Tak takhle to vypadá! Kosti mě bolí, hlava mě bolí, vstát nemůžu. Inu, další čtvrtstoletí na krku.
Celý příspěvek...
Tak takhle to vypadá! Kosti mě bolí, hlava mě bolí, vstát nemůžu. Inu, další čtvrtstoletí na krku.
Napsal Bob v 14:05 2 komentářů
Osm hodin a deset minut. Hřiště za kolejí, reflektory svítí, tribuny bouří. Běžím na bránu, vedle mě obránce. Dívám se na míč, a vší silou se napřahuju k bodlu.
Bodlo - fotbalový kop, při kterém se do balónu kope špičkou. Ťěžko se ovlivňuje směr, ale střela má brutální razanci a podivnou trajektorii, špatně se chytá.
Jsem asi tři metry od brány a hodlám prostřelit vše živé před sebou. Dávám do střely maximální sílu. Noha letí, vzduch se trhá, diváci na tribunách vstávají, vrátná přestává luštit křížovku a její rty ševelí tichou modlitbu.
Špička boty se blíží, ale v tom se před míčem objevuje noha obránce. Moje noha naráží do jeho podrážky, palec se bortí, nárt roluje. Padám na zem, noha strašně bolí, v duchu nadávám, sprostě, velmi sprostě, papež se z ničeho nic křižuje a pekelné plameny znenadání zesílily. Ležím na zemi, okolo hlasy, v hlavě hučí a noha pálí, palec brní.
Po chvíli zkouším vstát, ale chodit se s tím moc nedá. Po chvíli procvičování se zdá, že to odnesl jen palec, protože se udržím na obou nohách. Při bližším pohledu zjištuju, že jsem si tím kopem rotrhl kopačky. Dva a půl tisíce v pytli, palec v pytli, zítřejší zápas v pytli. Doufam, že se to rychle zahojí, jinak natáčení taky v pytli.
Napsal Bob v 10:06 4 komentářů
Právě mi volali z agentury, abych 4.4. přišel na kostýmní zkoušky. Ono se to opravdu děje, počítají se mnou na čtyři natáčecí dny. Asi mi budou stříhat vlasy :)
Svět se zbláznil :)
Napsal Bob v 11:27 3 komentářů
Už probuzení napovědělo hodně o celém dni. Telefon pípal a pípal, to mu do paměti lezly smsky, které upozorňovaly na maily. Koukal jsem tupě na display a protože jsem z něj nic nevykoukal, přítáhl jsem si notebook. Při tom mi ze stolu spadla kupa věcí, ale se spícím spolubydlícím to nehlo.
Pustil jsem počítač, abych nakonec zjistil, že všechny maily byly nedůležité. Prošel jsem zprávy, blogy, weby. Pozdravil mailem kamarádku, ale asi ne zrovna štastně, protože za chvíli zvonil telefon a dotyčná mi vyčinila, že takové věci se do firemní pošty nepíšou. Naštěstí ji můj po ránu hluboký hlas uchlácholil a vše dobře dopadlo. Chvíli poté přišel mail, kde kolegyně ze školy (ano, holka na FELu) nadávala pro změnu na všechny chlapy z ČVUT.
Pracoval jsem dnes vzdáleně...hoblovali jsme a pilovali excelovský dokument, který vypočte hezká, ale ne už tak úplně statisticky správná čísla. Mezitím domlouvání fotbalu, rozmlouvání po síti.
Od půl osmé do osmi fotbal. Proč tak krátce? Někdo si dal pitomou rezervaci, více času nebylo. Zahráli jsme si o placení hřiště. Hráli jsme špatně a prohráli. Po fotbale krátký okruh Stromovkou poloběhem/polosprintem. Na telefonu zmeškaný hovor, agentura, hledající kompars. Možná budu hrát v polovině dubna ve filmu, ale pssst. Číšníka. Budu obsluhovat anglického krále? Úprk do Adély koukat na Ligu mistrů. Na koleji totiž vypnuli televizi, která běhala po síti. Těstoviny, tři dvanáctky, pěkné dva góly, parádní fotbal.
Vybrat film na zítřek, koupit lístky na Febiofest. Jít spát, vstát na Astrofyziku.
A to bylo teprve úterý. Ajaj.
Sport versus kultura 5:0 v základní hrací době. Ale třeba budu mít kulturní sny. To těžko, takhle na jaře. Leč ona je teď kultura kde co.
Napsal Bob v 00:57 0 komentářů
Měl jsem teď zdánlivou blogovací pauzu. Psal jsem totiž ouplně někam jinam.
Jančidlo má zanedlouho narozeniny, takže jsem hloubal, hloubal, čím bych ji udělal radost. A protože jsem duše skrz naskrz počítači prolezlá, nakonec jsem si u ní vyprosil cestovní deník, který jsme si psali při naší cestě Irskem v létě 2004. Chtěli jsme zážitky z cest umístit někam na web, ale nebyl stále čas.
A když už bloguju, rozhodl jsem se přepsat deník (doplňený o fotky) do blogu. Ale ne všechno najednou, ale pěkne postupně po dnech, tak jak jsme přidávali zápisky. Celá cesta se tedy virtuálně odehrává znovu, takže nám můžete držet palce, ať vše dobře dopadne.
