úterý, srpna 24, 2010

Jednou ráno

Jednou ráno, hodně brzo ráno, vyšel Bob z domu a tam, co obvykle v této situaci stojí žlutá skvrna, která neospalémá zraku připomíná taxi, tak tam nestálo nic. Zavolal na dispečink, kde mu ospalá slečna sdělila, že si taxi objednal o dvacet minut dříve, tudíž je už dávno pryč. Sice by přísahal, že diktoval jiný čas, jenže hodina, na kterou slečna přísahala, se podezřele blížila době, na kterou si chtěl nařídit budík. Omluvil se a poprosil o další taxi.

Stříbrný taxík s holohlavým pánem přijel vzápětí a s ním i výčitka, protože právě tato holá hlava čekala marně po předchozím zavolání. Nicméně cesta na letiště uběhla svižně, i když dorazili nějakých 20 minut po plánovaném příjezdu. Ale času bylo stále dost. Bob vyhrabal z batohu stříbrnou kartičku a vylovil občanku. Tedy, vylovil by ji, kdyby tam bývala byla. Nebyla. Nikde nebyla. Doma byla. V košili, ve které dva dny předtím přiletěl. Padesát minut do odletu.

Lehce orosen se dotázal pána na přepážce, jestli ho ještě pustí do letadla poté, co se pokusí zajet pro občanku a zpět. Možná. Ale ať prý se nebojí, má otevřenou letenku, přesunou ho na jiný let klidně i po odletu. Orosil se trochu víc a běh k novému taxi pár kapek přidal.

Vysvětlil taxikáři situaci, popsal cestu, koukl na hodinky. Cesta tam se neskutečně táhla, všechny semafory byly přepnuty na zdržovací režim. Za dvacet minut stálo auto před domem, Bob vletěl do bytu, vyhrabal košili, občanku, snad za sebou i zamkl a vpadl zpět do auta. Třicet minut do odletu, tedy čas, který je na palubní vstupence uveden jako čas nástupu do letadla. Uklidňoval se tím, že ČSA odlétají včas jen pokud si personál při změně letního času nepřeřídí hodinky. Taxikář se opravdu snažil a porušil několikero předpisů. To ještě netušil, že Bob u sebe už nemá hotovost, neboť tu vydal a předchozí cestu. Blížili se k letišti a ostatní auta poslušně uhýbala. Dorazili k terminálu, Bob vysvětlil situaci s placením, rád by kartou. Není problém, akorát, ať se nezlobí, bude potřeba tuto platbu autorizovat. Přeci jen do Bubenče a zpět... Tak jinak, nejdřív k přepážce, pak k bankomatu.

Rozumná paní u oné přepážky mu sdělila, že když si pohne, tak to možná stihne. A že to hlášení, co slyší, patří jemu. Prosímé poslední cestujíci do Frankfurtu, ať se dostaví k východu C11.... No jasně, nejvzdálenější gate celého Terminálu 2, děkuju.

Seběhl s taxikářem v zádech o patro níž, pokusil se vybrat peníze, pochopitelně spletl PIN, ale nakonec požadovanou sumu dostal a hned předal. Vyběhl schody do odletové haly, sprintoval k bezpečností kontrole, v běhu si sundával pásek, hodinky, to vše za současného tažení kufříku na kolečkách a s batohem na zádech. Sprostě předběhl frontu vhodil připravené věci na pás a prošel detekčním rámem. Nezapípal. Ještě to tak. This is a final call for passengers to Frankfurt. Proběhl halou, sjel jezdící schody, lidé se lekali a otáčeli se. Na konci další haly stál pán ve žluté vestě, ukázal na Boba a cosi povídal někomu, kdo byl skryt za rohem. Nakonec doběhl až k východu C11, nedokázal odpovědět na otázku, kde se coural. Letadlo tam stále bylo. Bylo 8 minut do plánovaného odletu.

Nechutně zpocený a zadýchaný podal letušce palubní vstupenku, spolu s hodinkami a páskem, které stále držel v ruce. Na jeho místě u okna seděl postarší korejský pár, tedy jen polovina onoho páru. Neměl sílu nic vysvětlovat, zhroutil se do sedačky a snažil se klidně dýchat. Kdyby tohle letadlo spadlo, asi by mu to po takovém výkonu zkazilo náladu.

Do Frankfurtu přiletěl včas. Včas, aby stihl parádní průtrž mračen. Protože musí do práce kus pěšky, parádně zmoknul.



Celý příspěvek...

neděle, března 21, 2010

Jarní a první den

Tři ráno. Ptáci mi po cestě zpívali. Inu, proč by nezpívali, je jaro, už pár hodin. Ve tmě se hrabu pro kytaru, chytře jsem ji včera naladil. Čistě z nostalgických důvodů nejprve zabrnkám 4 Non Blondes, pak už Františka od Buty. Před 99 lety se narodil František Šebestík. Před pár hodinami se narodil jiný František, taky z krve Šebestíků.


Tož Františku, poctivě jsme zapili tvé zdraví, někteří, už ne nejmladší, brzo domů utekli, ale jiní, už ne nejmladší, vydrželi. Vítej na světe.



