Dráteník

Pár minut po páté hodině sebou telefon několikrát zatřepal a dal mi vědět, že už je čas vstávat. Potmě jsem si sbalil notebook, kartáček na zuby, Reflex, Koktejl, pět rohlíků a paprikáš. Dopotácel jsem se do koupelny, opláchl si ospalý obličej a vyčistil ospalé zuby.

Když jsem vůlí poháněl jezdící schody na Hlavním nádraží, bylo už po šešté. Postavil jsem se do fronty, pomalu se s ní sunul k okýnku. Zamával jsem kamarádce, která takhle brzo po ránu taky někam spěchala, ale nevšimla si mě. S lístkem v zubech, s peněženkou v ruce a taškou přes rameno jsem spěchal na páté nástupiště.



Vlak byl skoro prázdný, ale v každém kupé alespoň někdo seděl, ležel, spal nebo alespoň stál. V jednom se snídalo, ve druhém se spalo bez bot, v dalším plavovlasá slečna drátovala jakousi postavu, v následujícím bylo zataženo. Ještě chvíli jsem pokračoval chodbičkou a zase jsem se vydal zpět. Sedl jsem si do kupé k drátenici.

Slečna seděla vedle obrovského batohu, štípačkama si cvakala asi třiceticentrimetrové kousky a umě je vplétala do sochy. Měla už hlavu, trup a na batohu se jí houpaly drátěné nohy. Vypadalo, že už má za sebou hodně práce a že ji toho ještě dost čeká. Chtěl jsem se zeptat, copak to bude, jak dlouho už na tom pracuje, ale v tom vešel další spolucestující. Obyčejný pán v džínách, ale vzal mi odvahu se zeptat. Inu, já.

Po dvaceti minutách přestala sochat a koukala se z okna. Nevím, co viděla ona, ale na mé straně pomalu vycházelo slunce a lechtalo mlhu stoupající z luk a řeky. Žhavý kotouč stoupal nad obzor, mhouřil jsem oči, ale brzy mi je slunce zavřelo. Dřímal jsem, pán si četl, ona s nosem nalepeným na skle koukala ven. Kolín, Pardubice.

Z batohu vytáhla nuž Opinel a papriku. Rozkrojila ji a za stáleho koukáni z okna ji chroupala. Pán se zvedl a ze své tašky vytáhl i on svou svačinu. Chvíli jsem odolával, ale přeci jsem také vstal a se slovy "Tak já se teda taky přidám", na které odpověděl úsměv od okna, jsem se také přidal. Usilovně jsme žvýkali a koukali z oken. Já nalevo, ona vpravo a pán už mě nezajímal. V odrazu ve skle jsem zahlédl, že se jí na paži něco černá. Měla tam fixou napsané číslo.

Před Zábřehem vstala a jala se upevňovat sochu a dráty na krosnu. Když jsme projížděli okolo zábřežského rybníka, pracně a s velkým vypětím si naložila krosnu na záda a odcházela. Jenže krosna byla opravdu velká, takže se jí zasekla ve dveřích. Chytil jsem krosnu a protlačil jsem ji ven. Stála už na chodbičce, já za ní, když tu vlak zastavil. Zaváhala a otočila se na mě: "To už jsme v zastávce?". "Ne, to ne, asi mají na nádraží plno." Zůstala stát na chodbě a já stále ještě v kupé za ní. "A jak je to daleko? Mně se z té krosny úplně podlamují kolena." "Tak si pojďte ještě sednout." "Já už bych se pak nedostala ven." "Nebojte, já vás zase procpu." Otočila se a sedla si do kupé, zůstal jsem stát. "Můžu se na něco zeptat? Kolik času jste na tom strávila." Chvíli se na tělo z drátů koukala: "Desítky hodin...". "A kam s tím jedete?" "Do Loštic, socha bude součástí instalace Návrat světla u místní synagogy. Ono to l je v závorce, takže je to i cesta Světa. Potíž je, že nikdo kdo tam jede, nemá auto takže si vezu materiál v krosně." "Aha, takže to je jenom základ? To tam fakt máte pytel cementu?" Přikývla. "A bude ta socha někde k vidění? Tady celé kupé by ji určitě rádo vidělo." "No...bude k vidění tam, můžete přijet třeba na výlet."

Vystoupili jsme v Zábřehu, popřál jsem ji hodně štěstí a odjel domů. Jenže mi to vrtala hlavou a tak jsem začal hledat na internetu onu výstavu, jenže bez výsledku. Pročmuchal jsem stránky Loštic, ale opět bezvýsledně. Nakonec jsem našel stránky společnosti, která se zabývala židovskou historií v onom kraji a našel i jednu starou zmínku o tom, že v červnu synagogu navštívili žáci pražské uměleckou školy. Hledal jsem dál a trošku náhodou jsem narazil na fotografie z téhle návštěvy. A ejhle, byla tam i ona. Seděla před vytrínou v mohelnickém muzeu, v ruce skicák, tužku a kreslila. Jenže nikde jméno. Naštěstí na další stránce byly práce, které při návštěvě vznikly. A byl tam také obrázek s vázami z vytríny. A pod ním jméno. Jenže zrovna tohle jméno se na sítí hledá hodně špatně. Leč několik stran zpět byl na plakátě jmenován i učitel, který s nimi přijel. Podle něj našel onu pražskou uměleckou školu a i ji mezi obsolventy. Všichni tam měli emailové adresy, ale tento rok je nějak nevyplnili. Jelikož v záhlaví stálo, že tito studenti byli přijati na vysoké školy, hledal jsem tam. Stále se mi nedařilo, ale pak přeci jen něco - přijímací řízení na VŠUP, Sochařství. Brali dva, byla první pod čarou. Tak tady cesta taky nevede. ČVUT? VUT? Liberec? A přeci, emailová adresa na FFA VUT. Napíšu jí?