Teď právě (v červenci 2004) hledáme v Dublinu práci a zatím se nám moc nedaří. Ať vás cesta baví tak, jako nás tehdy. O dramatické příhody, roztržky, namáhavé pochody, podivné řidiče a podivná zvířata nebude nouze. Už s Jančou spolu nejsme, ale cesta do nás vytetovala znamení, která hned tak nezmizí. Zvu vás tedy jménem nás obou na cestu. (A třeba Janča napíše svůj první komentář na blog;)
Irsko 2004
Napsal Bob v 11:27 2 komentářů
Padá hvězda... I kámen shoří
Otevřel jedno oko. Potom druhé. Viděl jen podivné hnědo. Dřevo, postel. Už je tu zase ráno. S námahou vytáhl ruku z pod polštáře a pokusil se zaostřit na hodinky. Viděl ale jen kovově rozmazené něco, co pěkně hlasitě tikalo. Převalil se na druhý bok a ještě jednou se pokusil přesvědčit oči, aby zjistily kolik je hodin. Osm hodin? Proč se budím v osm hodin? Chci vstávat v osm hodin? Asi ne. Zavřel oči.
Chtěl otevřít oko, ale měl hlavu v polštáři. Vysoukal hlavu se na svět a poslal pravou ruku pro hodinky. Deset hodin. Chci vstávat v deset hodin? Nejpíš ne. Protáhl se. Ale spát se mi moc nechce. Odkopal si levou nohu. Čím dříve vstanu, tím víc toho stihnu. Otočil se na záda, koukal do stropu a klidně dýchal. Pavučina. Usnul.
Pak to svistlo, seděl nejspíš v práci, asi i hrál fotbal, hrál na kytaru. Pak zhaslo světlo. Hraje hudba. Za okny asi jaro. Ptáci spí, pořádně si vykloktali, aby mohli zase ráno křičet. Skoro slyší jejich spokojené oddechování. Jseš malá, malá čarodějka. Na Obřích skalách je ještě spousta sněhu a v jasné noci jde vidět až domů. Taje, už taje.
Sníh.
Jdětě mi k šípku i jarem.
Napsal Bob v 02:09 0 komentářů
V půl sedmé jsem to zapíchl v práci, přečetl si Vendovu smsku, že má nové brankářské rukavice a zamířil do Bontonu pro nový singl Střepy Priessnitzů. Singl neměli a tak jsem už jen zamířil na kolej, kde nás čekal zápas proti papírově nejsilnějšímu soupeři : Banzai
Chvíli po půl osmé jsem vyběhli s Vendou na hřiště. Byl nabuzený jako boxer před finále těžké váhy, takže jsem ho musel trochu ukliďnovat. Střílel jsem na něj a rukavice fungovaly dobře. Postupně přicházeli i ostatní spoluhřáči a minutu po osmé (začínat se má v osm) přišel i Pája.
Začali jsme opatrně, ale přes pár šancí jsme spíše ostřelovali síť za bránou, než ohrožovali brankáře. Navíc po pár minutách po chybě ve středu hřiště utekl hráč, na kterého jsem před zápasem upozorňoval a prostřelil Vendu. Po gólu jsme se trochu vzpamatovali a začali soupeře přehrávat, leč gól nikde. Tyčky, střely těsně mimo, ale nic z toho. Naštěstí Mates opět nezklamal a z malého úhlu míč do brány dostal. Po chvíli přidal i druhý a šel střídat. První půlku jsme vyhráli 3:1 a nic nebylo jisté.
Jenže ve druhé půlce soupeř fyzicky odpadl a začal pořádný brankostroj. Trochu jsme zanedbávali obranu, ale Venda nás držel. Abych to neokecával, vyhráli jsme 12:3, Mates si připsal 6 gólů, Venda nakonec dostal góly 3, jenže zavinila je laxní obrana. Smolař zápas byl zcela jistě Pepa, který nám názodně předvedl, že dokáže nedat gól téměř ze všech pozic. Ale i on se probral a dva góly dal.
Po fotbale trojpivo v Adéle (nahoře!), něco málo k snědku a spát.
Napsal Bob v 11:36 1 komentářů
Právě jsem objednal osmero dresů pro náš fotbalový team. Poslal jsem i zálohu na účet a teď budu netrpělivě čekat, co mi to vlastně přijde. Celou transakci jsme domlovali po mailu a telefonu, neboť firma je od Prostějova.
Modročerné pruhy jako Inter Milán (i když to nebyl záměr - nejdřívě mely být pruhy černozelené, ale jednomu z hráčů se dělá při pohledu na zelenou barvu fyzicky nevolno), na zádech číslo a jméno, na hrudi nápis 'Bubeneč'.
Cenu jsme nakonec srazili na 450Kč.
Forza Paralela!
Napsal Bob v 11:47 3 komentářů
Nepíšu na blog, protože mě psychicky deptá notebook. Nešikovně jsem si trochu rozbil Acerka a místo něj dočasně dostal zhovadilost jménem Gericom. Je příšerně pomalý, pečlivě si rozmýšlí i pohyb myší. Ale to rozhodně není to nejhorší.
