Khihovna strikes back

Už jsem tady někde okolo popisoval, kterak se mi podařilo vyhodit čtyři knížky z Městké knihovny pražské do koše. Jednoho dne jsem sebral odvahu a vyrazil do knihovny...

Už v metru jsem sklopil zrak a zkroušen pokračoval až na informace, kde, jak mi bylo sděleno u návratů knih, jsou kompetentní pracovnice. Pracovnice opravdu věděla, co dělat. Otráveně vytáhla čtyři formuláře a jala se je vyplňovat. Tvářila, se jako kdybych ty knížky ztratil ji a já klopil zrak ještě víc, tvářil se ještě zkroušeněji. Mezi vyplňováním mi pověděla, že buď můžu knihovně sehnat stejnou knihu (stejné vydavatelství, vydání, stáří, stejně pomačkané listy, se všemi malůvkami a fleky od čaje) a zaplatím jen 100Kč za každou z knih. A nebo zaplatím paušál cca 300 Kč opět za každou knihu. Když došla k poslední knize, zjistila v systému, že měli v knihovně jen jeden exemplář a že se bude muset vyjádřit znalec a knihu ocenit...

Knížka byla z roku 1969, takže šance ji někde koupit, byla menší než malá. Naštěstí knížku napsal můj prastrýc (asi to nebude můj prastrýc...byl to strýc mé maminky, snad....ale příbuzný zcela určitě, jmenuje se stějně jako mamka za Svobodna :) a dnes mi naši napsali, že knížka právě dorazila z Modřic (kde bydlel prastrýc)...

Celé mé povídání u informací trpělivě sledovala moc pěkná černovláska, která se asi po deseti minutách čekání nesměle anglicky zeptala "mé" knihovnice, kde může získat knihovní průkaz. Paní ji poslala do pokladny a dál vyplňovala formuláře. Když jsem přicházel do pokladny, minul jsem černovlásku na chodbě, a jak se ukázalo, mířila teprve do pokladny. Když tam dorazila, už jsem tam stál já a čekal, než mi paní pokladní vystaví důkaz, že za hloupost se platí. 1200Kč. Nakonec se uvolnila vedlejší pokladna, černovláska připlula k ní. Tam ji bylo na dvě doby vysvětleno, že kopie pasu rozhodně nestačí... Skleslá černovláska odešla a chvíli poté jsem pokladnu opustil i já. Vycházeje z knihovny, srazil jsem se ve dveřích s opět černovláskou. Usmála se a spěchala dovnitř...

Před knihovnou mi zazvonil telefon a já se pomalým krokem, s telefonem u ucha, vydal k metru. Po chvíli jsem si všiml, že mě předešla černovláska a během telefonování zjistil, že pravděpodobně míří také k metru. Ve vestibulu jsme ji předehnal já, protože hledala po kapsách jízdenku. Na schodech jsme jeli kousek za sebou a po jejich opuštění zamířili oba k nástupišti směr Dejvická. Protože právě odjelo metro, stáli jsme tam jen my dva. Postupně přicházeli další lidé a zanedlouho přijelo i metro. Byl jsem asi o dva vagóny vedle, přesto jsem ji občas zahlédl.

Na Dejvické jsem vystoupil a zamířil k východu. Na schodech jsem se ohlédl a černovláska byla několik metrů za mnou. Vyšel jsem na povrch, podíval se na oblohu a říkal si, že slečnu oslovím, přeci jen jsme se na těch pár metrech potkali až mockrát. Ohlédl jsem se tedy, ale slečna zmizela...