Podivný den

Už probuzení napovědělo hodně o celém dni. Telefon pípal a pípal, to mu do paměti lezly smsky, které upozorňovaly na maily. Koukal jsem tupě na display a protože jsem z něj nic nevykoukal, přítáhl jsem si notebook. Při tom mi ze stolu spadla kupa věcí, ale se spícím spolubydlícím to nehlo.

Pustil jsem počítač, abych nakonec zjistil, že všechny maily byly nedůležité. Prošel jsem zprávy, blogy, weby. Pozdravil mailem kamarádku, ale asi ne zrovna štastně, protože za chvíli zvonil telefon a dotyčná mi vyčinila, že takové věci se do firemní pošty nepíšou. Naštěstí ji můj po ránu hluboký hlas uchlácholil a vše dobře dopadlo. Chvíli poté přišel mail, kde kolegyně ze školy (ano, holka na FELu) nadávala pro změnu na všechny chlapy z ČVUT.

Pracoval jsem dnes vzdáleně...hoblovali jsme a pilovali excelovský dokument, který vypočte hezká, ale ne už tak úplně statisticky správná čísla. Mezitím domlouvání fotbalu, rozmlouvání po síti.

Od půl osmé do osmi fotbal. Proč tak krátce? Někdo si dal pitomou rezervaci, více času nebylo. Zahráli jsme si o placení hřiště. Hráli jsme špatně a prohráli. Po fotbale krátký okruh Stromovkou poloběhem/polosprintem. Na telefonu zmeškaný hovor, agentura, hledající kompars. Možná budu hrát v polovině dubna ve filmu, ale pssst. Číšníka. Budu obsluhovat anglického krále? Úprk do Adély koukat na Ligu mistrů. Na koleji totiž vypnuli televizi, která běhala po síti. Těstoviny, tři dvanáctky, pěkné dva góly, parádní fotbal.

Vybrat film na zítřek, koupit lístky na Febiofest. Jít spát, vstát na Astrofyziku.

A to bylo teprve úterý. Ajaj.

Sport versus kultura 5:0 v základní hrací době. Ale třeba budu mít kulturní sny. To těžko, takhle na jaře. Leč ona je teď kultura kde co.