Týrá mě tím, že mu poblikává a zhasíná se display. V naprosto náhodné okamžiky se vypíná a zapne se teprve poté, co se překlopí do jiné polohy. Třikrát v deseti vteřinách. Pak minutu klid. Pak zas. Občas si zařvu, zaklátím s notebookem, ale prdí na mě. Prosím, spílám, hladím, mlátím, vše marné.
Ja vím, že je tam špatný kontakt, ale ta mrcha je zapečetěná, jinak už by tu ležela rozebraná. Přeju jí utrpení v křemíkovém pekle a doufám, že budeme sdílet společnou cestu životem jen velmi krátkou dobu.
Pozitivní je, že Mojito Party dobře dopadla. Pouze Morfici (želva) někdo převrhl do akvárka vonný olej. Veronika ji sice osprchovala a dala na čistého akvária, ale Morfice byla pěkně naštvaná bušila do skla. Někdo Veronice maličko naštípl postel, ale tvrdí, že pod její muší váhou postel ani nevrzne. Peněz se vybralo dost, takže jsme to s Tuttim dotovali jen minimálně. Prostě se sešli fajn lidi.
Abych post zakončil nějak optimisticky: ty křemíková zrůdo, přestaň už blikat, nebo uvidíš, co dokáže skorouželektroinženýr s pájkou! Vypláčeš si své tekuté krystaly, popraskají ti bolestí kondenzátory, odpaří odpory a pak, když si budeš myslet, že to horší být nemůže, vezmu si tě do laboratoří našich magnetiků. Vystavím tě takovým polím, že tvá duše shoří v jednom velkém trýznivém okamžiku žárem tisíců sluncí. Zhyň, stvůro!
Napsal Bob v 00:41 2 komentářů
Pssst, sedím v laborce. Filtrujeme EKG signály v Matlabu ;) Na obrázku výsledek filtrace pomocí Butterwortova filtru s mezní frekvencí 10Hz, řádu 8.
Napsal Bob v 13:47 0 komentářů
Party se snad povedla, report az později. Fotky jsou zde. Dnes od půl deváté do desíti jsme lítali po hřišti, výborný fotbal, ale taky náročný, furt mám mžitky před očima .)
Napsal Bob v 00:53 0 komentářů
8 litrů bílého kubánského rumu
30kg ledové tříště
3 hromádky máty
600g třtinového cukru
3kg limetek
18l sody
Koupeno, Mojito Party může začít.
Napsal Bob v 11:45 1 komentářů
V pátek jsem posílal žádost o finální nabídku na nové týmové dresy. Když jsem s dotyčným mluvil po telefonu, spočetl mi cenu cca 460,- Kč. Jenže v poslední kalkulaci mě postrašila cena 550,- korun českých, prací krytých.
Dnes jsem tedy opět zvedl telefoun a zavolal. Hlas v telefonu se mi omluvil...že prý jsem do poptávky neuvedl cenu, na které jsme se dohodli a on mi tak počítal jakousi standardní. Pověděl jsem mu tedy, že pokud zůstaneme na původní ceně, dresy objednám. Čekám tady na mailové potvrzení ceny a snad brzo nastoupíme v nových dresech.
A dál se mi psát nechce, jdu chrnět.
Figurka na chladiči
To já řídím vůz. Já vedu.
Karel Čapek, Bajky a podpovídky
Napsal Bob v 23:32 2 komentářů
Dnes jen velmi stručně, neboť dvouhodinové uklízení sněhu na hřišti a Pepův Goralaský čaj (ano, zapálen obstojně hoří) mě dokonale odrovnali. Chvíli jsme brnkal na kytaru, ale buď je kytara protivná, popřípadě já nešikovný, leč zní falešně. Hudební nástroje mě tenhle týden vůbec neměly rády. Housle se doma nechtěly naladit a navíc jsem asi nechal minule napnutý smyčec, čímž popraskalo pár žíní. Klavír jen tak kuňkal a řekl bych, že se opět trochu rozlaďuje. Asi mu to místo mezi oknem a krbem nedělá dvakrát dobře.
Ale o tom psát nechci. Chtěl jsem napsat o dvou podivných úkazech minulého týdne. Původně to měly být čtyři úkazy, ale během psaní dvou jsem na ostatní zapomněl :(
Úkaz první
Dohráli jsme fotbal a pomalu jsme se trousili z hřiště. Poslední dveře, které jsem zamykal, sousedí se vstupem do výtahu, který používají jen ti, kteří mají klíč. Většinou tedy uklízečky, vrátné a šikovní studenti. Do malého výtahu právě nastoupily dvě uklízečky (obě z našeho třetího patra) a ta naše mě hned zvala dovnitř, že mě svezou. S díky jsem odmítl a upozornil je, že po hodině a půl běhání nevoním zrovna jako záhon růží. Opáčily, že jsou z koleje zvyklé na horší věci, na což jsem něměl co namítnout a nechal se tedy dovézt do třetího patra. Bylo to mé druhé svezení se kolejním výtahem.
