Modrý život

Po prohraném zápase jsme s Veronikou a Pepou (fotbalistou) zašli rozebrat zápas do Pětníka. Povídali jsme o škole; kterak se nám zatím daří plout divokými vodami studia.



Doprovodili jsme Veroniku na tramvaj (teď mi došlo, že Veroniku nesmím jmenovat, doplňte si prosím místo jména Veronika hvězdičku (*) ), chvíli pomrzli a poté, co jsme se rozloučili, vykročili jsme s Pepou ku koleji.

Kousek od plácku, kde přes den blbnout skejťáci, seděl v mírném mraze na zemi zmožený člověk. Snažil se postavit se, ale moc mu to nešlo. Zašli jsme tedy k němu a pomohli mu na nohy. Postavil se jen s obtížemi a nebýt toho, že jsme ho podpírali, spadl by zase na zem. Zeptali jsme se, kde bydlí. Říkal, že naproti Delvitě. Popadli jsme ho tedy každý za jednu ruku a vydali se směr Delvita. Jenže...jenže nohy mu nesloužili, pravá mu nechodila vůbec a levá byla jen tak do počtu. Visel na nás celou svou vahou a protože měl ruce volné, šmátral si po kapsách a vnucoval nám peníze. U tržnice a u parčíku jsme ho vždy na chvíli posadili, protože nás pěkně bolely ruce.

Když jsme jej dotáhli před Grosseto, necítil jsem skoro ruce a Pepa na tom byl asi stejně. Zeptal jsem se tedy ještě jednou, kde to vlastně bydlí. Mávl směrem k Podbabě a povídal, že asi 150 metrů daleko. Neměli jsem síly - zašel jsem tedy k taxikáři, který stál před Grossetem a vysvětlil mu situaci. Kousek nám popojel a po drobném přetahování jsme dotyčného naložili do taxíku. Sedl jsem si na přední sedadlo a pověděl jsem cestujicímu, ať řekne, až bude před svým vchodem. Pepa pokračoval pěšky ke koleji. Asi po deseti metrech ukázal cestujíci na vchod : tady bydlím. Taxikář nevěřil svým uším, zastavil až po chvíli a musel pak kousek couvnout.

Omluvil jsem se taxikáři a opět společně s Pepou jsme ono těžké zavazadlo vyložili z taxíku. Už od zastávky u tržnice jsem měl v kapse jeho klíče a po chvíli se mi podařilo odemknout vchod. Dotáhli jsme zavazadlo dovnitř a po chvíli z něj dostali, že bydlí hned za vchodem vlevo. Posadili jsme jej na schody a čekali, až najde ten správný klíč ke dveřím.

Po odemknutí se ozval štekot malého psiska, které ovšem nebylo vidět. Zavazadlo nám mumlavě děkovalo a neustále nám do ruky cpalo peníze, které jsme mu dávali zpět do tašky. Protože dveře se o něco zarazily, nedokázali jsme ho jimi provléci. Padl tady na všechny čtyři a za tichého mumlání vlezl dovnitř. Nevlezl však úplně, kvůli botám jsme nemohli zavřít dveře. Po několika upozornění nohy zasunul, klíče jsme položil na něco, co potmě vypadalo jako stolek a zabouchl dveře.

Vyšli jsme ven, Pepa se nadechl a povídá : "Proč já?"