No Good

Už jsem skoro usnul, jenže mi iTunes pustilo No Good od Prodigy. A jak jsem ospalý, vidím sama sebe jak přicházím na mikulovickou diskotéku, do domu u hřiště, co jsem tam taky chodil k holičce.

Už je skoro tma, je celkem teplo, přesto hrdě kráčím v nových černých botech nad kotníky z drsněné kůže, které tak za dva měsíce budou vypadat jako ploutve, na sobě novou flanelovou košilobundu z Polska, co mi byla velké a dneská je malá i mamce. To nejlepším ovšem teprve přijde - na hlavě mám zmijovku. A jsem cool, i když tenkrát se to ještě neříkalo. U baru si dávám kofolu s rumem, ale možná si jen vymýšlím, jelikož nevím, jestli jsem tehdy pil, jestli jsem směl pít a jestli jsem na to měl vůbec peníze.

Pamatuji si ovšem zvuk synťáků z reproduktorů. Prodigy. Možná skáču, možná klidně vcházím na parket (a třeba to nebyly parkety, ale lino, nevím, ale podlaha tam byla a na ní se tančilo). Stroboskop, několiko domácky zbastlených světel, trhané pohyby, zmijovka, flanelka. Divím se, že jsem vůbec dostudoval. A mohlo být hůř.

V malém sále po cestě na malý balkon jsem do někoho vrazil a nebo snad někdo v malém sále po cestě na malý balkon vrazil do mě. Jisté ovšem je, že se ozval známý to český pozdrav: Pojď ven!. Omluvil jsem se a pravil, že nikam nejdu. Pojď ven! Ještě chvíli mě zdravil, načež prohlásil, že mě čeká venku. A měl pravdu, čekal. Díval jsem se na něj z toho malého balkónu, na který jsem mířil. Myslím, že když jsem šel domů, už tam nebyl. Možná byl, ale neviděl jsem ho, byla tma.

A na závěr jasnozřivá slova onoho songu.

Youre no good for me
I dont need nobody
Dont need no-one
Thats no good for me

Youre no good for me
I dont need nobody
Dont need no-one
Thats no good for me

Youre no good for me
I dont need nobody
Dont need no-one
Thats no good for me