Tohle je nový level

Možná si myslíte, že mě znáte. Že své hvězdné okamžiky při konání konin, kravin a hloupostí mám už za sebou. Omyl přátelé, povýšil jsem...

Koncem léta jsem nastoupil do noční tramvaje o posadil se za černovlasou slečnu, která něco soustředěně četla. Vypadalo to jako scénář. Když jsem tak chvíli koukal přes rameno, začalo mi to rameno být povědomé. Nakonec i vlasy a opálená tvář.Oslovil jsem ji a opravdu, bylo to ona. Ptal jsem se ji na hru, kterou studovala a předtím, než jsem vystoupil, poprosil jsem ji, ať mi řekne, kdy budou hrát. Mělo to být někdy v únoru, březnu příštího roku (tj. letošního ;)

Před Vánoci jsem se připomněl a stále to vypadalo na březen. Před týdnem mi napsala, že se bude hrát 30.ledna, protože někdo z herců v onen pozdní termín nemohl. Domluvil jsem se tedy s Jančou, že na divadlo vyrazíme. Okolo čtvrté jsme si volali, předtím psali, vše bylo jasné : po sedmé v Karlíně, v půl osmé se hraje.

V pět hodin mi píše kamarád na icq:
V: tak co, jdes zitra na zkousku?
B:
B:
B:
B: sakra
B: do pytle
B: ja jsem idiot


Vidím se, jak stojíme na chodbě katedry s profesorem Ďaděm a domlouváme termín zkoušky. Pádá návrh přelomu ledna a února. Nakonec jsme určili termín uterý 1.února. Dodatečně jsme si s kolegy uvědomili, že 1.února je středa a že bylo určitě myšleno úterý 31.ledna, kdy má profesor Ďaďo čas.

Věděl jsem sice, že zkouška se blíží, ale v KOSu jsem nic neviděl, žádný mail nepřišel, takže vědomí zkoušky tu bylo, leč velmi vzdálené.

Chvíli jsem v kanceláři seděl a tloukl se do hlavy. Desítky otázek, které jsem viděl jen z rychlíku. Když jsem se přestal litovat, došlo mi, že musím pěkně rychle zmizet z práce a jet se učit. A zrušit divadlo. Telefon na ni ovšem nemám a z icq už byla dlouho pryč. Žádala mě dnes, ať si sedneme do zadní řady, v přední by ji to rušilo. Nu, aspoň jsem ji tedy nerušil.

Takže se mi podařilo díky své blbosti různou měrou zklamat či namíchnout čtyři lidi. Janču, Markétu, profesora Ďaďa a sebe.

---

Foto č.1 : http://www.razziphoto.com/?p=63
Foto č.2 : http://school.discovery.com/clipart/clip/hello.html

Celý příspěvek...

A přece...

Podařilo se. Šli jsme s Márií do kina a nejenže dávali správný film, ale dokonce měli lístky. Dalo by se říct, že kletba je prolomena, ovšem na film jsme šli ještě s Jančou ve třech, tudíž se to podle mě nepočítá. Nu, uvidíme příště.

Byli jsme na filmu Pýcha a předsudek (Pride a Prejudice) a líbilo se nám to všem. Příběh je to povedený, dobře natočený, plný emocí, dobré hudby, dějových zvratů a spěje k očekávanému neočekanému konci. Ano, je to doják, ale výborný.

A pohled na dojatou ženu, která ještě při titulcích dlí s filmovými hrdiny... k nezaplacení.

Celý příspěvek...

Blesk z čistého nebe

Asi jste si všimli, že na vás ze stránky kouká podivné logo. Chtěl jsem to tu trochu obzvláštnit, leč mé výtvarné cítění je u bodu mrazu. Pokud se vám obrázek nelíbí, určitě přijdete na to, jak ho zakrýt. Pokud vás aspoň maličko zaujal, pokračujte tudy dále ...

Asi tušíte, co je to za zarostlého pána, který kouká kamsi do nebes. Nekouká do nebes, hledí na klenbu bočních dveří kostela. Fotila Janča v Dublinu. Na surfu je tentýž zarostlý pán, kterak se pere s větrem na Lipně. A co to spící psisko? To byl můj Blesk, který minulé léto naposledy zvedl hlavu za vlakem, který nesnášel a určitě by ho hrozně rád prohnal. Ale už nemohl běhat. Byl se mnou téměř 15 let. A tak tu teď bude dřímat a hlídat, aby jste tu nedělali neplechu. A věřte, že se umí pořádně naštvat.

V srpnu 1990 mě rodičové naložili do auta a společně jsme vyrazili do Jeseníku. Po cestě jsme si povídali o psech. Taťka se mě při té příležitosti zeptal, co bych řekl na to mít doma psa. Přišlo mi to jako dobrý nápad, ale pak jsme si povídali o nečem jiném, okolo svištělo jesenické léto, brzy jsem na to zapomněl. Po cestě zpět jsme zastavili v Širokém Brodě. Bylo to sice hned vedle potravin, ale měl jsem pocit, že máme nakoupeno vše. Nezamířili jsme do obchodu, ale do vysokých červených vrat hned vedle. Po zaklepání se vrata otevřela a za nimi na náš čekalo pět podivných chundelatých válečků, kteří se právě nečím cpali. Začalo mi pomalu docházet, že to dopolední povídaní o psech nebylo jen tak. Taťka se na mě koukl a řekl, ať si vyberu.

