Slovanský tanec

Kolem půl čtvrté jsem zamyšlen stoupal ke kanceláři. Měl jsem o čem přemýšlet: zaplatil jsem za školu, zapsal se do dalšího semestru, prodloužil ubytovací smlouvu, čeká mě zkouška, dva zápočty. V jedné ruce pár rohlíků, v druhé sýr a müsli tyčinku. Vešel jsem do kanceláře a maličko jsem se zarazil.

Sedělo tam totiž 11 lidí a právě naslouchali hlasu z telefonu. No jo, pravidelný status meeting, úplně jsem zapomněl. Pověsil jsem bundu na věšák a vybalil notebook. Suché zipy na brašně suše zapraskaly, trochu jsem rušil. Otevřel jsem notebook, který se hned začal probouzet z hibernace. Hlas v telefonu stále něco vyprávěl a ostatní natahovali uši, aby pořádně slyšeli.

V tom se místností rozcinkal zvuk klavíru. Skoro bych řekl, že to byl Slovanský tanec č.7 v úpravě pro dva klavíry. Ostatní se lehce smáli, protože hlas v telefonu nebyl vůbec slyšet. V sousední budově je nahrávací studio, ale nezdálo se mi, že by zvuk dolehl až k nám. Měl jsem podivný pocit, že koukají na mě. Aby ne, zvuk vycházel z mého notebooku. Uspal jsem ho na koleji v okamžiku, kdy jsem přehrával hudbu a po probuzení v práci začal zase hrát. Přiskočil jsem k němu a známou kombinací kláves se ho snažil ztlumit. Jenže ještě předtím, než jsem ho na koleji uspal, vypnul jsem obslužný software pro speciální klávesy. Hudba hrála dál, notebook svítil a čekal na přihlášení.

Nakonec jsem tu potvoru ztlumil, ale červenal jsem se ještě deset minut poté. Telefonista (z Frankfurtu) asi musel svou pasáž zopakovat, ale to už nevím, protože jsem veškerou energii přesměroval do stydících se center.

---

Sovy nejsou tím, čím se zdají být.