Živé

Stává se to jen občas, ale stojí to za to. Většinu času se nešikovné prsty perou se strunami a snaží se vyloudit alespoň přibližně, co by chtěla hlava. Kytara kníká, drnčí struny o pražce, bída a děs. Ale po půlnoci se to stalo...

Prsty lítají lehce, dřevo vrní, levá ruka poslouchá a skáče na správné pražce ještě chvíli předtím, než si uvědomím, že vlastně přesně tohle jsem chtěl. Pravá ruka vybrnkává neznámou rychlostí, všechno zní, jak má. Mám radost.