V tomto místě většinou majitelé psů píšou, že si vybral pes je a ne oni psa. Jenže co mám dělat, když to tak bylo? Jako jediný se odpoutal od pekáče a kutálel se k nám. Za pár okamžiků už pochodoval po zadním sedadle auta a vypadal sklesle. Celou následující noc proplakal a moc nás rád neměl. A to jméno? Nu, vybral jsem ho sám...bylo mi devět let a na víc jsem se nezmohl.

Růst, divočení, marné pokusy ho vycvičit, útěky. Měl rád děti, nesnášel Poláky. Jednou ho totiž srazilo polské auto a on nikdy nezapomněl smrad výfukových plynů z jejich levného benzínu. Jednou po očkování - to býval vždy trochu nabručený - k nám přijel rodiný kamarád, Polák. Byl slušně vychovaný a to se mu vymstilo. Když se sehnul, aby mamce políbil ruku, v Trhačovi se vše zbouřilo. Nenechá si sahat na Tu, která mu nosí jídlo. Vyskočil a milého známého porazil. Stál mu na hrudi a vrčel. Zavřeli jsme ho do kotce a polské návštěvy jsme od té doby raději vodili předním vchodem.

Chtěl jsem psát dál, třeba o tom, jak uměl lovit včely, jak skákal do vody, ale je mi z toho nějak smutno.

Blesánku, pěkně mi to tu hlídej. O dům se neboj, Nero a Čert na něj dají pozor.

Celý příspěvek...

Coprův syndrom

Nechce se, nechce. Dnes se mi opravdu vůbec nic nechce. Nechce se mi učit, hrát na kytaru, film jsem po chvíli vypnul, hudba mě nebaví. Hlava bolí, není mi dobře, líný jsem až běda. Ovšem když začnu dělat něco jiného, než bych měl, nálada se zázračně zlepšuje. Diagnoza je jasná: Coprův syndrom, lidově znavý Kopr.

Prostě ku*vský odpor k práci. Je to vysoce nakažlivá věc. Jeden spolubydlící teď hraje Ultimu On-line, druhý něco pozorně sleduje na monitoru, ale matematika to není. Kopr vás chytne a jen tak něco vám nepomůže. Maximálně tak hrozba průšvihu ve škole i v práci. Jenže jen někdy. Kopr má tu nepřijemnou vlastnost, že když se ho chcete zbavit, dále narůstá. Dochází k tzv. sacco efektu. Do češtiny též překládáno jako stav absolutního kopru. A to mám právě teď. Chce se mi spát, ale díky kopru raděj píšu sem.

Minulý týden se stalo pár pěkných věcí, ale nemůžu to sem napsat...to je pech. Je tu moc vědoucích očí, které by se dovtípili.

Možná litujete, že jste si tento příspěvek četli. Mám pro vás malou kompenzaci: prozradím vám, kolik lidí sestavuje motor Trent 800(900). Pět.

Nu jak říkám, kopr. Zeptal bych se, jestli jste někdy chytli kopr, ale nemám chuť. Sakra, už jsem se zeptal. No...mazat to nebudu.


Moravsko český slovník
České akronymy

Celý příspěvek...

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu

až se zajde na pivo či víno. Neuvěřitelná série 'Jak jsem nešel s Máriou do kina' pokračuje.

Dostal jsem zálusk na film Dvojí život Veroniky, na jehož hudbu mám moc příjemné vzpomínky. Film dávali v kinu Mat a pro jistotu jsem čas a den ověřil na více místech. Chvíli před osmou hodinou jsme vyrazili z práce a za deset minut už jsem byli na dohled kina. Chytli jsme totiž pěší variantu zelené vlny. Mária měla hlad (já koneckonců také), u kina jsme tedy zahnuli a zašli do blízkého Alberta koupit něco k snědku. Před čtvrt na devět jsme dorazili do Matu a posadili do do kavárny nad kinem. Mária se objednala víno, já si dal Bernarda. Během objednávky jsem se zeptal číšníce, kudy se to vlastně jde do kina a jak je to s lístky. "Vy nemáte lístky? Tak to si raděj skočte dolů hned, je to přeci jen malé kino," povídá.

Sešel jsem tedy po schodech ke kinu a trochu se lekl menší fronty před pokladnou. Poslušně jsem se zařadil a prohlížel si podpisy slavných na zdi. Přede mnou stála moc pěkná černovlasá slečna, s vlasy dlouhými tak akorát. Přes rameno se na mě podívala, malou chvíli koukala, usmála se, sklopila oči a otočila se zpět. Za chvíli udělala totéž, ale teď se usmívala už když se otáčela. Takový milý rozpustilý usměv. Pak jsme na sebe koukli ještě jednou přes zrcadlo, ale to už jsme stáli u pokladny. Slečna si řekla o dva lístky. "No vidíte, mám tu jen tři. Budete sedět za sebou, nevadí?" říká paní pokladní. A jak uz jsem zde jednou zmínil, matematika mi docela jde, snadno jsem si tedy spočetl, že zbyl jen jeden lístek. A jeden lístek pro dva lidi (Mária sedí nahoře v kavárně, nezapomínejme!) je podle mých zkušeností málo.


