neděle, září 24, 2006

Dráteník

Pár minut po páté hodině sebou telefon několikrát zatřepal a dal mi vědět, že už je čas vstávat. Potmě jsem si sbalil notebook, kartáček na zuby, Reflex, Koktejl, pět rohlíků a paprikáš. Dopotácel jsem se do koupelny, opláchl si ospalý obličej a vyčistil ospalé zuby.

Když jsem vůlí poháněl jezdící schody na Hlavním nádraží, bylo už po šešté. Postavil jsem se do fronty, pomalu se s ní sunul k okýnku. Zamával jsem kamarádce, která takhle brzo po ránu taky někam spěchala, ale nevšimla si mě. S lístkem v zubech, s peněženkou v ruce a taškou přes rameno jsem spěchal na páté nástupiště.



Vlak byl skoro prázdný, ale v každém kupé alespoň někdo seděl, ležel, spal nebo alespoň stál. V jednom se snídalo, ve druhém se spalo bez bot, v dalším plavovlasá slečna drátovala jakousi postavu, v následujícím bylo zataženo. Ještě chvíli jsem pokračoval chodbičkou a zase jsem se vydal zpět. Sedl jsem si do kupé k drátenici.

Slečna seděla vedle obrovského batohu, štípačkama si cvakala asi třiceticentrimetrové kousky a umě je vplétala do sochy. Měla už hlavu, trup a na batohu se jí houpaly drátěné nohy. Vypadalo, že už má za sebou hodně práce a že ji toho ještě dost čeká. Chtěl jsem se zeptat, copak to bude, jak dlouho už na tom pracuje, ale v tom vešel další spolucestující. Obyčejný pán v džínách, ale vzal mi odvahu se zeptat. Inu, já.

Po dvaceti minutách přestala sochat a koukala se z okna. Nevím, co viděla ona, ale na mé straně pomalu vycházelo slunce a lechtalo mlhu stoupající z luk a řeky. Žhavý kotouč stoupal nad obzor, mhouřil jsem oči, ale brzy mi je slunce zavřelo. Dřímal jsem, pán si četl, ona s nosem nalepeným na skle koukala ven. Kolín, Pardubice.

Z batohu vytáhla nuž Opinel a papriku. Rozkrojila ji a za stáleho koukáni z okna ji chroupala. Pán se zvedl a ze své tašky vytáhl i on svou svačinu. Chvíli jsem odolával, ale přeci jsem také vstal a se slovy "Tak já se teda taky přidám", na které odpověděl úsměv od okna, jsem se také přidal. Usilovně jsme žvýkali a koukali z oken. Já nalevo, ona vpravo a pán už mě nezajímal. V odrazu ve skle jsem zahlédl, že se jí na paži něco černá. Měla tam fixou napsané číslo.

Před Zábřehem vstala a jala se upevňovat sochu a dráty na krosnu. Když jsme projížděli okolo zábřežského rybníka, pracně a s velkým vypětím si naložila krosnu na záda a odcházela. Jenže krosna byla opravdu velká, takže se jí zasekla ve dveřích. Chytil jsem krosnu a protlačil jsem ji ven. Stála už na chodbičce, já za ní, když tu vlak zastavil. Zaváhala a otočila se na mě: "To už jsme v zastávce?". "Ne, to ne, asi mají na nádraží plno." Zůstala stát na chodbě a já stále ještě v kupé za ní. "A jak je to daleko? Mně se z té krosny úplně podlamují kolena." "Tak si pojďte ještě sednout." "Já už bych se pak nedostala ven." "Nebojte, já vás zase procpu." Otočila se a sedla si do kupé, zůstal jsem stát. "Můžu se na něco zeptat? Kolik času jste na tom strávila." Chvíli se na tělo z drátů koukala: "Desítky hodin...". "A kam s tím jedete?" "Do Loštic, socha bude součástí instalace Návrat světla u místní synagogy. Ono to l je v závorce, takže je to i cesta Světa. Potíž je, že nikdo kdo tam jede, nemá auto takže si vezu materiál v krosně." "Aha, takže to je jenom základ? To tam fakt máte pytel cementu?" Přikývla. "A bude ta socha někde k vidění? Tady celé kupé by ji určitě rádo vidělo." "No...bude k vidění tam, můžete přijet třeba na výlet."

Vystoupili jsme v Zábřehu, popřál jsem ji hodně štěstí a odjel domů. Jenže mi to vrtala hlavou a tak jsem začal hledat na internetu onu výstavu, jenže bez výsledku. Pročmuchal jsem stránky Loštic, ale opět bezvýsledně. Nakonec jsem našel stránky společnosti, která se zabývala židovskou historií v onom kraji a našel i jednu starou zmínku o tom, že v červnu synagogu navštívili žáci pražské uměleckou školy. Hledal jsem dál a trošku náhodou jsem narazil na fotografie z téhle návštěvy. A ejhle, byla tam i ona. Seděla před vytrínou v mohelnickém muzeu, v ruce skicák, tužku a kreslila. Jenže nikde jméno. Naštěstí na další stránce byly práce, které při návštěvě vznikly. A byl tam také obrázek s vázami z vytríny. A pod ním jméno. Jenže zrovna tohle jméno se na sítí hledá hodně špatně. Leč několik stran zpět byl na plakátě jmenován i učitel, který s nimi přijel. Podle něj našel onu pražskou uměleckou školu a i ji mezi obsolventy. Všichni tam měli emailové adresy, ale tento rok je nějak nevyplnili. Jelikož v záhlaví stálo, že tito studenti byli přijati na vysoké školy, hledal jsem tam. Stále se mi nedařilo, ale pak přeci jen něco - přijímací řízení na VŠUP, Sochařství. Brali dva, byla první pod čarou. Tak tady cesta taky nevede. ČVUT? VUT? Liberec? A přeci, emailová adresa na FFA VUT. Napíšu jí?

5 Comments:

Venda said...

aneb co nevcmuchas, to nemas ;)

jasne ze napises :) byla by blbost to vzdat, kdyz jsi dosel tak daleko..

Anonymní said...

tak dej bacha at to nedopadne jako se slecnou co jsem cmuchala ja... zkusenost uz mas... tak hodne stesti

Anonymní said...

Venda: Taky bych zitra mohl brzo vstat a do Lostic zajet, zase tak daleko to neni. Tedy, ani blizko, ale dosazitelno.

Ef: Nestras :)

Anonymní said...

Ty woe, ty jsi úplnej Sherlock Holmes :)))
a já se těšil, že napíšeš, jak jsi byl doma:) když už o tom psala Ivanka:)) abych to viděl z více úhlů:))
next time:)

Anonymní said...

...týý jofka, Bobánku:-) Tak to musíš rozhodně dotáhnout do konce, protože mě děsně zajímá, jak to dopadne.. Taková napínavá povídka a Ty bys Marečka ochudil o pokračování? To snad ne... :-)