Blesk z čistého nebe

Asi jste si všimli, že na vás ze stránky kouká podivné logo. Chtěl jsem to tu trochu obzvláštnit, leč mé výtvarné cítění je u bodu mrazu. Pokud se vám obrázek nelíbí, určitě přijdete na to, jak ho zakrýt. Pokud vás aspoň maličko zaujal, pokračujte tudy dále ...

Asi tušíte, co je to za zarostlého pána, který kouká kamsi do nebes. Nekouká do nebes, hledí na klenbu bočních dveří kostela. Fotila Janča v Dublinu. Na surfu je tentýž zarostlý pán, kterak se pere s větrem na Lipně. A co to spící psisko? To byl můj Blesk, který minulé léto naposledy zvedl hlavu za vlakem, který nesnášel a určitě by ho hrozně rád prohnal. Ale už nemohl běhat. Byl se mnou téměř 15 let. A tak tu teď bude dřímat a hlídat, aby jste tu nedělali neplechu. A věřte, že se umí pořádně naštvat.

V srpnu 1990 mě rodičové naložili do auta a společně jsme vyrazili do Jeseníku. Po cestě jsme si povídali o psech. Taťka se mě při té příležitosti zeptal, co bych řekl na to mít doma psa. Přišlo mi to jako dobrý nápad, ale pak jsme si povídali o nečem jiném, okolo svištělo jesenické léto, brzy jsem na to zapomněl. Po cestě zpět jsme zastavili v Širokém Brodě. Bylo to sice hned vedle potravin, ale měl jsem pocit, že máme nakoupeno vše. Nezamířili jsme do obchodu, ale do vysokých červených vrat hned vedle. Po zaklepání se vrata otevřela a za nimi na náš čekalo pět podivných chundelatých válečků, kteří se právě nečím cpali. Začalo mi pomalu docházet, že to dopolední povídaní o psech nebylo jen tak. Taťka se na mě koukl a řekl, ať si vyberu.

V tomto místě většinou majitelé psů píšou, že si vybral pes je a ne oni psa. Jenže co mám dělat, když to tak bylo? Jako jediný se odpoutal od pekáče a kutálel se k nám. Za pár okamžiků už pochodoval po zadním sedadle auta a vypadal sklesle. Celou následující noc proplakal a moc nás rád neměl. A to jméno? Nu, vybral jsem ho sám...bylo mi devět let a na víc jsem se nezmohl.

Růst, divočení, marné pokusy ho vycvičit, útěky. Měl rád děti, nesnášel Poláky. Jednou ho totiž srazilo polské auto a on nikdy nezapomněl smrad výfukových plynů z jejich levného benzínu. Jednou po očkování - to býval vždy trochu nabručený - k nám přijel rodiný kamarád, Polák. Byl slušně vychovaný a to se mu vymstilo. Když se sehnul, aby mamce políbil ruku, v Trhačovi se vše zbouřilo. Nenechá si sahat na Tu, která mu nosí jídlo. Vyskočil a milého známého porazil. Stál mu na hrudi a vrčel. Zavřeli jsme ho do kotce a polské návštěvy jsme od té doby raději vodili předním vchodem.

Chtěl jsem psát dál, třeba o tom, jak uměl lovit včely, jak skákal do vody, ale je mi z toho nějak smutno.

Blesánku, pěkně mi to tu hlídej. O dům se neboj, Nero a Čert na něj dají pozor.