Smutně jsem se tedy otočil a levým okem viděl, jak spokojená černovláska s lístky v rukou zaplula ke své kamarádce. Když mě Mária viděla stoupat po schodech, bylo ji jasné, která uhodila. Sice si nejdřív myslela, že je to další z mých hloupých vtipů, ale po chvíli i ona prohlédla. Zalistovali jsme průvodcem a byli ještě skleslejší, protože nic kloudného jinde nehráli.

Zaplatili jsme, protože si Mária chtěla sníst bagetu, měla totiž pořádný hlad. Za rytmického drkotání zubů jsme prošli Prahou a po několik pokusech našli volný stůl. Zůstal jsem u svého piva, Mária u vína. Povídali si o řeči těla, nahlas přemýšleli. A protože vše dobré jednou končí, před jedenáctou jsme už mířili k metru.

Čekalo mě totiž noční testování a Márii výborný Savignon. Dotestoval jsem v pět ráno a neměl sílu tohle napsat :) Další kino zařizuje Mária, je tedy jistá nenulová pravděpodonost blízká jedné, že tentokráte film uvidíme.

Celý příspěvek...

Trent

Včera jsem strávil v práci 11 hodin. Pokud vezmene v potaz, že jsem tam přišel až v jednu odpoledne, vychází nám z toho pěkně pozdní odchod. Do sedmi jsem si odbyl testovaní pro Lufthansu, od sedmi pak pro Rolls-Royce.

Zní to honosně, ale v případě Rolls-Royce software vyrábí Corena (vlastní nás z 50%), já jen testuju produkt, který se vyvíjí v Dánsku a Kanadě.
Pro Lufthansu vyvíjíme software pro správu takzvaných JobCards, což je něpěkně složitý systém, který zaznamenává vše, co se týče prací na letadlech. Opravy, údržba, kdo, kdy, kde, jak, čím, proč, jak dlouho a to pro celou flotilu Lufthansy. Trochu složitější kartotéka, na které v jednu chvíli dělal tým 13 lidí a celý projekt byl plánován na cca rok.

V sedm hodin jsem zavřel okno s aplikací a začal testovat CDROMy s dokumentací k motorům pro Rolls-Royce,IAE a jiné. Obsahují vše, co potřebuje majitel motoru vědět, aby letadla nepadala. Software a informace se skokově obnovují a čas od času si v Dánsku vzpomenou, že vše potřebují urgentně otestovat. A protože jsem hodný kluk, slíbil jsem jim, že důležité 4 CDčka otestuju.

Stihl jsem to jen taktak, naskočil na poslední metro a zalezl do postele. Pokud vám teď příspěvky přijdou trochu nudné, vězte, že jsem maličko unavený. Já se polepším.

Na obrázku je jeden z motorů : Trent třídy 700, který pohání letadla Airbus A330. BTW když si kupujete takovéhle letadlo, můžete si, podobně jako u auta, vybrat z více motorů. Narozdíl od auta jsou tyto motory většinou od různých firem, které si konkurují.

Celý příspěvek...

CN Hory - část první - odjezd

Když jsme supěli k Masarykovu nádraží, neb jsme chtěli dorazit v požadovaných 16:15, netušili jsme, že spěcháme krapítek zbytečně. Autobusy, které měly být přistaveny ve čtyři hodiny, tam ještě nestály, zato lidé, kteří jimi chtěli na hory odjet, ano. Autobusy po chvíli přeci jen přijely a bylo radost na ně koukat. Dvoupatrový Neoplan a jednopatrový, ovšem skoro stejně mohutný Mercedes. My, kterým byl přidělen Mercedes, jsme byli trochu smutní, leč budoucnost nám měla ukázat, že naprosto zbytečně.

Odrazit od břehu jsme měli v půl páté, ale tou dobou přibíhali teprve poslední opozdilci. Před pátou jsme se konečně pohli, ale to jsme jen couvli a řidiči začali přeskládávat lyže. Přívěs, který si pro naše lyže nachystali, byl totiž příliš krátký a spousta lyží z něj koukala ven. Věkový průměr firmy je sice nízký, ale většina je již plnoletá, proto se dalo čekat, že bude mít občas někdo delší lyže než 150 cm. Když řidiči vše přeházeli do autobusů, jali se kličkovat Prahou. Za Bílou Horou zajeli do garáží, odpojili zbytečný přívěs a náš řidič nás přivítal v autobuse.

Za okny běžely ospalé Čechy, v autobuse to ovšem znělo jako v železářství. Tutti si s sebou vzal svou krabičku kovových hlavolamů a zákeřně je rozdal okolosedícím. Za neustálého cinkání jsme zastavili u pumpy blízko Rokycan a osazenstvo autobusu se rozuteklo na 25 minut trvající 15 minutovou přestávku.

Přeskočím kus cesty a přenesu nás do Železné Rudy, kde jsme trochu nečekaně zastavili u další pumpy.

Tentokráte vystoupil jen řidič a na něco se obsluhy ptal. Zalezl zpět a někam telefonoval. Když jsme se za deset minut pohnuli, radovali jsme se předčasně, protože jsme popojeli asi 30 metrů. Řidič opět telefonoval a autobusem se šířily zvěsti o ztraceném Neplanu a také podivná fáma o mostu, kterým Neoplan neprojel. Za chvíli dorazila SMSka: "Už hodinu tady bloudíme a hledáme cestu. Stojíme u nějakého bordelu, takže to vypadá na dlouho." (zkráceno, přeloženo, literárně upraveno (prostě si napamatuju přesné znění, jen jsem chtěl citací dodat na autenticitě )). Za chvíli se fámy potvrdily: před námi je most, pod kterým projedou jen vozidla, která mají méně než 315 cm. Což nás autobus neměl.

