Děláže

Padá hvězda... I kámen shoří


Otevřel jedno oko. Potom druhé. Viděl jen podivné hnědo. Dřevo, postel. Už je tu zase ráno. S námahou vytáhl ruku z pod polštáře a pokusil se zaostřit na hodinky. Viděl ale jen kovově rozmazené něco, co pěkně hlasitě tikalo. Převalil se na druhý bok a ještě jednou se pokusil přesvědčit oči, aby zjistily kolik je hodin. Osm hodin? Proč se budím v osm hodin? Chci vstávat v osm hodin? Asi ne. Zavřel oči.

Chtěl otevřít oko, ale měl hlavu v polštáři. Vysoukal hlavu se na svět a poslal pravou ruku pro hodinky. Deset hodin. Chci vstávat v deset hodin? Nejpíš ne. Protáhl se. Ale spát se mi moc nechce. Odkopal si levou nohu. Čím dříve vstanu, tím víc toho stihnu. Otočil se na záda, koukal do stropu a klidně dýchal. Pavučina. Usnul.

Pak to svistlo, seděl nejspíš v práci, asi i hrál fotbal, hrál na kytaru. Pak zhaslo světlo. Hraje hudba. Za okny asi jaro. Ptáci spí, pořádně si vykloktali, aby mohli zase ráno křičet. Skoro slyší jejich spokojené oddechování. Jseš malá, malá čarodějka. Na Obřích skalách je ještě spousta sněhu a v jasné noci jde vidět až domů. Taje, už taje.

Sníh.

Jdětě mi k šípku i jarem.