Krátce

Dnes jen velmi stručně, neboť dvouhodinové uklízení sněhu na hřišti a Pepův Goralaský čaj (ano, zapálen obstojně hoří) mě dokonale odrovnali. Chvíli jsme brnkal na kytaru, ale buď je kytara protivná, popřípadě já nešikovný, leč zní falešně. Hudební nástroje mě tenhle týden vůbec neměly rády. Housle se doma nechtěly naladit a navíc jsem asi nechal minule napnutý smyčec, čímž popraskalo pár žíní. Klavír jen tak kuňkal a řekl bych, že se opět trochu rozlaďuje. Asi mu to místo mezi oknem a krbem nedělá dvakrát dobře.

Ale o tom psát nechci. Chtěl jsem napsat o dvou podivných úkazech minulého týdne. Původně to měly být čtyři úkazy, ale během psaní dvou jsem na ostatní zapomněl :(

Úkaz první
Dohráli jsme fotbal a pomalu jsme se trousili z hřiště. Poslední dveře, které jsem zamykal, sousedí se vstupem do výtahu, který používají jen ti, kteří mají klíč. Většinou tedy uklízečky, vrátné a šikovní studenti. Do malého výtahu právě nastoupily dvě uklízečky (obě z našeho třetího patra) a ta naše mě hned zvala dovnitř, že mě svezou. S díky jsem odmítl a upozornil je, že po hodině a půl běhání nevoním zrovna jako záhon růží. Opáčily, že jsou z koleje zvyklé na horší věci, na což jsem něměl co namítnout a nechal se tedy dovézt do třetího patra. Bylo to mé druhé svezení se kolejním výtahem.
Úkaz druhý
Už přesně nevím proč a kam jsem jel, jen vím, že hlas z metra prohlásil, že mám ukončit výstup a nástup. Což se lehce řekne, ale těžko udělá, zvláště když člověk pádí po schodech. Když jsem byl asi dva tři metry ode dveří vagónu, rozsvítilo se červené světýlko a dveře se začaly zavírat. Po stranách dvěří stáli dva člověkové, kteří mě viděli běžet. Koukli na sebe a oba naráz vrazili do dvěří nohy. Vklouzl jsem dovnitř, poděkoval a celou cestu se snažil přijít na to, jestli se znají.


Chce se mi spát, ale nejdřív popadnu kytaru a půjdu si zahrát na chodbu. V pátek jsem viděl moc pěkné divadlo a snad o něm nezapomenu napsat...

Přeji vám moc pěkný den.