Řidič se přesto rozhodl zkusit štěstí. Cestou, tak akorát širokou pro náš autobus, jsme vyrazili k mostu. Spíše než most to byl krátký tunel pod železniční tratí. Řidič se opatrně vydal kupředu. Když najel přední částí pod most, autobusem lítali vtípky o kabrioletu a odvaze. Nakonec šel řidič zkontrolovat situaci zvenčí. To už nás trochu nervozně sledovali řidiči v obou směrech, neboť jsme cestu poctivě ucpali. Nakonec jsme couvli a když už to vypadalo, že to pan řidič projede násilím, autobus opět couvl a dovolil tak autům projet. Nakonec couvl ještě víc a víc.

Řidič opět opustil autobus a obíhal zadní nápravy. Nejdřív jsme si mysleli, že chce vypustit kola a trochu autobus snížit, ale nakonec se ukázalo, že nasazuje řetězy. Šlo do tuhého. Tou dobou nám už bylo jasné, že nestihneme večeři v hotelu, která byla plánována až do půl desáte (ano, čtete dobře, v tomto okamžiku, kdy stojíme na cestě a řidič nasazuje řetězy, je půl desáte večer - srovnej s časem odjezdu). Hlad nás sjednotil a místo vtípků jsme drželi řidiči palce. Řetězy nakonec ve tmě úspěšně nasadil a odbočil na málo odhrnutou cestu, kde jsme po kratší jízdě narazili na další tunel, kterým jsme ladně projeli. Autobusem se nesl potlesk. A do toho telefonát, že večeře je zajištěná. Počkají na nás.

A jak dopadl Neoplan, potažmo jeho pasažéři? Objeli zmíněnou železniční trať pořádnou oklikou a dorazili až k úpatí kopce, na kterém naše oba hotely stály. Přesto, že měl řetězy, nedokázal kopec vyjet a tak byli věci i cestující přesunuti do našeho Mercedesu. Jenže to my jsme byli dávno po večeři a odpočívali na pokojích.

Přístě : CN Hory - část první - Špičák, večeře, Jelínek

Celý příspěvek...

Ej gury!

Jedeme na hory, firma platí, firma budiž pochválena. V neděli na viděnou.

Celý příspěvek...

Hm...

Dnes chci jít brzo spát, takže velmi stručně.



V práci představení projektu našemu CEO, koupě bublifuku a 5-6 rohlíků. Dokončení STR. Nalezena moc pěkná chyba. Koupeny poslední lístky na Hm.... Koncert Hm... s Hankou, líbilo. Pěšky na kolej, pěkný mail, kytara, blog, spát.

Celý příspěvek...

Umakart

Nic se něděje, to jen bouchly dveře, výtah zakvílel nad propastí.

Povzdechl jsem si, že se dnes nic nestalo. Nic zajímavého. A když už jsem to chtěl vyklopit sem, do blogu, a přehrál si právě uběhlou středu, uvědomil jsem si, že zas tak málo se nestalo.

Pozor, v následujím textu se vyskytují cizí slova a IT hatmatilka.

Navzdory plánu vyskočit ráno brzo z postele, vydrápal jsem se až nějakou chvíli poté, co stíny ukazovaly na sever. Nebudu raději prozrazovat, kdy jsem do práce dorazil, dodám jen tolik, že jsem se do kanceláře připlížil a sedal si velmi opatrně. Posadil jsem se a záhy získal dvě podstatné informace :

1. nechal jsem si na koleji adaptér k notebooku, takže jsem si jej v průběhu dne prohazoval s Jardou (office boss)
2. v databázi se generují indexy, nemůžeme testovat

Snažil jsem se pochopit, jak funguje nově navržená autorizace, prokousával se hromadou tabulek a někdy okolo osmé hodiny jsem do toho všeho pronikl natolik, abych mohl pořádně testovat. Následně jsem předal získáné informace Márii a až do cca půl jedenácté jsme tu méně, tu více testovali. Chyba, kam člověk klikl. Lufthanso, teš se.

V jedenáct jsme zamknuli, zakódovali a utekli spolu s team leaderem Michalem z budovy. Před ní stál mírně naštvaný Máriin bratr, ale po cestě do Lucerny vychladl. V ní právě plesali maturanti, v přilehlých kavárnách posedávala úroda maturantů a zajména maturantek v plesových róbách. My ovšem nestylově zapadli do podzemní části Lucerny, horko těžko našli volný stůl a po chvíli už před námi postávalo čtvero roztomilých plzní. Nebudu sem psát, že si Mária objednala k pivu rovnou vodku, ona by se zlobila. Testeři dokázali, že během dne pracovali naplno, jejich pullitry se vyprazdňovaly podstatně rychleji než ty před línými vývojáři.

Taktak jsme stihli poslední metro. U Radka jsem si koupil bagetu a doklouzal se ke koleji. Na pokoji zhasnuto, Pepa už spal.

Mimo to se stala jiná pěkná věc, ale o ní až za týden ;) Příští příspěvek bude zajímavější, slibuju.

