Ztracení kamarádi

Možná trochu bulvární nadpis, ale oni se mi opravdu ztratili kamarádi.

Nejdřív spolubydlící, Martin, architekt. Na konci semestru si odvezl počítač, cepíny, lana a nechal nám tu spoustu knih, papírů, modely, výkresy a plakáty na stěně.

Blížil se semestr nový a Martin nikde. Při placení kolejného mi kolejbába řekla, že Martin nemá podanou žádost o kolej, natož rezervaci k nám na pokoj. Popadl jsem tedy telefon a zavolal mu. Telefon zvonil, nikdo to nezvedal. A taky nikdo nezavolal zpět. Měsíc je pryč, máme už nového spolubydlícího a o Martinovi žádné zprávy. Spolužáci ho ve škole neviděli, nikdo nic neví...Snad je v pořádku.

Před týdnem mi volal táta jednoho kamaráda, jestli náhodou nevím, co s ním je. Dva týdny se neozval domů. Když zavolali do školy, zjistili, že se nezapsal na nový semestr. Což je zvláštní, protože když jsem jej viděl naposledy, bylo vše školní v pořádku. Ptal jsem se našich společných kamaradů, ale nikdo nic nevěděl. Telefon dočasně nedostupný...

Včera jsem se dozvěděl, že snad chodí hrát pravidelně fotbal a jeho příbuzný mu poslal vzkaz, ať kouká domů zavolat. Snad je v pořádku.

Tihle kamarádi se mi ztratili fyzicky - poslední dobou mám pocit, že se mi ztrácí a vzdalují i ti, se kterými se vídám a stýkám. A mnohdy za to můžu já. Některé dráždí už jen pozdrav, jiní se mnou nechodí do kina, kvůli mému způsobu povídaní si o filmech a pocitech z nich. Někteří, které jsem moc nevídal, se vynořili - nějaký čas jsme se vídávali intenzivně, ale už je to zase pryč. A pro všechny zmíněné a nejmenované platí, že už na sebe prostě nemáme čas. A u všech mě mrzí, že už to není jako dřív. Zkusím s tím něco udělat.

O to víc mě překvapuje, když si uvědomím, s kým se teď vídávám nejvíc (a nejraději). Kupodivu, ženy ;). Holky, jsem moc rád, že vás mám. Obě sem chodíte, obě víte.

Tak snad se všemi načas ztracenými kamarády zase potkám. A dost už, stačilo...


Obrázky viz : http://www.beauxartslondon.co.uk/JB-pic-indexApr04.html