Úkaz druhý
Už přesně nevím proč a kam jsem jel, jen vím, že hlas z metra prohlásil, že mám ukončit výstup a nástup. Což se lehce řekne, ale těžko udělá, zvláště když člověk pádí po schodech. Když jsem byl asi dva tři metry ode dveří vagónu, rozsvítilo se červené světýlko a dveře se začaly zavírat. Po stranách dvěří stáli dva člověkové, kteří mě viděli běžet. Koukli na sebe a oba naráz vrazili do dvěří nohy. Vklouzl jsem dovnitř, poděkoval a celou cestu se snažil přijít na to, jestli se znají.
Chce se mi spát, ale nejdřív popadnu kytaru a půjdu si zahrát na chodbu. V pátek jsem viděl moc pěkné divadlo a snad o něm nezapomenu napsat...
Přeji vám moc pěkný den.
Napsal Bob v 00:01 3 komentářů
Vzal jsem našeho praštěného psa na procházku. Když se jde člověk projít na zahradu, Nero neustále skáče okolo. Jakmile jsem mu ale začal připínat obojek, psisko se uklidnilo. Čert buď dřímal v boudě, popřípadě byl na jednom ze svých nočních výletů po vsi, takže jsem mu nemusel vysvětlovat, že jdeme jen dva.
Vzal jsem si krátké vodítko, měl jsem tedy obavy, že se budem neustále přetahovat. S Nerem jsem totiž na procházce ještě nebyl, je doma teprve chvíli a já ještě méně. Jenže Nero cupital těsně vedlo nohy a jen občas se ohlédl, jestli náhodou nejde moc rychle. Šli jsme po naší ulici a u přejezdu zahli na železniční most. Na kolejích ležel hladký a zmrzlý sníh. Krusta se bořila jen pode mnou, Nero zanechával dírky po drápech. Po kolejích jsme došli až k babiččině domu a pokračovali dál. Za dalším mostem, kde vlak jede mini údolím, na jehož konci záhy opustí Mikulovice, tam se Nero zastavil a vrčel do tmy.
Zastavil jsem se, ale vůbec nic jsem neviděl. Nero očividně ano a moc se mu dál nechtělo. Otočili jsme to tedy a ve svých stopách se vrátili zpět. Silnice byla krásně uhlazená, leskla se. Neodolal jsem a k pobavení psiska jsem se klouzal. Nero klusal vedle mě a neměl čas motat se mi pod nohy. Takhle jsme se doklouzali až našemu bývalému bydlišti a zahnuli na obchvat. Těsně před ním štěkali za plotem dva psi. Vlčák a nějaké pískle. Vztekle štěkali, Nero si občas zavrtěl, ale krom toho šel vedle nohy. Bylo vidět, že to v něm vře, ale choval se klidně. Když jsme konečně došli na obchvat, Nero se na mě tázavě podíval. Pochválil jsem ho, což ho úplně rozjásalo. Skákal okolo a juchal.
Když se mi asi po osmé zamotal do vodítka, nevydržel jsem to, pustil jsem ho na zem a zrychlil krok. Nero šlapal vedlě mě a za chvíli si všiml, že vláčí vozítko po zemi. Maličko znervózněl a koukal po mně. Řekl jsem mu, že si za to může sám a pokračoval jsem dál. Když jsem opět přišli k domům, vzal jsem si vodítko zpět a Nerovi se očividně ulevilo. Těsně před domem jsem sebou krásně praštil, čehož Nero využil a oblízal mi celý obličej.
Na zahradě už nás čekal Čert. Odstrojil jsem Nera a pak si ho pět minut smýval z obličeje.
Táádydadydáá, toť vše z Mikulovic.
Napsal Bob v 23:10 2 komentářů
Tak jsem zase po dvou a půl měsících doma. Přetopené vlaky, snídaně v jídelním voze, psisko slintající na okno kuchyně. Dám si teď malou víkendovou blogovací pauzu, po které napíšu o parádním divadle a pozdním návratu domů.
Napsal Bob v 18:15 0 komentářů
Po ránu (12:45) přednáška o magnetických materiálech. Povídání o tom, kterak ošálit elektroměr, o třícentimetrových magnetech, které od sebe dva dospělí lidé téměř nedokázali ani s použitím šroubováků odtrhnout. Rušení objednávky hodinek, neboť tyto nemají podsvícení.
Hodinu a půl v dešti odklízení sněhu z hřiště. Fotbal v dešti a na zrmzlé umělé trávě. Pády na promočenou a studenou trávu jen v kraťasech. Čvachtání vody v botech. Venda bez čoček téměř úplně slepý. Sprcha. Cesta na Letnou, povídání s V. a Žiži o připravované Mojito Party. Těstoviny, pivo, káva, zákusek. Porozumění, cesta zpět do Bubenče. Zima, vybírání hodinek. Goralský čaj, pálení žáhy, vybírání hodinek. Ještě mail do Indie a spát.