A proč se příspěvek jmenuje Umakart? Když jsem začal psát, zrovna jsem ho poslouchal a chtěl o něm něco napsat. Ale nenapsal. Chm.

Celý příspěvek...

Jako veš

Líný. Jsem. Už pozdě. Asi spát. Brou.

Celý příspěvek...

Střepy a střípky

Potkali jsme se dnes s Jančou, kafe vypili, popovídali. Jen tak mezi řečí se zmínila, že si dnes četla blog, že se poslední povídání líbilo. Udělala mi radost, ale to není důvod, proč se o tom zmiňuju. Po cestě z bageterie jsem o tom přemýšlel a občas drobná myšlenka vyskočila i při výrobě protokolů k laborkám.

Mělce jsem přemýšlel o tom, proč sem vlastně píšu. Proč otevřu prohlížeč, potrápím klávesnici, hledám příhodné fotky. Je to prosté, baví mě to. Čekali jste možná hlubokou myšlenku, ale ona hned tak nepřijde. Baví mě psát, mám radost, když vidím, že to někdo čte, že se sem lidé vrací. Někdo se pobaví, zalíbí se mu fotka, odkaz. Nebudu někdy prodávat knihy po tisících, psát do Newsweeku, ani se o mě nebude spekulovat v noviných jako o Ostravakovi. Jenže to není můj cíl, jen to jen taková drobná radost. Nebolí to, napsat pár vět je jednoduché. A když se vám to občas líbí, mám radost.


Nikdy mi nebude tleskat vyprodaná Madison Square (Cube) Garden, nikdy nebudou studenti v Rudolfinu na stojáka napnutě čekat, až vyjdu ze dveří. Přesto hraju na kytaru, na klavír, marně zkouším skládat hudbu a když se najde aspon jedna duše, která si se mnou zazpívá, jsem rád.

Nikdy neuslyším sto tísíc hrdel křičet mé jméno na Nou Campu, ani si kluci na plácku nebudou zkoušet mou otočku. Přesto několikrát týdně vybíhám na kolejní umělou trávu, teší mě, když se nám podaří pěkná kombinace, padne nádherný gól. Ve Strahovské lize jsme už po čtvrté stáli na prahu postupu a propadli, leč budeme to zkoušet dál a dál.

Není moc pravděpodobné, že budou se lidé budou cpát do přednáškových sálů, aby si poslechli mé myšlenky. I tak mám radost, když někomu pomůžu odhalit taje Fourierovy transformace.

Nebudu ani nejlepší partner, milenec, zpěvák, tester, ale když do toho dám srdce...

A jaký je závěr? Že mi stačí ke spokojeností málo? Že velký součet malých radostí může být velká radost? Dělej co můžeš, s tím, co máš, tam, kde jsi. Kéž by.

Děkuji vám za jednu z radostí ;)

---

Gauss Rifle - žádné gaussovy kalhoty, ale megnetická puška z kancelářských potřeb.


Officeguns - zbraně z dostupných komponent ;)

Celý příspěvek...

Sputnik

Začalo to jako normální sobota. Zaspal jsem a vstával poměrně poobědně, namazal si krajíc chleba, uvařil výborný čaj, který jsem dostal od Janči. Parkrát jsem se protáhl a vida, jsou tři hodiny. A protože nejlepší způsob, jak se probrat, je běhat dvě a půl hodiny v mrazu po hřišti, domluvil jsem malý fotbal.

Utahaný jako kotě dopadl jsem na židli a koukl na telefon. Čtyři zmeškané hovory. Dvakrát Veronika, jednou Benouš, jednou Jana. Poctivě jsem všechny obvolal, dohodli jsme se na osmé hodině na Letenském náměstí. Jak je u mě zvykem, přijel jsem od deset minut později, ale i přesto byli Benouš s Janou poměrně čilí. Po chvilce jsme zamířili do Euforie, kde Benouš započal svuj spanilý let na křídlech B-52. Snažil jsem se mu čelit Granátem, ale nepoměr sil je zřejmý. Okolo deváte dorazila i Veronika a ihned nám předvedla, jak se nemá pít B-52. Nakonec to odnesla jen velmi zastřeným hlasem, všechny řasy a vlasy zůstali plamenem nedotčené. Někdy mezi prvním a druhým granátem jsem udělal osudovou chybu: dal jsem si nakládaný hermelín. Ještě teď, mnoho hodin poté, mi nebezpečně bublá v trávicích trubkách.

Dámy nám ještě prozradily, kterak se za mlada jako tehdejší nejlepší přítelkyně kousaly do brady ,po jedenácté nás obsluha vyhnala a my po kratším průzkumu zapadli do Le Tram. Hermelín začal pracovat, chtě nechtě jsem se občas vytratil zapřemýšlet si. Po jedné hodině noční utrpěla naše bojová skupina první ztrátu. Veronika se po kratším souboji o svetr vrhla vstříc mrazu.

Nakonec jsme i my opustili Le Tram a na chvíli zaparkovali v 'A je to'. Benouš znaven náročnou pilotáží několika bombardérů jevil známky nedostatku kyslíku. Když ho Jana začala ostřelovat pivními tácky, Benouš neschopen odporu, začal se pomalu probírat. Poté, co se přidal i další stůl , po pár přesných zásazích tácky, Benouš procitl.

