V neděli ráno v šest vstát, rozloučit se rodičovstvem, psovstvem a vůbec s Mikulovicemi. Snažit se usnout ve vlaku, kde každou stanici hlásí rozhlas. Stanice jsou od sebe tak blízko, že občas průvodčí nestihne dopovědět větu a vypnout mikrofon. Předstírat, že půlhodinové spoždění trvá jen patnáct minut. Přečíst knížku, začít druhou.
Přemýšlet, jako dokázal Menzel z tak malé knížky natočit tak dlouhý film. Přijít ve dvanáct do práce, kde jak na potvoru nic nefunguje. Na otočku na kolej, nacpat kopačky, ortézu a tak dále do tašky, vyrazit směr Kobylisy. Přijít pozdě, ale po minutě na hřišti dát krásnou ránu k tyči a radovat se z gólu. Vyhrát 6:0. Osprchovat se, masírovat pěkný krk a záda, nechat si masírovat záda. Jít do kina na film, který nehrají.
A druhý den být tak unavený (po dnu v práci a dalším zápase), až nebýt schopen psát normální věty.
Na fotce jsem já, kterak hledám chyby v aplikaci (všimněte si červených očí)
úterý, června 06, 2006
Unavený Bob
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
5 Comments:
super nohy. super fotka.
carramba.
To mi povidej ;)
nechapu
copak nechape[s/te] ?
To chce trochu energie :) Dej si kreatin nebo nějakej gainer a uvidíš jak ožiješ :)
Post a Comment