Kostýmní zkouška

Po celý den mi bylo nefajn; nachlazen a vůbec nedobře naladěn. Když jsem si hledal spoj na Barrandov, nebylo mi nejlíp. Vyrazil jsem dvacítkou na Chaplinovo náměstí a odtud autobusem 192 na zastávku filmové ateliéry. V nízkopodlažním autobuse jsem se usadil do polovinu vozu a přes trvalou dámy přede mnou jsem uviděl telefonující roztomilou černovlásku. Houští na hlavě přede mnou mě krylo, ale přesto si mě slečna všimla. Přikrčil jsem se a zmizel tak zcela za vlasy. Když jsem přijeli k ateliérům, vystoupil jsem a slečna za mnou.

Sunula se pár kroků pozadu a proto do mě málem vrazila, když jsem se rozhodl vyhodit lahev do koše. Omluvně jsem se pousmál , slečna odpověděla chápavým úsměvem a předešla mě. Přemýšlel jsem o filmu a neuvědomil si, že dělám dlouhé kroky. Před vrátnicí jsem slečnu dohnal a podržel ji dveře. Opět se s mírně sklopenou hlavou usmála. Dalši dveře mi podržela ona, za což jsem ji vesele poděkoval a hned jí to vrátil u dalších dveří. To už jsme byli u vrátnice. Než jsem se rozkoukal, černovláska zaplouvala do lítaček za vrátnicí. A já nevěděl kudy kam.

Recepční mi dala malou mapku a zakřížkovala ateliér, kde mě čekala kostýmní a maskérská zkouška. Podle šipek jsem našel ten správný suterén. Po chodbě zrovna kráčela trojice číšníků, takže jsem se k nim připojil a došel až k místnosti se spoustou věšáků a stojanů plných dobových kostýmů. Paní, sedící přede dveřmi si mě odškrtla ze seznamu a dala mi papír, na kterém je mimo jiné : Číšník, hotel Paříž, sál A. Po chvíli mě pozvaly dámy dovnitř a jedna se na mě vrhla s metrem. Změřila mi délku nohou a povzdechla si. Změřila pas a povzdechla si znovu. Mezitím někam dozadu hlásila: Vysoký, úzký pas. "Copak, špatně jsem narostl?" ptal jsem se. "Narostl jste hezky, ale nevím, jestli na vás budeme mít kostým," povídá. Chvilku obcházela stojany, koukala na cedulky a kroutila hlavou. Když šlo okolo, změřila mi jestě krk a opět nahlásila obvod někam do zadu. Za chvíli se odtamtud vyloupla další paní a začala hledat límeček.

Na druhý pokus jsme našli ty správné kalhoty. Na řadě byla košile. Vzala míru rukou a opět kroutí hlavou: "Dlouhý, moc dlouhý." Košili ovšem našla napoprvé. Byla to košile do fraku : čili pěkne dlouhá, oblékala se přes hlavu, měla náprsenku a konce rukávů se musely složit a sepnout manžetovými knoflíčky. Pak už jen vestička a konečně frak. Botky na mě neměli a objednali proto nové. Takto vymóděn jsem stál uprostřed místnosti a přišly se na mě podívat ostatní dámy.
"Co myslíš?"
"Dobrý"
"Jo, dobrý. Já myslím, že dobrý".

Teď ještě do maskérny. "Tady ke schodům, vlevo. Tou chodbou až na konec, tam vlevo do kopce, okolo sedmičky a na kopci vpravo. Tam jsou dva stejné ateliéry Fundusu, tak ten víc vzadu, vchod je na druhé straně. Do druhého patra, místnost 202. Budete si to pamatovat?"

"Jasně, místnost 202, " pousmál jsem se a vyrazil. Vylezl jsem z ateliéru a koukal okolo sebe. Chvilku jsem trajdal po areálu a nakonec našel správnou budovu i místnost. Tam se na mě maskér koukl a pravil, že se budu muset oholit a jestli to zvládnu sám. Když jsem kývl, posadil mě na křeslo a strojkem jen trochu zastříhl krk. Za dvě minuty jsem zase pádil do kostymérny. Vysvlékly mě, oblečení daly na ramínko a na něj cedulku se jmémen filmu a taktéž jménem mým.

"V pondělí vám holky zavolají, v kolik v úterý začínáme. Nashledanou."

A pak už jen do práce, kde bylo potřebovat něco dodělat a nejpozději do půlnoci odevzdat. Brzo jsem v kanceláři osaměl a kamfluval až běda. Mezi desátou a jedenáctou jsem vše dodělat poslal a jel domů. Na pokoj jsem dorazil těsně před půlnocí.

No mají tohle filmové hvězda za potřebí?