Po doplnění paliva jsme opět odstartovali a po malém zaváhání došli až ke klubu Misch Masch. Protože ospalí pánové u vchodu požadovali vstupné a my nechtěli kupovat zajíce v pytli, vyslali jsme po domluvě Benouše nahlédnout dovnitř. Vrátil se záhy se znechuceným výrazem na tváři a pravil, že 'mají všechny velká břicha'. Opět malý spor o osudu skupiny, který Benouš vyřešil tak, že vzal do zaječích. Když jsme vyšli na ulici, Benouše nikde.

Zůstali jsme tedy s Janou sami; nakonec jsem Janu ukecal, že si někam na chvíli sedneme a vrátíme se ve čtyři hodiny, kdy už pouští bez vstupného. Hodina v baru Práce utekla jako moucha za sklem stíhačky a za pár chvil jsme už stáli v Misch Maschi. Nejdřív jsme si povídali u baru v hip-hopové částí a když tam vypnuli muziku, přesunuli jsme se k techno(?) části. Žádné velké techno to nebylo, zaslechl jsem i 2Unlimited. Pozorovali jsme podivné tanečníky, Jana mi popisovala psychologii lovících žen a oba jsme se královsky bavili.

Před šestou dohrála hudba i tady a za chvíli jsme už stáli znovy na ulici. Sesypali jsme posledních 36 korun a v non-stopu zakoupili dva obložené rohlíky a malou vodu. Sešli jsme do Stromovky, kde Jana neohroženě v podpatcích seběhla téměř kolmý svah, přeskočila koleje a zastavila se až na cestičce. Pri brždění na cestičce se ozvalo lupnutí, to jeden z podpatků nevydržel a nalomil se.

U Sputniku jsme se pohoupali na houpačkách a poté jsme po špičkách vystoupali svah zpět na Letnou. Tam mě Jana doprovodila k tramvaji, rozloučili jsme se a v sedm hodin jsem spokojeně usínal ve svém kolejním pelíšku.

Ráno bolela hlava i krk, ale to už se válce stává.

Explodující velryba, aneb tohle si Douglas Adams nevymyslel.

Chcete vidět, jak vypadá pomeranč v okamžiku, kdy se potká s rychle letící kulkou?

Celý příspěvek...

Autobus a samička

Sedíme v práci, divoce testujeme aplikaci pro Lufthansu, když to tu sebou Mária cukne a povídá: "Samička." Pracuju dál, leč po pár vteřinách mi dojde, co jsem to vlatně slyšel. Ptám se tedy: "Samička?". "Ne, samička...samička," odpovídá Mária. "Jak samička, co samička?" ptám se maličko zoufale.

M: "Ne samička, ale samička. To jsou tři slova."
B: "Ne, samička je jedno slovo".
M: "Samička jsou tři slova, saa míí čkááá."
B: "To nejsou tři slova, to jsou tři slabiky."
M: "Saaa miii čkaaa, tři slova. Sa...mi...čkaaa."
B: "Protahuj slabiky jak chceš, furt je to jedno slovo. Aaaauuu tooo buuuus, je taky jedno slovo."
....
a takto to pokračovalo asi pět minut. Slovensky zdatným se omlouvám, pro slovencky nemluvící se údajně jedná opravdu o tři slova "Sa mi čká", přeloženo "Mám škytavku" či "Škytám". Ale já si stejně myslím, že se Mária zbláznila, leč pssst.

Ale jinak je neveselo, až truchlivo. Ale bude líp, což?

Podivné latinské názvosloví a naprostá klasika : Stopařův průvodce po galaxii.

A fotka dne :

Celý příspěvek...

Započteno jest

Včera ve 14:15 jsem do OpenOffice Impress vložil poslední obrázek, zaklapl notebook a spěchal do podzemní místnosti H20, kde mě ve 14:30 čekala prezentace semestrálky ze Speciálních diagnostických metod. Prezentace prý byla trochu ukecaná (na slidech bylo moc textu), grafy neměly popisky, ale síť se chovala hezky.

Doktorand, kterému jsem práci prezentoval, nenápadně vyzvídal, jestli už někde dělám diplomku... Pověděl jsem mu o Martinovi, který se mě ptal na detaily k neuronovým sítím a já si to teď musím prostudovat, abych fundovaně odpověděl.

Nuže Martine a ostatní, které to zajímá :

Matlab je profesionální nástroj, který obsahuje tuny tzv. toolboxů, které se specializují na různá odvětví vědy a techniky. Existují toolboxy na symbolické výpočty (počítání s písmenky, místo s čísly ;), pro simulace, zpracování signálů, obrazů (co, Vendo?), všemožné grafování, numerické výpočty a další, další. Samozřejmě se v něm dá programovat a to velmi snadno. NASA v něm například simuluje některé části vesmírného programu a mezi demo aplikacemi v základní instalaci je autopilot stíhačky F-14. Pochvalme ČVUT, protože pro Matlab zakoupila licenci pro všechny studenty.


Jeden z toolboxů nese název Neural Network Toolbox a s jeho pomocí jsem síť navrhoval. Sítí existuje celá řada, mně osobně v vyhledání té správné pomohl jeden článek v časopise Automa. Takto vypadá kus zdrojáku, kde sestavuji síť.


S=[5 7 6 7 1];
TF={'PURELIN' 'LOGSIG' 'LOGSIG' 'LOGSIG' 'PURELIN'};
bob=newff(PR,S,TF,'trainlm','learngd');

bob.trainParam.epochs = 3000;
bob = train(bob,tren,tren_lab);


Jednoduché, což?

