Jednou ráno

Jednou ráno, hodně brzo ráno, vyšel Bob z domu a tam, co obvykle v této situaci stojí žlutá skvrna, která neospalémá zraku připomíná taxi, tak tam nestálo nic. Zavolal na dispečink, kde mu ospalá slečna sdělila, že si taxi objednal o dvacet minut dříve, tudíž je už dávno pryč. Sice by přísahal, že diktoval jiný čas, jenže hodina, na kterou slečna přísahala, se podezřele blížila době, na kterou si chtěl nařídit budík. Omluvil se a poprosil o další taxi.

Stříbrný taxík s holohlavým pánem přijel vzápětí a s ním i výčitka, protože právě tato holá hlava čekala marně po předchozím zavolání. Nicméně cesta na letiště uběhla svižně, i když dorazili nějakých 20 minut po plánovaném příjezdu. Ale času bylo stále dost. Bob vyhrabal z batohu stříbrnou kartičku a vylovil občanku. Tedy, vylovil by ji, kdyby tam bývala byla. Nebyla. Nikde nebyla. Doma byla. V košili, ve které dva dny předtím přiletěl. Padesát minut do odletu.

Lehce orosen se dotázal pána na přepážce, jestli ho ještě pustí do letadla poté, co se pokusí zajet pro občanku a zpět. Možná. Ale ať prý se nebojí, má otevřenou letenku, přesunou ho na jiný let klidně i po odletu. Orosil se trochu víc a běh k novému taxi pár kapek přidal.

Vysvětlil taxikáři situaci, popsal cestu, koukl na hodinky. Cesta tam se neskutečně táhla, všechny semafory byly přepnuty na zdržovací režim. Za dvacet minut stálo auto před domem, Bob vletěl do bytu, vyhrabal košili, občanku, snad za sebou i zamkl a vpadl zpět do auta. Třicet minut do odletu, tedy čas, který je na palubní vstupence uveden jako čas nástupu do letadla. Uklidňoval se tím, že ČSA odlétají včas jen pokud si personál při změně letního času nepřeřídí hodinky. Taxikář se opravdu snažil a porušil několikero předpisů. To ještě netušil, že Bob u sebe už nemá hotovost, neboť tu vydal a předchozí cestu. Blížili se k letišti a ostatní auta poslušně uhýbala. Dorazili k terminálu, Bob vysvětlil situaci s placením, rád by kartou. Není problém, akorát, ať se nezlobí, bude potřeba tuto platbu autorizovat. Přeci jen do Bubenče a zpět... Tak jinak, nejdřív k přepážce, pak k bankomatu.

Rozumná paní u oné přepážky mu sdělila, že když si pohne, tak to možná stihne. A že to hlášení, co slyší, patří jemu. Prosímé poslední cestujíci do Frankfurtu, ať se dostaví k východu C11.... No jasně, nejvzdálenější gate celého Terminálu 2, děkuju.

Seběhl s taxikářem v zádech o patro níž, pokusil se vybrat peníze, pochopitelně spletl PIN, ale nakonec požadovanou sumu dostal a hned předal. Vyběhl schody do odletové haly, sprintoval k bezpečností kontrole, v běhu si sundával pásek, hodinky, to vše za současného tažení kufříku na kolečkách a s batohem na zádech. Sprostě předběhl frontu vhodil připravené věci na pás a prošel detekčním rámem. Nezapípal. Ještě to tak. This is a final call for passengers to Frankfurt. Proběhl halou, sjel jezdící schody, lidé se lekali a otáčeli se. Na konci další haly stál pán ve žluté vestě, ukázal na Boba a cosi povídal někomu, kdo byl skryt za rohem. Nakonec doběhl až k východu C11, nedokázal odpovědět na otázku, kde se coural. Letadlo tam stále bylo. Bylo 8 minut do plánovaného odletu.

Nechutně zpocený a zadýchaný podal letušce palubní vstupenku, spolu s hodinkami a páskem, které stále držel v ruce. Na jeho místě u okna seděl postarší korejský pár, tedy jen polovina onoho páru. Neměl sílu nic vysvětlovat, zhroutil se do sedačky a snažil se klidně dýchat. Kdyby tohle letadlo spadlo, asi by mu to po takovém výkonu zkazilo náladu.

Do Frankfurtu přiletěl včas. Včas, aby stihl parádní průtrž mračen. Protože musí do práce kus pěšky, parádně zmoknul.