nadchla a než kyselá jablíčka sklouzla do jícnu, stály před námi další dva panáky. Vybrali jsme si los, * s maximálním soustředěním setřela šedou vrstvičku. Blikátko na mobil. Nu, taky výhra... Jako správní gambleři jsme se nenechali odradit. Naštěstí nám dorazila posila, která ovšem zpočátku zkomplikovala situaci, neboť byla třetí do počtu a tudíž lichá (mám za sebou šest matematik, studovaných v neuvěřitelných jedenácti semestrech (téměř každou dvakrát), takže to musím vědět ). Situaci brilatně vyřešila * , která si objednala panáky dva, díky čemuž jsme získali losy i dva losy. Blikátko na mobil a paruka. Paruku ovšem neměli a tak nově přichzí ukecala číšníka, že se na oplátku zasloužíme losy tři. Blikátka na mobil. Po všech těch losech nás ani netrápilo, že nemáme batoh. * si nasadila parádní brýle (tm) a teplým podzimním večerem jsme se přesuli do nonstopu na Letenském náměstí na dobré kuře. Dal jsem si BBQ stehýnka, holky hranolky s tatarkou.

Ladies povídali o hranolkách v Amsterdamu (byly tááákhle velké), ja poslouchal a zuřivě kousal. Jeden z přechodů mezi zuřivým kousáním a povídáním jsem tak úplně nezvládl a zavadil vrchním řezákem o řezák spodní. Malinko to křuplo a při bližším ohledání jazykem (svým!) jsem zjistil, že trochu řezáku chybí. Byv pod vlivem analgetizujících losů, nic jsem necítil a tak jsem pokračoval v kousání. Prťavé pražské hranolky byly brzo v tahu a kuře taktéž.

Při odchodu jsem dostal chuť na koblížek. Naproto zmasírovám reklamními akcemi, koupil jsem si koblížky čtyři, za které jsem dostal talíř, co létá. Bílý talíř s obrázkem koblížku (popřípadě hovínka, jak tvrdila posila). Po cestě na tramvaj jsme ochutnávali koblížky a půjčili si jednu hodinu z něděle, takže jsme se matematickým trikem opět dostali do soboty. Na zastávce jsme si s * házeli talířem. Po jednom z hodů, kdy jsem předváděl forhandový hod, talíř v poněkud zvláštní trajektorii přeletěl * a dopadl na blízký přechod pro chodce. Svítila červená. První auto talíř minulo. Druhé taktéž. Třetí auto talíř nemilosrdně rozmázlo. Holky si největší kus odnesly domů.



Celý příspěvek...