Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu

až se zajde na pivo či víno. Neuvěřitelná série 'Jak jsem nešel s Máriou do kina' pokračuje.

Dostal jsem zálusk na film Dvojí život Veroniky, na jehož hudbu mám moc příjemné vzpomínky. Film dávali v kinu Mat a pro jistotu jsem čas a den ověřil na více místech. Chvíli před osmou hodinou jsme vyrazili z práce a za deset minut už jsem byli na dohled kina. Chytli jsme totiž pěší variantu zelené vlny. Mária měla hlad (já koneckonců také), u kina jsme tedy zahnuli a zašli do blízkého Alberta koupit něco k snědku. Před čtvrt na devět jsme dorazili do Matu a posadili do do kavárny nad kinem. Mária se objednala víno, já si dal Bernarda. Během objednávky jsem se zeptal číšníce, kudy se to vlastně jde do kina a jak je to s lístky. "Vy nemáte lístky? Tak to si raděj skočte dolů hned, je to přeci jen malé kino," povídá.

Sešel jsem tedy po schodech ke kinu a trochu se lekl menší fronty před pokladnou. Poslušně jsem se zařadil a prohlížel si podpisy slavných na zdi. Přede mnou stála moc pěkná černovlasá slečna, s vlasy dlouhými tak akorát. Přes rameno se na mě podívala, malou chvíli koukala, usmála se, sklopila oči a otočila se zpět. Za chvíli udělala totéž, ale teď se usmívala už když se otáčela. Takový milý rozpustilý usměv. Pak jsme na sebe koukli ještě jednou přes zrcadlo, ale to už jsme stáli u pokladny. Slečna si řekla o dva lístky. "No vidíte, mám tu jen tři. Budete sedět za sebou, nevadí?" říká paní pokladní. A jak uz jsem zde jednou zmínil, matematika mi docela jde, snadno jsem si tedy spočetl, že zbyl jen jeden lístek. A jeden lístek pro dva lidi (Mária sedí nahoře v kavárně, nezapomínejme!) je podle mých zkušeností málo.


Smutně jsem se tedy otočil a levým okem viděl, jak spokojená černovláska s lístky v rukou zaplula ke své kamarádce. Když mě Mária viděla stoupat po schodech, bylo ji jasné, která uhodila. Sice si nejdřív myslela, že je to další z mých hloupých vtipů, ale po chvíli i ona prohlédla. Zalistovali jsme průvodcem a byli ještě skleslejší, protože nic kloudného jinde nehráli.

Zaplatili jsme, protože si Mária chtěla sníst bagetu, měla totiž pořádný hlad. Za rytmického drkotání zubů jsme prošli Prahou a po několik pokusech našli volný stůl. Zůstal jsem u svého piva, Mária u vína. Povídali si o řeči těla, nahlas přemýšleli. A protože vše dobré jednou končí, před jedenáctou jsme už mířili k metru.

Čekalo mě totiž noční testování a Márii výborný Savignon. Dotestoval jsem v pět ráno a neměl sílu tohle napsat :) Další kino zařizuje Mária, je tedy jistá nenulová pravděpodonost blízká jedné, že tentokráte film uvidíme.