Už se mě asi třetí člověk tento týden zeptal, jestli mi něco není, že vypadám smutně. Jsem sice utahaný (čtyři fotbaly v řadě), leč smutný ne. K radosti a veselí sice moc důvodů není, ale rozhodně není proč být smutný. A nebo ne? Tisíc věcí se nepodařilo, jaro na krku, protivné bílé pichlavé malé věci padají neustále z nebe, za nehty zebe, nikdo kolem krku, nic ve vzduchu, jaro ve vzduchu.
Zdá se, že neexistují hodinky, které splňují mé požadavky. Víc peněz se mi dávat nechce a tak se budu muset smířit s datumovkou. Afrika hladoví, Pepa chodí v noci běhat a Bob si vybírá hodinky. Bob si vybral hodinky. Fotka tu někde leží.
Seděl jsem večer u stolu, popíjel nedobrý černý čaj a koukal z okna. Za sklem chvějící se vzduch, nehybné větve stromů, v oparu v dáli sídliště. K nebi se tyčí osvětlený hotel se zelenou hvězdou na věži. Okna se dole mlží, škvírou fouká studený vzduch. Přichází mail.
Ahoj Bobe,
zdravím z města dobrého čaje, britských kosterních pozůstatků a zatuchlého imperialismu čili z Darjeelingu :] Je tu trochu zima a mlhavo, takže nejsou pořádně vidět Himaláje, ale nevadí, snad se urodí zítra a popatřím na Kandzendzundu a mé oko se zaleje slzou sentimentu a lásky k přirodě.
Nezávidím, to nemůžu říct.
Napsal Bob v 02:48 10 komentářů
Probírali jsme tuhle s K. nákup hodinek, na který se chystám. Vybral jsem si jedny za cca 1500,- a za chvíli se je chystám objednat. K. se mě ptala, jestli by stejně neposloužily nějaké z tržiště za pár korun. Celkem rychle jsme sebe (a snad i ji ;) presvědčil, že pravděpodobně ne. Asi by nebyly vodotěsné, sklíčko by těžko vydrželo nárazy o rám dveří či o madla v metru (ano, jsem neuvěřitelně šikovný). U hodinek jsou výhody celkem zřejmé, ale u ostatního zboží to už tak jednoduché není a například u oblečení je to mnohdy až naopak.
Mám totiž zdánlivý problém. Když vylezu na hriště, vypadám jako reklamní panák firem Adidas a Umbro. Kopačky Adidas, chrániče Adidas, kraťasy Adidas, stulpny Umbro. Jenže věc se má tak, že jsem za celou dobu, co malou kopanou hraju, vyzkoušel asi sedmero kopaček. Nejdřív něco jménem Kruk za pár set korun z Tesca. Byly trochu tuhé a brzo jsem prodřel podrážky, i palec se ukázal. Mám totiž cca 88kg na 188cm výšky a řekněme nestandardní pohyb po hřišti. Boty proto musí být dobře šité a podrážka téměř z oceli. Další v pořadí byly Diadory, které stály okolo tisíce, hrálo se v nich dobře, ale taky moc nevydržely. Předesílám, že hodně kvalitní botky mi vydrží jednu sezónu. Závidím všem kamarádům, kteří chodí na hřiště už pár let ve stejných botech.
Potkal jsem i kopačky od firmy Nike, stály nekřesťanské peníze, leč seděly na noze jako baletní cvičky. Samy běhaly, samy střílely, ovšem vydrželo jim to asi dva měsíce. Za chvíli jsem prodíral ponožky, palce mi mrzly a nakonec jsem děsil soupeře parádním žralokem. Poté několik slepých uliček, až jsem objevil Outlet Store Adidasu, kde jsem koupil kopačky za méně než tisíc, když původní cena byla přes dva a půl tisíce. Botky byly moc fajn, odehrály celou sezónu. Proto jsem po jejich pohřbu zamířil opět do stejného obchodu. Jenže tuhle řadu ve slevě neměli a po dlouhém bloudění Prahou a přemýšlení jsem koupil botky o třídu kvalitnější (myslím, že na ně padl nějaký ten klokan), ovšem bez slevy. A vyplatilo se. Podrážka je po jednom ročníku Strahovské ligy jako nová, pravá bota je maličko podřená a tam, kde mám levý palec pravé nohy, taky trochu otlačená. Toť vše. Za zbytkem výbavy jsou podobné příběhy. Tedy krom kraťasů, ty byly ve slevě.
Adidas se sice chová jako každá normální firma a každý rok uvádí nové úžasné barevné modely kopaček, které nosí hvězdy světového fotbalu. Jenže mimo to dělá i kvalitní boty, které se prodávají už pěkně dlouho (některé modely desítky let). Nestojí sice málo, ale investice se vyplatí.
Takže až si příště půjdu koupit kopačky, budou to opět Adidasy. Víte vy, proč si kupujete své mobily Sony, oblečení od Levi's, foťáky Yashica? Neplatíte zbytečně za jméno?
BTW Ano, tuším kdo a za jakých podmínek tyto boty šije.
Teprve při psaní tohoto textu jsem se dozvěděl, že značku Adidas založil Adi Dassler a jeho bratr Rudolf Dassler založil firmu Puma.
