pondělí, ledna 16, 2006

Sputnik

Začalo to jako normální sobota. Zaspal jsem a vstával poměrně poobědně, namazal si krajíc chleba, uvařil výborný čaj, který jsem dostal od Janči. Parkrát jsem se protáhl a vida, jsou tři hodiny. A protože nejlepší způsob, jak se probrat, je běhat dvě a půl hodiny v mrazu po hřišti, domluvil jsem malý fotbal.

Utahaný jako kotě dopadl jsem na židli a koukl na telefon. Čtyři zmeškané hovory. Dvakrát Veronika, jednou Benouš, jednou Jana. Poctivě jsem všechny obvolal, dohodli jsme se na osmé hodině na Letenském náměstí. Jak je u mě zvykem, přijel jsem od deset minut později, ale i přesto byli Benouš s Janou poměrně čilí. Po chvilce jsme zamířili do Euforie, kde Benouš započal svuj spanilý let na křídlech B-52. Snažil jsem se mu čelit Granátem, ale nepoměr sil je zřejmý. Okolo deváte dorazila i Veronika a ihned nám předvedla, jak se nemá pít B-52. Nakonec to odnesla jen velmi zastřeným hlasem, všechny řasy a vlasy zůstali plamenem nedotčené. Někdy mezi prvním a druhým granátem jsem udělal osudovou chybu: dal jsem si nakládaný hermelín. Ještě teď, mnoho hodin poté, mi nebezpečně bublá v trávicích trubkách.

Dámy nám ještě prozradily, kterak se za mlada jako tehdejší nejlepší přítelkyně kousaly do brady ,po jedenácté nás obsluha vyhnala a my po kratším průzkumu zapadli do Le Tram. Hermelín začal pracovat, chtě nechtě jsem se občas vytratil zapřemýšlet si. Po jedné hodině noční utrpěla naše bojová skupina první ztrátu. Veronika se po kratším souboji o svetr vrhla vstříc mrazu.

Nakonec jsme i my opustili Le Tram a na chvíli zaparkovali v 'A je to'. Benouš znaven náročnou pilotáží několika bombardérů jevil známky nedostatku kyslíku. Když ho Jana začala ostřelovat pivními tácky, Benouš neschopen odporu, začal se pomalu probírat. Poté, co se přidal i další stůl , po pár přesných zásazích tácky, Benouš procitl.

Po doplnění paliva jsme opět odstartovali a po malém zaváhání došli až ke klubu Misch Masch. Protože ospalí pánové u vchodu požadovali vstupné a my nechtěli kupovat zajíce v pytli, vyslali jsme po domluvě Benouše nahlédnout dovnitř. Vrátil se záhy se znechuceným výrazem na tváři a pravil, že 'mají všechny velká břicha'. Opět malý spor o osudu skupiny, který Benouš vyřešil tak, že vzal do zaječích. Když jsme vyšli na ulici, Benouše nikde.

Zůstali jsme tedy s Janou sami; nakonec jsem Janu ukecal, že si někam na chvíli sedneme a vrátíme se ve čtyři hodiny, kdy už pouští bez vstupného. Hodina v baru Práce utekla jako moucha za sklem stíhačky a za pár chvil jsme už stáli v Misch Maschi. Nejdřív jsme si povídali u baru v hip-hopové částí a když tam vypnuli muziku, přesunuli jsme se k techno(?) části. Žádné velké techno to nebylo, zaslechl jsem i 2Unlimited. Pozorovali jsme podivné tanečníky, Jana mi popisovala psychologii lovících žen a oba jsme se královsky bavili.

Před šestou dohrála hudba i tady a za chvíli jsme už stáli znovy na ulici. Sesypali jsme posledních 36 korun a v non-stopu zakoupili dva obložené rohlíky a malou vodu. Sešli jsme do Stromovky, kde Jana neohroženě v podpatcích seběhla téměř kolmý svah, přeskočila koleje a zastavila se až na cestičce. Pri brždění na cestičce se ozvalo lupnutí, to jeden z podpatků nevydržel a nalomil se.

U Sputniku jsme se pohoupali na houpačkách a poté jsme po špičkách vystoupali svah zpět na Letnou. Tam mě Jana doprovodila k tramvaji, rozloučili jsme se a v sedm hodin jsem spokojeně usínal ve svém kolejním pelíšku.

Ráno bolela hlava i krk, ale to už se válce stává.

Explodující velryba, aneb tohle si Douglas Adams nevymyslel.

Chcete vidět, jak vypadá pomeranč v okamžiku, kdy se potká s rychle letící kulkou?


1 Comment:

Venda said...

Eh. Bobe. ty teda podavas vykony. jen co je pravda. mel bych se stydet, ze jsem se od mistra Kweta nenaucill vic....