Pálavo!

Vstali jsme později, než jsme měli a byli jsme po ránu protivní. Tedy, jen polovina z nás. Zabouchli jsme, zamknuli a hodili klíče přes mříže do bytu. Taktak stihli šalinu a načerno dojeli na Zvonařku.

Autobus se houpal a bylo nám špatně. Tedy, jen polovině z nás. Horko, dusno, ale pod mrakem. Pár kilometrů před Mikulovem sebou obloha praštila o zem, kapky vodní se odrážely vysoko nad zem. Jenže v Mikulově už bylo po dešti. Po krátké procházce jsem si pod Kozím Hrádkem uvařili hrachovku, převlékli, přezuli do turistického a vyrazili.

Slunko bylo sice stále schované, ale dusno zůstalo. Táhli jsme se pomaličku a slunce se za chvíli přislo podívat, proč se tak vlečem. V půli cesty na Tabulovou horu jsme si kecli do trávy, pozorovali krajinu, brouky a poštolku. Zmatená beruška se vyškrábala na prsteníček až uplně na špičku. Pak roztáhla krovky, nachystala křídla, odrazila se a spadla na zem. A tak ještě třikrát. Zfetovaná repelentem.

Zamračilo se a tak jsme raději zase vstali. Jenže po pár metrech nám došlo, že utíkat před bouřkou na holý a vysoký kopec není právě dobrý nápad. A tak jsme si sedli na skorolavičku u cesty, přehodili přes sebe plášťenku a schoulení pod ní čekali, až se to přežene. Přes hodinu nám bubnovaly kapky do zad, ale nakonec odpluly kamsi k Pavlovu.

Na kopci ovce, výhledy, focení kytek a první pohled na Sirotčí a Dívčí Hrad. Svačina na prvním z nich, v hradním okně chleba se slaninou, vosou a nízko kroužícím letadlem. A zase krápe, ale už nečekáme a jdeme v dešti. Polovina z nás si vzala cestovní mikinu, která nepromokne, ale ani neochladí. Při stoupání k Dívčímu hradu z nás lilo, až běda. Tedy, jen z poloviny z nás.

Velký spor o včelojeda a poštolku, krátká prohlídka zříceniny a v soumraku napínání zraku, aneb najděte pohledem z kopce kemp. Našli a vydali se k němu. Po cestě velká hádka o morálce a kempech. Před spaním jsme si uvařili čaj, leč předtím se poškorpili o vaření ve stanu versus vaření ve větru. Pití čaje každý sám.

Bylo ráno moudřejší večera?