Napsal Bob v 00:48 8 komentářů
Podivný název, co? To jsem měl totiž jednou dobrý nápad a zapsal jsem si něco z katedry kybernetiky. Je totiž jediný povinně volitelný předmět za 6 kreditů. Želbohu, nebylo to zadarmo. Mé temné tušení se naplnilo: na cvičení se chodí k tabuli a počítá. To už se mi pěkně dlouho nepoštěstilo. Naposledy nás lákal mnich Nentvich k tabuli v Matematice 6F a nedostal nás tam. A když už k tabuli, tak pořádně.
Když zadal cvičící příklad, který bych opravdu nechtěl počítat, ozvalo se moje jméno. Měl jsem odvodit vztah mezi obecnými a centrovanými momenty k=tého stupně. Pokud jste mě někdo viděl psát, tak si dokážete představit, jak to na tabuli vypadalo. Míhaly se tam exponenty, kombinační čísla, sumy a místnost za chvíli halil křídový prach. Nějak jsem to doklepal do konce a z hlubokým vydechnutím se posadil.
Večer mě čekal opět fotbal, ovšem nyní z jiné perspektivy. Našemu spřátelenému týmu totiž pro dnešní zápas chyběl brankář a nepodařilo se mi sehnat náhradu. Půjčil jsem si tedy od Vendy rukavice s nákoleníky (tedy, obojí zvlášť, rukavice neměly nákoleníky) a šel se stresovat do brány. Upozornil jsem spoluhráče, že opravdu nejsem brankář a začalo se hrát. Nedokážu posoudit, jak jsme chytal, ale asi to nebylo nic moc, protože jsme nakonec prohráli. Kluci tedy občas nechávali vzadu pěkné díry a na většinu míčů, které skončili v bráně, jsme si sáhl, ale... Nu co, Petr Čech dnes taky neměl den a dostal gól, který mohl chytit ;)
Dnes tedy dva výrazné zážitky, jeden ve stoje u tabule, druhý převážně vleže na zrmzlé zemi.
Napsal Bob v 01:53 2 komentářů
Přeskočím nepodstatné věci dnešního dne jako je diplomový seminář, zbavování hřiště sněhu a přetočím přímo k prvnímu zápasu Strahovské ligy...
Hřiště jsme sice odpoledne celé uklidili, ale cca v sedm hodin večer začal opět padat sníh. Umělá tráva krásně klouzala a utkání dostalo legrační nádech. Hlavní komik zápasu - rozhodčí - se neustále snažil utkání okořenit. Předvedli jsme dvě ukázkové malé domů, které ovšem byly tak zřejmé a okaté, že rozhodčí vůbec nereagoval. Soupeř sice nadával, až se diváci červenali, ale pana soudce to nerozhodilo.
Na kluzkém povrchu jsme si nedokázali nahrát ani my, ani soupeř. Mates naštěstí jednu z šancí proměnil a první půli jsme tak vyhráli 1:0. Před druhou částí jsme si řekli, že nemá cenu vozit míč až do brány a že tedy budeme střílet i z větší dálky. Při první příležitosti, kdy jsem dostal míč a nebyl nikým atakován, jsem vystřelil a balón propadl brankáři mezi nohama. Tento gól předznamenal můj výkon v celém zápase. Do čeho jsem kopl, to tam spadlo. Ovšem jinak mi to moc nešlo...jak poznamenala Jarka "motal jsem se před bránou jak klacek pod splavem".
Nakonec jsme přeci jen začali něco hrát a soupeře jsme celkem jasně přehráli.
Venda, nový to náš brankář, chytal výborně. Na konci, když už jsme vedli 10:0, chtěli si dát i obránci gól a nechali tak jednoho soupeřovic útočníka utéct a Venda přišel o dobřé skóre. On je sice se svým výkonem spokojen není, leč chytal opravdu dobře.
A kolik tam těch gólů nakonec spadlo?
Pro nefotbalisty: Pokud hráč nahraje vlastnímu brankáři tak, že se míče dotkne částí těla od kolene níže, nesmí brankář míč chytit do ruky. Pokud se jej rukou dotkne, zahrává soupeř přímý(?) kop z hranice pokutového území.
Tohle jsme předvedli dvakrát a rozhodčí nic... ;)
Napsal Bob v 01:26 0 komentářů
Poté, co jsem konečně získal zápočet, stavil jsem se v práci, vyzvedl si něco peněz (ovšem o dost míň, než jsem čekal). Těsně před odchodem z práce začal padat ten protivný sníh a přesto, že jsem kopal do všech vloček, které letěly okolo, nepomohlo to a Dejvice jsou bílé jak Bob před maturitou. Hodil jsem na kolej tašku a vydal se k bratrovi K., která mě požádala o malou pomoc.
