Jaro posvěceno, podzim může začít

Je za pár minut půl osmé. A za stejných pár minut začíná koncert České filharmonie. Postávám na schodech Rudolfina, se mnou pár podobně čekajících. Je tma a trochu se ochlazuje. Jak se blíží začátek koncertu, čekajícím postupně přicházejí čekaní a mizí spolu v útrobách budovy. Čekám, jsem nervózní, bojím se, že koncert nestihnem...hodně jsem se na něj těšil.

Je za minutu půl a na schodech jsem sám. Na přechodu u rohu filozofické fakulty se objevuje decetně spěchající postava v kabátě. Když už je dostatečně blízko, otáčím se ke dveřím a oba spěcháme dovnitř. Pán, který kontroluje lístky, nás popohání a posílá na balkon. Janča má kabát, ale šatnu si musíme odpustit. Uvaděčka nás vpouští do dveří, zavírá a já slyším, jak pánovi za námi říká, že už ho nepustí. Usedáme na sedadla a ve stejném okamžiku přicházejí filharmonici. A nakonec i pán, který neměl být vpuštěn. Kouká na vstupenku, pak na jediné volné místo v páté řadě, musel by ovšem vyrušit několik lidí, kteří tleskají usazujícím se hráčům. Nakonec to vzdává a sedá si na schody. Muzikanti sedí, potlesk utichl. Otevírají se dveře netradičně vpravo, přichází mladý muž. Ozve se slabý potleskl, který postupně sílí, občas je slyšet smích. To se jen mladý violista (či čellista?) zapomněl v šatně. Nakonec přijde i Mistr Dutoit (na fotce), přivítán pěkným potleskem. Koncert začíná.

Překvapivě zahrají mou oblíbenou část Montekové a Kapuleti (Svita II., č.1 - tohle značení jsem samozřejmě neznal, opisuju z programu). Na jednu stranu jsem byl rád, na stranu druhou trošku zklamán, protože k vrcholu došlo jaksi předčasně... Svity se střídají, chvílemi jsem ponořen do hudby, občas sleduji, kterak má druhý čelista krátké nohavice a sem tam mu při dynamické hře uklouzne bota na parketách. Mám pocit, že orchestr nehraje tak, jak by mohl a i dirigent to tak nějak "odmával". Ovšem možná je to tím, že jsem do koncertu vpodstatě vběhl a nestihl se uklidnit.

Publikum tleská, následuje krátká přestávka tak akorát na zakoupení programu (před koncertem jsme to nestihli) a pozorování Táni Vilhelmové s partnerem. Dostal jsem chuť na šampus, ale pohled na cenovku (60Kč za deci) mi ji spolehlivě rozehnal.

Na druhou část tentokrát orchestr nastoupil naprosto v pořádku a já bylo malinko neklidný. Svěcení jara jsem nikdy neslyšel a vůbec od Stravinského toho znám málo. Věděl jsem, že kolem uvedení toho díla vypukl v Paříži malý velký skandál, ale to bylo asi tak vše. Koukl jsem do programu a hned jsem věděl, která bije :

"Průnik horizontální diatoniky, oktatoniky a chromatiky, vyplňující tetrachordickou osnovu, s metrorytmicky organizovanou vertikálou vytváří působivě nepravidelné zahušťování akordů přidanými intervaly s témbrorytmickou funkcí."

Skladba začala fagotovým sólem, s pěknou melodií. Poslední tanec obětované dívky začal. Víc o skladbě už asi neřeknu, zakousl jsem se do ní a spíš jsem hltal, než uvědomoval. Hudba netradiční (z pohledu tehdejšího vývoje hudby a z pohledu mé malé zkušenosti s "moderní" vážnou hudbou). Ale bylo to působivé, hudba se valila, měnila, občas zpomalila a zase rozběhla. Všechno to tak nějak bublalo a chvělo se. V jeden okamžiku, při zvláště intenzivní pasáži jsem se i maličko opotil. V jiné pasáži jsem si všiml, že se Janča směje (tympány zrovna hrály až současný techno rytmus). Poslední zaburácení a konec. Zaplňená Dvořákova síň tleská, dirigent se vrací jednou, podruhé, potřetí a kdo ví, kolikrát to vlastně ještě přišel. Při jednom z příchodů ukázal na fagotistu. Ten se ohlédl za sebe, rozhlédl se a raději se ujistil, že ruka ukazuje na něj. Vstal a potlesk ještě zesílil. Papírově tleskalo 2200 rukou, ovšem viděl jsem pár takových, kteří potlesk flákali.

Sál jsme opustili rychle a protože jsme neměli nic v šatně, za chvíli už jsme stáli venku a vydali se na Žižkov, kde nás čekala oslava narozenin kolegyně Márii.