Síť S obsahuje 5 vrstev, počty neuronů jsou v hranatých závorkách. Na posledním řádku síti předhodím trénovací data tren, což je matice 4x75. V každém sloupci jsou 4 parametry, charakterizující daný signál.

Proč je 29 neuronů tak moc? Neuron přijme parametry na svých vstupech, vynásobí váhami, sečte a pošle výsledek neuronům do další vrstvy. Spojení je hodně, všechny váhy se musí během učení nastavit. Pokud to stále nevypadá složitě, tak věz, že pro většinu semestrálních úloh stačili jeden/dva neurony.

A jak je to s přeučením? Při hodně dlouhém učení se může stát, že síť začně vidět souvislosti i tam, kde žádné nejsou (ony tam být můžou, ale nechtěné, nesouvisející s výstupní funkcí). Dobrý příklad je film Čistá duše, potažmo situace, kdy matematik John Nash vidí komplikované šifry v novinových článcích apod. Nechci naznačovat, že přeučená síť má schizofrenické sklony (aspoň ne teď, dokud stále na počítači běží).

Na obrázcích vidíte
1) chování výsledné sítě na reálných datech - puntík mimo "schody" znamená, že síť špatně určila třídu chyby.
2) struktura kousku sítě podobné té mé
3) takto spojený za chvíli usnu

A jestě pro Martina : Neuronové sítě v PHP

Celý příspěvek...

A všechno je jinak

Nu, tak film se pěkně rozjel, spát se nebude :)

Celý příspěvek...

Přečuraná síť

Sotva jsem pustil film, očka se začala mhouřit, ruce byly těžké, příjemně těžké, jsou jako z betonu.

Vypínám, usínám, mějte se hezky na světě, ja si tu na chvili umřu a ráno znovuzrozený vrhnu se do zápočtového víru. Nu, to je věta jak víno.

Babaj.

Celý příspěvek...

Neumělá neuronová síť

...non-artificial, tedy moje. Je z toho programování v noci pěkně zblbá. Přesto, že jsme od osmi do desíti pobíhali v mraze po hřišti, hlásí, že se ji spát nechce. Trochu jsem ji ukecával, ale nedala si říct.

Budu na ni tedy hodný a předhodím ji něco výživného. Stáhnul, ehm koupil...jsem si film Černý Petr a za chviku ji ho pustí, třeba mě nechá koukat. Původně jsem chtěl napsat o Indiánské písni lásky, pohřbu jednoho člena Monty Pythons, ale nálada někam utekla.

Řadím to tedy za nedokončené povídání z výletu do Mnichova Hradiště, Pivní degustaci a dokončení neuronových sítí. Všem, které tento příspěvek zklamal, se omlouvám ;)

Celý příspěvek...

Jak jsem učil neuronovou síť

Maličko jsem zvolnil v přispívaní na blog, ale to jen proto, že mám po dlouhé době hodně práce. Zápočtový týden totiž neznamená, že se pro zápočty chodí, ale že se na nich teprve po nocích pracuje. Mým prvním zápočtem je klasifikace poruch hřídelí z naměřených vibrací. Dostal jsem 300 naměřených průběhů, kde každý průběh má přiřazenu vadu (číslo od jedné do pěti). A co s tím?

Průběhy mám zpracovat, získat z nich podstatné informace(příznaky) a vybrat si vhodnou trénovací skupinu. Trénovací skupinu předhodím klasifikátoru, kterému prozradím konkretní číslo chyby. Vytrénovaný klasifikátor vezmu a pustím jej na ostatní průběhy, které ještě nikdy neviděl. Pokud je dobře vycvičený, dokáže u neznáměho průběhu zjistit, o jaký typ chyby jde.

Předzpracování dat bylo celkem jednoduché, ale vycvičení klasifikátoru byl větší oříšek. Vybral jsem si neuronovou síť, protože mě vždy zajímalo, jak to funguje. Neuronová síť pracuje podobně jako neurony v mozku. Každý neuron má jeden či více výběžků, kterými je spojen s ostaními neurony. Nebudu se pouštět do detailů, jen prozradím, že moje neuronová síť, která se právě na počítačí učí, má 29 neuronů (což je poměrně dost). Kolik je mezi nimi synapsí, netuším.


Síť se učí podobně, jak baletka. Cvičí a pohyby kontroluje v zrcadle. Pohyby opakuje až do té doby, kdy její představa o pohybu odpovídá tomu, co v zrcadle vidí. Popřípadě tomu, co chce její učitel(ka). Čím déle cvičí, tím více se výsledek blíží očekávání. Ovšem jen do určité hranice, kdy začne být baletka unavená a výsledek tomu odpovídá.

S tou mou neuronou sítí je to stejné. Má svá trénovací data a ví, jak má vypadat výsledek. Při počátečním pokusu, kdy data vidí poprvé, jsou výsledky spíše náhodné. Ale protože síť ví, o kolik se sekla, při další epoše učení (tak se tomu říká ;) své vnitřní váhy nastaví trochu jinak. Pokud není úplně pitomá, a že ta moje ze začátku byla, po mnoha opakováních už si je celkem jistá. V tom okamžiku nastává chvíle napětí, neuronové síti předložím data, která nikdy neviděla. Pokud je dobře naučená, měla by většinu určit správně.

