neděle, září 24, 2006

Dráteník

Pár minut po páté hodině sebou telefon několikrát zatřepal a dal mi vědět, že už je čas vstávat. Potmě jsem si sbalil notebook, kartáček na zuby, Reflex, Koktejl, pět rohlíků a paprikáš. Dopotácel jsem se do koupelny, opláchl si ospalý obličej a vyčistil ospalé zuby.

Když jsem vůlí poháněl jezdící schody na Hlavním nádraží, bylo už po šešté. Postavil jsem se do fronty, pomalu se s ní sunul k okýnku. Zamával jsem kamarádce, která takhle brzo po ránu taky někam spěchala, ale nevšimla si mě. S lístkem v zubech, s peněženkou v ruce a taškou přes rameno jsem spěchal na páté nástupiště.



Vlak byl skoro prázdný, ale v každém kupé alespoň někdo seděl, ležel, spal nebo alespoň stál. V jednom se snídalo, ve druhém se spalo bez bot, v dalším plavovlasá slečna drátovala jakousi postavu, v následujícím bylo zataženo. Ještě chvíli jsem pokračoval chodbičkou a zase jsem se vydal zpět. Sedl jsem si do kupé k drátenici.

Slečna seděla vedle obrovského batohu, štípačkama si cvakala asi třiceticentrimetrové kousky a umě je vplétala do sochy. Měla už hlavu, trup a na batohu se jí houpaly drátěné nohy. Vypadalo, že už má za sebou hodně práce a že ji toho ještě dost čeká. Chtěl jsem se zeptat, copak to bude, jak dlouho už na tom pracuje, ale v tom vešel další spolucestující. Obyčejný pán v džínách, ale vzal mi odvahu se zeptat. Inu, já.

Po dvaceti minutách přestala sochat a koukala se z okna. Nevím, co viděla ona, ale na mé straně pomalu vycházelo slunce a lechtalo mlhu stoupající z luk a řeky. Žhavý kotouč stoupal nad obzor, mhouřil jsem oči, ale brzy mi je slunce zavřelo. Dřímal jsem, pán si četl, ona s nosem nalepeným na skle koukala ven. Kolín, Pardubice.

Z batohu vytáhla nuž Opinel a papriku. Rozkrojila ji a za stáleho koukáni z okna ji chroupala. Pán se zvedl a ze své tašky vytáhl i on svou svačinu. Chvíli jsem odolával, ale přeci jsem také vstal a se slovy "Tak já se teda taky přidám", na které odpověděl úsměv od okna, jsem se také přidal. Usilovně jsme žvýkali a koukali z oken. Já nalevo, ona vpravo a pán už mě nezajímal. V odrazu ve skle jsem zahlédl, že se jí na paži něco černá. Měla tam fixou napsané číslo.

Před Zábřehem vstala a jala se upevňovat sochu a dráty na krosnu. Když jsme projížděli okolo zábřežského rybníka, pracně a s velkým vypětím si naložila krosnu na záda a odcházela. Jenže krosna byla opravdu velká, takže se jí zasekla ve dveřích. Chytil jsem krosnu a protlačil jsem ji ven. Stála už na chodbičce, já za ní, když tu vlak zastavil. Zaváhala a otočila se na mě: "To už jsme v zastávce?". "Ne, to ne, asi mají na nádraží plno." Zůstala stát na chodbě a já stále ještě v kupé za ní. "A jak je to daleko? Mně se z té krosny úplně podlamují kolena." "Tak si pojďte ještě sednout." "Já už bych se pak nedostala ven." "Nebojte, já vás zase procpu." Otočila se a sedla si do kupé, zůstal jsem stát. "Můžu se na něco zeptat? Kolik času jste na tom strávila." Chvíli se na tělo z drátů koukala: "Desítky hodin...". "A kam s tím jedete?" "Do Loštic, socha bude součástí instalace Návrat světla u místní synagogy. Ono to l je v závorce, takže je to i cesta Světa. Potíž je, že nikdo kdo tam jede, nemá auto takže si vezu materiál v krosně." "Aha, takže to je jenom základ? To tam fakt máte pytel cementu?" Přikývla. "A bude ta socha někde k vidění? Tady celé kupé by ji určitě rádo vidělo." "No...bude k vidění tam, můžete přijet třeba na výlet."

