Vzal jsem našeho praštěného psa na procházku. Když se jde člověk projít na zahradu, Nero neustále skáče okolo. Jakmile jsem mu ale začal připínat obojek, psisko se uklidnilo. Čert buď dřímal v boudě, popřípadě byl na jednom ze svých nočních výletů po vsi, takže jsem mu nemusel vysvětlovat, že jdeme jen dva.
Vzal jsem si krátké vodítko, měl jsem tedy obavy, že se budem neustále přetahovat. S Nerem jsem totiž na procházce ještě nebyl, je doma teprve chvíli a já ještě méně. Jenže Nero cupital těsně vedlo nohy a jen občas se ohlédl, jestli náhodou nejde moc rychle. Šli jsme po naší ulici a u přejezdu zahli na železniční most. Na kolejích ležel hladký a zmrzlý sníh. Krusta se bořila jen pode mnou, Nero zanechával dírky po drápech. Po kolejích jsme došli až k babiččině domu a pokračovali dál. Za dalším mostem, kde vlak jede mini údolím, na jehož konci záhy opustí Mikulovice, tam se Nero zastavil a vrčel do tmy.
Zastavil jsem se, ale vůbec nic jsem neviděl. Nero očividně ano a moc se mu dál nechtělo. Otočili jsme to tedy a ve svých stopách se vrátili zpět. Silnice byla krásně uhlazená, leskla se. Neodolal jsem a k pobavení psiska jsem se klouzal. Nero klusal vedle mě a neměl čas motat se mi pod nohy. Takhle jsme se doklouzali až našemu bývalému bydlišti a zahnuli na obchvat. Těsně před ním štěkali za plotem dva psi. Vlčák a nějaké pískle. Vztekle štěkali, Nero si občas zavrtěl, ale krom toho šel vedle nohy. Bylo vidět, že to v něm vře, ale choval se klidně. Když jsme konečně došli na obchvat, Nero se na mě tázavě podíval. Pochválil jsem ho, což ho úplně rozjásalo. Skákal okolo a juchal.
Když se mi asi po osmé zamotal do vodítka, nevydržel jsem to, pustil jsem ho na zem a zrychlil krok. Nero šlapal vedlě mě a za chvíli si všiml, že vláčí vozítko po zemi. Maličko znervózněl a koukal po mně. Řekl jsem mu, že si za to může sám a pokračoval jsem dál. Když jsem opět přišli k domům, vzal jsem si vodítko zpět a Nerovi se očividně ulevilo. Těsně před domem jsem sebou krásně praštil, čehož Nero využil a oblízal mi celý obličej.
Na zahradě už nás čekal Čert. Odstrojil jsem Nera a pak si ho pět minut smýval z obličeje.
Táádydadydáá, toť vše z Mikulovic.
neděle, března 12, 2006
Nero
Napsal Bob v 23:10
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 Comments:
Jj, taťka říkal, že je moc hodný, ale až takhle, to se mi nechce věřit:) S Nerem jsem taky ještě nebyla venku, jen s Čertem, a ten moc neposlouchá:)
Je to mazel. Kdyz kolem me zacal na dvore poskakovat, podival jsem se mu do oci a rekl, at toho necha, nebo pujde do boudy. Sedel, koukal a byl klidny ;) Sikula
Post a Comment