A vida, síť se právě doučila a správně určila 86% průběhů. Učila se na 75 průbězích, určovala (225 nových + 75 z trénovací skupiny)=300 vzorků. Když ji trénuji na 150 průbězích, její úspěšnost na celé skupině je okolo 97%.

Normálně se moje síť učí asi 3 minuty, ale když jsem odcházel na fotbal, řekl jsem ji, ať se učí půl hodiny. Když jsem se vrátil, síť hlásila, že rozpoznala 26% průběhů ze 300. Byla holt přetažená, stejná jako já teď, protože jsem ji předchozí tři noci piplal, málo spal. Ale jsem na ní pyšný, je moc šikovná.

Celý příspěvek...

Olympiáda blbosti

Opět jsem měl napsaný delší příspěvek. O tom, jak jsem zapomněl na kino s Máriou, jak jsem ji omylem psal na slovenské číslo, jak jsem bežel rychle do kina ač jsem si domluvil na večer fotbal. O filmu Restart, o kávě, Lambruscu.


O rozměnovaní peněz u prodejce Nového prostoru, firemním výletu na hory, kytaře, jiné kytaře, klávesách.

Má pamět mě nemá ráda. V úterý jdu do kina, snad budou hrát to, co chceme vidět a já budu u pokladny ve správný den a hodinu.

Celý příspěvek...

Jak jsem nešel do kina

Domluvili jsme se Spojkou, že zajdeme na nový český film Restart. Koukl jsem do programu kin, sladili jsme diáře, až nám z toho vypadl včerejšek 20:10.

Zůstali jsme kvůli tomu déle v práci a v půl osmé vyrazili. Ve Slovanském domě byla menší delší fronta a tak jsme měli spoustu času sledovat obrazovky, na kterých se zobrazuje program. Leč kupodivu Restart nikde. A ve 20:10 úplně jiný film.

Doprovodil jsem Márii přes obchod na Muzeum a jel na kolej. Zvláštní je, že do kina takto nechodím poměrně často.

Celý příspěvek...

Naprosto nezáživný příspěvek

Vstal jsem pozdě. Budík se snažil, dvakrát jsem posunul budící čas, ale stejně jsem si vstal po svém. Před prací jsme si ještě s Benoušem a Petrou zašli na oběd, který se jednak maličko protáhl, jednak mi málem připravil ošklivou smrt prasknutím.

Po obědě jsem spořádaně seděl v práci, lovil chyby, ověřoval opravy a postupně uvadal a uvadal. V půl osmé už jsem to nevydržel a zapíchl jsem to. Na koleji pak něco málo k jídlu a asi od desíti do teď (4:39) jsem programoval v Matlabu. Nejdřív spektrální analýza dat, poté výpočet parametrů. Zítra snad už začnu učit neuronovou síť.

Když to tak po sobě čtu, vypadám velmi vytíženě. Prásknu tedy na sebe to, že jsem stihl skouknout dva díly přátel (jedník okem), psát si po icq...

A co ty? Ve škole, v práci? Všechno, jak má být?

Celý příspěvek...

Na lopatě

Sedím čertovi na lopatě, ale pořád se držím, bráním, do pece mě nedostane. Byl jsem dnes totiž ve škole orodovat za své zápočty. Dobře to dopadlo, jen je teď přede mnou kopec úkolů. Jak ve škole tak v CN.

Do konce přístího týdne bych rád odevzal dvě práce. Jednak diagnostiku vibrací hřídele pomocí neuronových sítí, jednak naprogramování mikroprocesor pro komunikaci se sběrnicí Measurement Bus. Vymysleli ji Němci, takže je komplikovaná až běda.

Večer se stavila Hanka, původně přinesla jen zpěvníky, které jsem si tam dole v přízemních patrech zapomněl, leč nakonec zůstala notnou chvíli. Přinesla několik svých skladeb, které složila (a nahrála) ještě na gymnáziu. Zpívá a hraje moc hezky, moje staré nahrávky se na disku jen červenaly.

A teď už spát, čeká mě toho zítra více než dost.

Celý příspěvek...

Pekelný stroj

V šest hodin večer pořádnou ranou začal tradiční pražský novoroční ohňostroj. Protože nejsme žádní lenoši, vyrazili jsme z koleje pěkně po svých. Kolem Slamníku, pak jsme polechtali Stromovku a Čechovou ulicí až na Letnou. Vybrali jsme si pekně místo na Letenské pláni a vyčkávali začátku. Kolem nás odpalovali lidé své silvestrovské přebytky a jsem celkem rád, že nikdo z nás ničím nedostal.

V šest vyletělo malé světýlko, ale zdání klamalo, rána to byla pořádná. Následující epileptickou show jsem sledoval jedním okem, druhým okem jsem fotil. Protože jsem měl hodně dlouhou expozici, použil jsem Vladěnčinu hlavu jako stativ.

Po deseti minutách bylo po všem a my mezi proudem lidí došli až na na Ovocný trh, kde poslední den nabízel Vodafone bruslení zdarma. Led toho měl hodně za sebou, brusle nebyly nejostřejší, přesto to myslím dobře dopadlo.

A fotogalerie tradicne zde : Ohnostroj

Celý příspěvek...

Ráno moudřejší večera

Uf, Silvestr úspěšně za námi.

Celý příspěvek...