Vystoupili jsme v Zábřehu, popřál jsem ji hodně štěstí a odjel domů. Jenže mi to vrtala hlavou a tak jsem začal hledat na internetu onu výstavu, jenže bez výsledku. Pročmuchal jsem stránky Loštic, ale opět bezvýsledně. Nakonec jsem našel stránky společnosti, která se zabývala židovskou historií v onom kraji a našel i jednu starou zmínku o tom, že v červnu synagogu navštívili žáci pražské uměleckou školy. Hledal jsem dál a trošku náhodou jsem narazil na fotografie z téhle návštěvy. A ejhle, byla tam i ona. Seděla před vytrínou v mohelnickém muzeu, v ruce skicák, tužku a kreslila. Jenže nikde jméno. Naštěstí na další stránce byly práce, které při návštěvě vznikly. A byl tam také obrázek s vázami z vytríny. A pod ním jméno. Jenže zrovna tohle jméno se na sítí hledá hodně špatně. Leč několik stran zpět byl na plakátě jmenován i učitel, který s nimi přijel. Podle něj našel onu pražskou uměleckou školu a i ji mezi obsolventy. Všichni tam měli emailové adresy, ale tento rok je nějak nevyplnili. Jelikož v záhlaví stálo, že tito studenti byli přijati na vysoké školy, hledal jsem tam. Stále se mi nedařilo, ale pak přeci jen něco - přijímací řízení na VŠUP, Sochařství. Brali dva, byla první pod čarou. Tak tady cesta taky nevede. ČVUT? VUT? Liberec? A přeci, emailová adresa na FFA VUT. Napíšu jí?



Celý příspěvek...

pátek, září 22, 2006

Sova

Sova? Antonína Sova? Psala básně. Ovšem přes den psala Antonína Sova. Proto měla tak výborný verše.

GROSSMANN: Já vytahuju další problém. Další problém: ponocování.

SIMEK To jsme si polepšili. To není žádnej extrovní problém, ponocování.

GROSSMANN: Jak to, že není extrovní problém. Hele, lidi ponocujou a my pak ponocujeme kvůli nim. Proč například musíme začínat představení o půl osmý. Než přijdu domů, je půlnoc, něco si kuchtím k jídlu, budím slušný sousedy a jsou z toho nepříjemnosti.

ŠIMEK: To vím, co s tím chceš dělat?

GROSSMANN: Začínat o hodně dřív.

ŠIMEK: Prosím tě, to už tady bylo. Hráli jsme od šesti od rána a přišel jen jeden divák a ten ještě zabloudil z baru.

GROSSMANN: Já zkrátka tvrdím, že ponocování by se mělo úředně zakázat.

ŠIMEK: To nemůžeš zakazovat, to je produkt civilizace. To se musí řešit individuálně.

GROSSMANN: Jak?

ŠIMEK: Podívej se, kolik hodin má spát dospělej člověk?

GROSSMANN: To je různý.

ŠIMEK: Jak to, různý? Čet jsi přece nějaký lékařský knihy tlustý. Kolik hodin?

GROSSMANN: Je to různý.

ŠIMEK: Není to různý. Vosum hodin má spát dospělej člověk.


Jedno oko je zavřené a u druhého mi drží víčka nějaký brouk. Slíbil jsem mu za to kapku medu. Brouček drží, nožičky se mu třepou, ale on se nedá! Jdu pro med, brouk už pad.



Celý příspěvek...

čtvrtek, září 21, 2006

Kdo maže, ten jede.


Dnes se mi ani nechce psát, jsem nějaký utahaný. Z práce jsem přišel těsně před dvanáctou, byla to má premiéra v nové firmičce. Potřebují někoho, kdo by jim občas oprášil počítače a vyléčil je. A teď místo toho, co se dělo, něco, co se stane :


Zítra budu v práci, makat jako šroubeček. Večer se na koleji chystá grilovačka a s ní spojený poker. Kufřík s žetony už mám půjčený na stole, hráči třeste se.

V pátek se ubytuju na koleji a zapíšu do nového semestru. A necpu škole do chřtánu téměř 17 000. Večer buď zajdu do kina a nebo rovnou sednu na vlak a vyrazím domů. Ovšem ne domů na kolej, ale domů za Zábřeh, Bludov, Ramzovou, Lipovou, Jeseník, Písečnou, Hradec...do Mikulovic. Rodičové, sestřičky (1-3, počet ještě není jistý), synovci (počet též neurčen), psi (3), kocour (1) a klid (inf.).

V sobotu na výlet. Nero se určitě přidá. Ad libitum po dalších 5-6 dnů.





Celý příspěvek...

středa, září 20, 2006

Elixir

Nene, žádný elixír života jsem nenašel. Jen jsem si pořídil nové struny, tlusté jako prst. Znějí krásně, je radost na kytaru hrát. Hraju si teď jednu píseň, furt si ji zpívám, ale nikomu se nelíbí. Což mě trošku mrzí, protože lepší už jsem pěkně dlouho neslyšel.

Tak dlouho je člověku dobře na světě, až to osudu nedá a zase něco pěkného vyvede. Pěkně si počká, až se zklidní duše, ruka vyloupne z obvazu, podaří se pohnout se školou...pak ještě chvíli váhá...a pak bim prásk zpráva z temnot. Myslel si, že už tě to přešlo, že se ti tep nezrychlí a že už je ti vlastně dobře? Ale to ses holenku přepočítal. Máš to vše v sobě, nikam to neuteklo a může a bude to použito proti tobě. Tak se moc netěš. Mysles sis, že jsi vyklouzl jen s napomenutím? Ale kdež, pekně dva roky nepodmíněně. Ale máš ještě 14 dnů čas do nástupu trestu. Dělej si co chceš, stejně neujdeš.




