CN Hory - část první - odjezd

Když jsme supěli k Masarykovu nádraží, neb jsme chtěli dorazit v požadovaných 16:15, netušili jsme, že spěcháme krapítek zbytečně. Autobusy, které měly být přistaveny ve čtyři hodiny, tam ještě nestály, zato lidé, kteří jimi chtěli na hory odjet, ano. Autobusy po chvíli přeci jen přijely a bylo radost na ně koukat. Dvoupatrový Neoplan a jednopatrový, ovšem skoro stejně mohutný Mercedes. My, kterým byl přidělen Mercedes, jsme byli trochu smutní, leč budoucnost nám měla ukázat, že naprosto zbytečně.

Odrazit od břehu jsme měli v půl páté, ale tou dobou přibíhali teprve poslední opozdilci. Před pátou jsme se konečně pohli, ale to jsme jen couvli a řidiči začali přeskládávat lyže. Přívěs, který si pro naše lyže nachystali, byl totiž příliš krátký a spousta lyží z něj koukala ven. Věkový průměr firmy je sice nízký, ale většina je již plnoletá, proto se dalo čekat, že bude mít občas někdo delší lyže než 150 cm. Když řidiči vše přeházeli do autobusů, jali se kličkovat Prahou. Za Bílou Horou zajeli do garáží, odpojili zbytečný přívěs a náš řidič nás přivítal v autobuse.

Za okny běžely ospalé Čechy, v autobuse to ovšem znělo jako v železářství. Tutti si s sebou vzal svou krabičku kovových hlavolamů a zákeřně je rozdal okolosedícím. Za neustálého cinkání jsme zastavili u pumpy blízko Rokycan a osazenstvo autobusu se rozuteklo na 25 minut trvající 15 minutovou přestávku.

Přeskočím kus cesty a přenesu nás do Železné Rudy, kde jsme trochu nečekaně zastavili u další pumpy.

Tentokráte vystoupil jen řidič a na něco se obsluhy ptal. Zalezl zpět a někam telefonoval. Když jsme se za deset minut pohnuli, radovali jsme se předčasně, protože jsme popojeli asi 30 metrů. Řidič opět telefonoval a autobusem se šířily zvěsti o ztraceném Neplanu a také podivná fáma o mostu, kterým Neoplan neprojel. Za chvíli dorazila SMSka: "Už hodinu tady bloudíme a hledáme cestu. Stojíme u nějakého bordelu, takže to vypadá na dlouho." (zkráceno, přeloženo, literárně upraveno (prostě si napamatuju přesné znění, jen jsem chtěl citací dodat na autenticitě )). Za chvíli se fámy potvrdily: před námi je most, pod kterým projedou jen vozidla, která mají méně než 315 cm. Což nás autobus neměl.

Řidič se přesto rozhodl zkusit štěstí. Cestou, tak akorát širokou pro náš autobus, jsme vyrazili k mostu. Spíše než most to byl krátký tunel pod železniční tratí. Řidič se opatrně vydal kupředu. Když najel přední částí pod most, autobusem lítali vtípky o kabrioletu a odvaze. Nakonec šel řidič zkontrolovat situaci zvenčí. To už nás trochu nervozně sledovali řidiči v obou směrech, neboť jsme cestu poctivě ucpali. Nakonec jsme couvli a když už to vypadalo, že to pan řidič projede násilím, autobus opět couvl a dovolil tak autům projet. Nakonec couvl ještě víc a víc.

Řidič opět opustil autobus a obíhal zadní nápravy. Nejdřív jsme si mysleli, že chce vypustit kola a trochu autobus snížit, ale nakonec se ukázalo, že nasazuje řetězy. Šlo do tuhého. Tou dobou nám už bylo jasné, že nestihneme večeři v hotelu, která byla plánována až do půl desáte (ano, čtete dobře, v tomto okamžiku, kdy stojíme na cestě a řidič nasazuje řetězy, je půl desáte večer - srovnej s časem odjezdu). Hlad nás sjednotil a místo vtípků jsme drželi řidiči palce. Řetězy nakonec ve tmě úspěšně nasadil a odbočil na málo odhrnutou cestu, kde jsme po kratší jízdě narazili na další tunel, kterým jsme ladně projeli. Autobusem se nesl potlesk. A do toho telefonát, že večeře je zajištěná. Počkají na nás.

A jak dopadl Neoplan, potažmo jeho pasažéři? Objeli zmíněnou železniční trať pořádnou oklikou a dorazili až k úpatí kopce, na kterém naše oba hotely stály. Přesto, že měl řetězy, nedokázal kopec vyjet a tak byli věci i cestující přesunuti do našeho Mercedesu. Jenže to my jsme byli dávno po večeři a odpočívali na pokojích.

Přístě : CN Hory - část první - Špičák, večeře, Jelínek