Celý příspěvek...

neděle, února 07, 2010

Docestováno jest

V neděli vyprat, vyžehlit, sbalit, taxi objednat. Nezaspím ráno? Mám všechno? Nemůžu usnout. Ha, tři ráno. Střih. Půl šesté, vstát, osprchovat, obléci. Taxi čeká. Na letiště, prosím. Respekt, Redbull, Orbit. Frankfurt.


Střih.

Pátek, kruhy pod očima, spánkový dluh zapsat. Spoždění, jako vždy. Konečně Praha, spánkový dluh vyrovnat.

Střih.

Předchozí odstavce dvakrát zopakovat. Dle libovůle přidat sněžení a 4 hodiny zpoždění.


Podtrženo, sečteno, jsem rád, že teď chvíli pobudu v Praze.



Celý příspěvek...

středa, září 02, 2009

Konečně mužem

Jsou velké okamžiky v životě muže a tohle byl jeden z nich. Návrat z Německa, stěhování do nového bytu v Bubenči, ani jedna událost se nevyrovná této. Koupil jsem si svou první ruční sadu nářadí.



Celý příspěvek...

sobota, listopadu 08, 2008

No Good

Už jsem skoro usnul, jenže mi iTunes pustilo No Good od Prodigy. A jak jsem ospalý, vidím sama sebe jak přicházím na mikulovickou diskotéku, do domu u hřiště, co jsem tam taky chodil k holičce.

Už je skoro tma, je celkem teplo, přesto hrdě kráčím v nových černých botech nad kotníky z drsněné kůže, které tak za dva měsíce budou vypadat jako ploutve, na sobě novou flanelovou košilobundu z Polska, co mi byla velké a dneská je malá i mamce. To nejlepším ovšem teprve přijde - na hlavě mám zmijovku. A jsem cool, i když tenkrát se to ještě neříkalo. U baru si dávám kofolu s rumem, ale možná si jen vymýšlím, jelikož nevím, jestli jsem tehdy pil, jestli jsem směl pít a jestli jsem na to měl vůbec peníze.

Pamatuji si ovšem zvuk synťáků z reproduktorů. Prodigy. Možná skáču, možná klidně vcházím na parket (a třeba to nebyly parkety, ale lino, nevím, ale podlaha tam byla a na ní se tančilo). Stroboskop, několiko domácky zbastlených světel, trhané pohyby, zmijovka, flanelka. Divím se, že jsem vůbec dostudoval. A mohlo být hůř.

V malém sále po cestě na malý balkon jsem do někoho vrazil a nebo snad někdo v malém sále po cestě na malý balkon vrazil do mě. Jisté ovšem je, že se ozval známý to český pozdrav: Pojď ven!. Omluvil jsem se a pravil, že nikam nejdu. Pojď ven! Ještě chvíli mě zdravil, načež prohlásil, že mě čeká venku. A měl pravdu, čekal. Díval jsem se na něj z toho malého balkónu, na který jsem mířil. Myslím, že když jsem šel domů, už tam nebyl. Možná byl, ale neviděl jsem ho, byla tma.

A na závěr jasnozřivá slova onoho songu.

Youre no good for me
I dont need nobody
Dont need no-one
Thats no good for me

Youre no good for me
I dont need nobody
Dont need no-one
Thats no good for me

Youre no good for me
I dont need nobody
Dont need no-one
Thats no good for me



Celý příspěvek...

úterý, října 21, 2008

Cieszynskie nebe

Ze čtvrtiny Němec, ze čtvrtiny Polák, ze čtvrtiny Hanák a z poslední čtvrtky Moravák jde po německém náměstí, které Britové a Američané za války srovnali se zemí, poslouchá Těšínské nebe v jidiš, nastoupí do S-Bahnu a turecký řidič ho doveze na letiště.

V kanceláři se pozdraví se svým dánským šéfem, srbským kolegou a anglicky odpoví na mail od německého zákazníka. Napíše SMS Hanačce do Dublinu, odpoví slovenskému kolegovi v Praze. V kantýně v poledne osloví německy chorvatskou pokladní a na stole si rozloží Reflex.

Večer pak zapne japonskou konzoli, nalije trochu portugalského portského. Nakonec si lehne k čínskému notebooku s americkou značkou, pustí Cieszynskie nebe, slyší Čecha zpívat polsky, Polku česky. Podívá se na kanadskou cedrovou kytaru, ale je líný. Jde spát. Jaké se mu budou zdát sny?



Celý příspěvek...

neděle, října 19, 2008

Momentky

Několiko fotek mým superkvalitním telefounem.




Po téhle ulici nejezdí ani tramvaje a jednoho rána koukám, stojí tam vlak. Jen tak. Vlak.
Po cestě z práce, v pozdní hodinu.


Pauza mezi nákupy.



Celý příspěvek...

sobota, října 18, 2008

Nacht und Nebel

Takhle krásná mlha bylo v ponděli ráno na Ruzyni a ještě mlhavější mlha byla i ve Frankfurtu. Letiště přijímalo pomalu a tak mi mlha vykouzlila krásných 90 minut spoždění.

Slunko tenhle týden vykouklo pořádně jen dvakrát a to ještě večer aby nás rušilo při práci.

Tady je tajná fotka z okna kanceláře, pssst. Snad mě nevyhodí :)



Celý příspěvek...