Bratr bydlí jen kousek od koleje, vyrazil jsem pěšmo a snažil se, aby mi sníh nesedal na borůvkový muffin, který jsem zakusoval. Našel jsem správné číslo popisné, ke kterému se, pár kroků přede mnou, blížilo dva malí kluci. Když jsem se objevil za nimi, hledali zrovínka klíče od vchodu. Naklonil jsem se ke zvonkům a oni si mě všimli. Pěkně se lekli a jeden z nich skoro vykřikl:"Co chcete!?" "Já jdu taky dovnitř," povídám. "Jo? A za kým?" ptal se ten menší podezřívavě. "Za J...tou," odpověděl jsem s úsměvem a zmáčkl příslušný znovek. Když se brácha ozval a uchoslyšně mě poznal, kluci se trochu uklidnili. Zámek zadrnčel a brácha mě pustil dovnitř. "Já jsem se vás hrozně lekl," přiznal se prcek. Asi bych se měl oholit a ostříhat, řekl bych. Vousy a vlasy plné sněhu, vůbec se jim nedivím.
Počítač jsem nakonec opravil, dostal za to výborný Moravský muškát z vinařství Blanky Ďurinové, který teď popíjím. Ještě mě čeká jeden počítač, ale asi ho nechám na zítřek, snad Janča promine.
Pustil jsem si televizi a rozhodně jsem neprohloupil. Nejdřív parádní dokument o Bobovi McFerrin, kterého asi znáte jako autora písně Don't worry, be happy, leč tento pán toho nahrál mnohém více a jeho novější písně/skladby jsou moc fajn. Poté navázal Letající cirkus a Červený trpaslík. Takže sice sám, ale spokojen...
Napsal Bob v 23:30 6 komentářů
Poslušně hlásím, že dnes v 19:10 došlo ke zkrocení jednočipového procesoru Infineon 80C537 a systému Measurement Bus. Zkrocení se obešlo bez velkých projevů citů, kterýžto akt jsem si vynahradil na fotbale, kde jsem křičel jako na lesy. Oč víc jsem křičel, o to míň jsem hrál. Tak už to na světě chodí.
Fotbal byl nemastný neslaný s občasnými záblesky normální hry. Po fotbale po dlouhé době do Potrefené Husy, na jedno malé trojpivo. V půl druhé otestováno, že Delvita opradu prodloužila otevírací dobu až do tří do rána. Teď jsem najezený, unavený, spokojený. Ještě trochu potrápím kytaru a hlasivky.
Na závěr úryvek z kouzelného mailu z Indie. Dnes jsem vůbec dostal zajímavé maily. Krom pracovních také jeden, ve kterém mi pisatel píše, že jsem kokot a nic víc. Toť reakce zprávu z kolejních newsů. V druhém píše kolegyně spolustudentka, jestli by se mnou mohla měřit ve skupině. Jonathan z Dánska děkuje za noční testování a na zavěr osmimail potvrzující, že náš tým zaplatil startovné.
A nyní konečně slibovaný mail...snad to nebude autorce vadit
Ve svém zachvatu velkomyslnosti, který se dostavuje až po požití většího než malého množství lihovin nebo po zprávach ze třetího světa na CNN, jsem se jala dát slepému žebrákovi něco drobných mincí. Dala jsem mu pětirupii / cca 2.50 Kč a žebrák promptně odvětil...sakra jenom pět rupií, to mi nemůžeš dát víc ....podivila jsem se, jak to, že pozná pětirupii, když je slepý a odkud se bere jeho dobrá angličtina....filuta odvětil, že vlastně jen zaskakuje za jiného opravdu slepého žebráka, který si potřeboval odskočit...když jsem se zeptala, kampak ten slepý kamarád asi šel, dostalo se mi odpovědi, že....do kina...není se čemu divit, ze propagační heslo Indie ve světě je Incredible India : ]
Napsal Bob v 02:39 2 komentářů
Už patý den sedím ve škole a ten zatracený procesor se stále vzpouzí. Kolem mě se střídají studenti, vyučující, pořád někdo přichází a odchází. Většina katedry na mě kouká se shovívavým úsměvem, ale alespoň už mi nemůžou říkat virtuální student, jak mě ještě nedávno nezýval ing. Fisher. Mám zapnuté dva počítače, jeden Megazoom. Na jednom PC programuju a kompiluju, na druhém běží testovací software. A mezitím vším zoufalý Bob.
Včera večer se mi stalo, že jsem procesor omylem restartoval a ejhle!, ono to začalo fungovat. Nedělalo to vše, co mělo, ale alespoň to odpovídalo. Chyba, kterou nemůžu najít, bude určitě hrozně hloupá a obávám se o zdraví své i kolegů v laboratoři, až ji najdu.
Ze školy rovnou na hřiště, kde jsme si v krásném mrazu zahráli hnusný fotbal. Na to, že nám v pondělí začíná Strahovská liga
tedy žádná sláva. Navíc nás opustil gólman, který zamířil do vyšší ligy. On to Venda ještě netuší, ale asi to vyjde na něj ;).
Zkroušený ze školy a fotbalu jsem si udělal alespoň malou rádost: začal jsem si hledat nové hodinky. Zadání bylo poměrně jednoduché: cena do dvou tisíc, analagové, kovový řemínek, podsvícení ciferníku a jednoduchý design, pokud možno jen ručičky a číselník. Jinými slovy stejně hodinky, které jsem zapomněl ve sprše a tak o ně přišel.
Právě jsem se zahleděl na pravé zápěstí, chvíli přemýšlel, proč naň koukám a nakonec jsem čas přečetl z windowsí lišty. Hromada hodin, zítra mě čeká opět laboření a cvičení z Magnetických prvků a měření.
