Né mocí, ani silou...

Už patý den sedím ve škole a ten zatracený procesor se stále vzpouzí. Kolem mě se střídají studenti, vyučující, pořád někdo přichází a odchází. Většina katedry na mě kouká se shovívavým úsměvem, ale alespoň už mi nemůžou říkat virtuální student, jak mě ještě nedávno nezýval ing. Fisher. Mám zapnuté dva počítače, jeden Megazoom. Na jednom PC programuju a kompiluju, na druhém běží testovací software. A mezitím vším zoufalý Bob.

Včera večer se mi stalo, že jsem procesor omylem restartoval a ejhle!, ono to začalo fungovat. Nedělalo to vše, co mělo, ale alespoň to odpovídalo. Chyba, kterou nemůžu najít, bude určitě hrozně hloupá a obávám se o zdraví své i kolegů v laboratoři, až ji najdu.

Ze školy rovnou na hřiště, kde jsme si v krásném mrazu zahráli hnusný fotbal. Na to, že nám v pondělí začíná Strahovská liga
tedy žádná sláva. Navíc nás opustil gólman, který zamířil do vyšší ligy. On to Venda ještě netuší, ale asi to vyjde na něj ;).

Zkroušený ze školy a fotbalu jsem si udělal alespoň malou rádost: začal jsem si hledat nové hodinky. Zadání bylo poměrně jednoduché: cena do dvou tisíc, analagové, kovový řemínek, podsvícení ciferníku a jednoduchý design, pokud možno jen ručičky a číselník. Jinými slovy stejně hodinky, které jsem zapomněl ve sprše a tak o ně přišel.

Právě jsem se zahleděl na pravé zápěstí, chvíli přemýšlel, proč naň koukám a nakonec jsem čas přečetl z windowsí lišty. Hromada hodin, zítra mě čeká opět laboření a cvičení z Magnetických prvků a měření.

Co říkáte na hodinky? Velmi odvážné, co? :)