Jámu ti vykopá hodný pan Krtek
co vždy rád udělá předobrý skutek
mravenci budou ti rakvičku slepovat
stonožka učí se stonožně stepovat

Smuteční hostinu pořádá roháč
co nemá rodinu a tak je boháč
polívka, sušenka, čabajka, okurka
nejlepší cesta ze zármutka




Celý příspěvek...

pondělí, září 18, 2006

Návrat

Tak jsem zpět. Levá packa píše o sto šest, občas se rameno ozve, ale nestěžuju si. Konečne jsem si zahrál na kytaru, konečně píšu všemi dostupnými prsty (čili 6). Nuže, copak jsem vlatně celou dobu dělal?

První týden v obvazech stál za prd, buď jsem ležel, nebo jsem ležel a spal. Rameno bolelo skoro furt, takže jsem se pěkně dopoval. Stihl jsem se domluvit na spoustu zkoušek a jednou rukou cvakal semestrálku. Zašel jsem si do kina na Krásku v nesnázích, pojedl jednou rukou pizzu a natruc játrům jedno pivo.

V ponděli jsem si skočil za proděkanem, potkal Hanku. Pan proděkan mi slíbil, že mi dovolí složit pár zkoušek po zkouškovém, zželelo se mu choré packy. Obvolal jsem i katedy a zkoušející, všichni byli pro.

V úterý jsem šel na první zkoušku a byl vyhozen tak, jako se mi to na škole ještě nestalo. "A ven! Už vás tu nechci vidět." Nu, není každý den posvícení.

Ve středu jsem zašel na zkoušku z Komunikačních rozhraní měřících systémů (též KRSy), za pěknou dvojku. Zbytek dne jsem psal práci do Diplomového semináře, protože ta předchozí se nelíbila.

Ve čtvrtek jsem jednak seděl v práci, jednak psal semestrálku a večer jsem se učil pro jistotu na dvě zkoušky : Speciální diagnostické metody a Astrofyziku.

V pátek jsem nejdříve získal známku z SDM, poté z Astrofyziky a aby toho nebylo málo, ještě zápočet z Diplomového semináře. Za odměnu jsem si zašel na chirurgii a nechal jsem si sundat obvaz packy. Po sundání se mi udělalo pěkně blbě, ale doktor nikam nespěchal, takže jsem si poležel, popovídal a sestřička mi mezitím udělal špagátek na zavěšení ruky.

Na koleji jsem se po téměř čtrnácti dnech pořádně osprchoval a vyrazil jsem do vísky Srby. Tam totiž od rána probíhal firemní Outdoor. Autobus se sunul zácpou, slunce peklo. Z Kamenných Žehrovic (skloňuji správně?) jsem se vydal pěšky okolo rybníka/jazera hledat hotel. Po dvou kilometrech jsem našel správnou vesnici, ale hotel nikde. Nakonec mě hodný cyklista poslal správným směrem (To se musíte vrátit na druhý konec a tam tunelem do kopce).

A o Outdooru, písku, mamutovi a pokeru až příště ;)




Celý příspěvek...

středa, září 06, 2006

Pravá ruka ďábla

Hlavním tématem dnešního dne bylo rameno. Blbě se s ním spí a protože jsem spíše levák, spousta věcí je teď těžší. Kupříkladu večer mi sedl na čelo komár, mozek dal příkaz vymrštit levou ruku a komára zabít. Jenže ecce ruka, ani se nehla. Než mi došlo, že je potřeba použít druhou ruku, komářice měla břuch jak měch, sotva se při klidném odletu držela ve vzduchu.


Co se mi to vlastně stalo? Běžel jsem s míčem zhruba ve středu hřiště, vedle mě bránící hráč. Pokusil se mi ukopnout míč, jenže netrefil. Místo toho zavadil o pravou nohu, tělo letělo kupředu, pootočilo se, takže jsem dopadl přímo na levé rameno. Slyšel jsem křupnutí a údajně jsem pořádně zařval. Chvíli jsem se válel a nadávál, pročež jsem v nadávkách odkráčel ze hřiště. Rameno se hýbalo, ale při některých pohybech to pěkně píchlo a bolest proletěla od ramene až k prstům na nohou. Zvládl jsem se ještě osprchovat a pak už se ruce nechtělo ani hnout.

Ve Vojenské nemocnici mi hodný pan doktor vysvětlil, že jsem si vymkl malý, ale bolavý kloub. Napojení klíční kosti na rameno. A že dostanu Desaultův obvaz na tři týdny. Takže sbohem první ligy, možná tak za měsíc a půl.

Při tom samém fotbale si Duke zlomil malíček a musel druhý den na operaci.


Rád bych poděkoval Josemu, že nás marody do Střešovic doprovodil.

Teď jeden Voltaren a spát.



Celý příspěvek...

úterý, září 05, 2006

Fotbal


Sportem ku zdraví...

Nevím, jak s tím budu spát a dělat zkoušky :(



Celý příspěvek...