Co říkáte na hodinky? Velmi odvážné, co? :)
Napsal Bob v 01:57 9 komentářů
Tenhle příspěvěk je tak trochu podvod. Je totiž trochu staršího data. Cca osm let. Napsal jsem ho pro náš užasný časopis Debil, jehož stránky už sice nejsou mezi živými, ale přesto jsou uloženy v archivech vyhledávačů. Následuje původní článek...
Při brouzdání po Internetu jsem se díky omylu dostal na stránku jisté skupiny lidí, která se snaží zmapovat vědecké experimenty Německa za druhé světové války. Jelikož jsem si vybral jako téma na referátu do Dějepisu »Německé letectvo za druhé světové války« padlo mé oko a posléze i myš na odkaz V-2, za nímž se skrývala pozoruhodná stránka s informacemi, o které se teď s vámi podělím.
V roce 1943 byl po žádosti německého velitelství o dalekonosnou střela, která by byla schopna přeletět Kanál, zřízen závod v Harzu, kde byly ve štole hory Kohlstein poblíž Nordhousenu montovány střely A-4. Vlastní návrh střely byl již hotov, bylo nutno jen doplnit řídící systém, který by zajišťoval navigaci a rovnováhu střely. Technika ale nebyla na takové úrovni, aby se vše obešlo bez řízení člověkem. Dr. Walter Thiel ( konstruktor raketového motoru) navrhl navigační jednotku řízenou rádiem. První střela byla vypuštěna 25. listopadu 1943 v lesní střelnici poblíž obce Blizna východně od Krakowa. Střela se však dostala mimo dosah vysílače a spadla na polskou vesnici s německým názvem Haidmühle, kde zabila 43 lidí a silně poškodila zvonici jen 2 roky starého kostela.
Bylo tedy jasné, že střela by cestu přes Kanál bez lidské posádky nezvládla, ale nikdo se nechtěl posadit do krabice dosahující rychlosti 1250 metrů za sekundu a nesoucí 750 kg ethanolu (ten jako jediný snášel aerodynamický ohřev), která mohla (a také to často dělala) snadno explodovat.
Nový navigační systém byl objeven náhodou. Doktoru Wernher von Braunovi totiž jednoho dne utekli králíci. Když se je doktor snažil chytit, jeden králík vběhl na »houpačku« a velmi obstojně zde balancoval. Profesor chvíli Hektora pozoroval a za pár minut ho nesl do výzkumného ústavu spolu s rychlými črty nav. zařízení. Zde s využitím podmíněných reflexů naučili Hektora otáčet se o přesný úhel a měnit svou polohu směrem vpřed a vzad. První »řízená« A-4 vzlétla 2. listopadu 1943. Za 24 vteřin po startu se však zřítila do lesa a Hektor uhořel. První úspěšná série střel, která zasáhla svůj cíl, byla A-4, kterou řídil králík Rügel 8. září 1944 a dopadla na předměstí Londýna. Let probíhal takto. V čase T=0 byly zažehnuty motory, v čase t=32 s se Rügen přesouvá dopředu, čímž raketa dostává ze svislého stoupání do vodorovného letu s elevací asi 12 stupňů, v čase t=62 skáče králík vzad, což má za následek vypnutí motoru a kolmé klesaní směr Londýn. Při bombardování tehdy zahynulo 242 králíků, kteří však byli v říjnu nahrazeni zdokonaleným nav. systémem s přijímačem IC-W31 a tyto V-2 (Vergeltungswaffe 2) létaly na Londýn až do 27.března 1945. Za tu dobu bylo vypuštěno 3165 raket z 81 odpalovacích zařízení pod vedením generála Kammlera. Při operaci Overcast, kterou vedl J.P. Hammil, byla 22.května zničena chovná stanice králíků přes velké protesty SSSR, v jejíž zóně se nacházela. Poslední cvičený králík byl zabit při prohledávání tejného archívu gen. Dornbergera, ukrytého v Bad Sachsu.
Technické údaje - V-2
délka 14,3 m
průměr 1,65 m
hmotnost 12 910 kg
max.rychlost 1250 m/s
dolet 300(380) km
rozptyl 13 x 11 km
tah motoru 245-307 kN
hm. prázdné rakety 3986 kg
rozp.stabil.ploch 3,56 m
cena 38 000 tehd.marek
Na tenhle článek jen tak nezapomene V., která mu uvěřila a nadšeně svým spolužákům o králících vyprávěla. Ještě mi úplně neodpustila ;) Téměř vše je totiž pravda: místa, jména, data, historické reálie. Jen ti králici...
Na první fotce je A-4/V-2, na druhé je barážová střelba britské protiletadlové obrany, ktera se snaží sestřelit letící V-1. Protože se tyto střely pohybovaly konstantní rychlostí, celkem se jim to dařilo s V-2 to bylo horší. Některé V-1 Britové ničili tak, že do nich stíhací letoun trochu strčil křídlem. Malé vychýlení stačilo k zblbnutí gyroskopů a střela padala k zemi.
Napsal Bob v 02:19 3 komentářů