Praha-Tábor-Košice-Choustník-Kozí Hrádek-les-Tábor-Praha

Zní to divně, přesto jsme si tento víkend zajeli až do Košic. A copak jsme tam dělali? Hledali modrou značku, kterou jsme nenašli.

Těsně po poledni jsme v slunečném, ale chladném dni, vyrazili z Doubí u Tábora na cestu za zříceninami kdysi slavných hradů. Jelikož jsme modrou značku nenašli, spokojili jsme se (s výhradami) s asfaltovou cestou. Potkali jsme svatbu, pohledného traktoristu, míč uprostřed vesnického rybníčku, trhali jablka ze stromů a šli a šli a šli... Předvoj nadával, že se závoj courá, půl závoje hudralo, že předvoj moc pospíchá. Spojka nenadávala, potichu se stěžovala a navstěvovala obě části peletonu.

Dorazili až pod (zřícený) hrad Choustník, pojedli, popovídali s kotětem a takto posíleni ztekli jsme kopec a slavně dorazili až ku hradu. Hrad to býval slavný, ale od cca 17. století pustý, rozpadající se. Z okýnka za vstupní branou natáhla se ruka a po zaplacení symbolických 15 korun byli jsme vpuštěni na nádvoří. Prolezli jsme hradní zákoutí a nakonec se sešli na hradní veži vnitřního hradu, odkud jsme pozorovali kraj pod Choustníkem. Slunce sice svítilo, ale mlžný opar nám nedovolil koukat přiliš daleko.

Z hradu Choustníku vyšli jsme dále dle plánu k další zřícenině Kozí Hrádek, kde svého času pobýval Mistr Jan Hus. Hned za vesnicí se nám (mně) podařilo opět přejít značku (modrou!) a tak jsme maličko zaimprovizovali a využili každé lesní cesty, jen abysme nemuseli po asfaltu. Když uprostřed lesa jedna z cest skončila a museli jsme přelézat popadané stromy, vyhýbat se bažinám a přeskakovat potoky a potůčky, začala si maličko stěžovat i spojka. Přesto jsme ve zdraví cestu přežili a udrželi v lese správný směr. Poté, co jsme opustili les, potkali jsme červenou značku, která sice na mé mapě nebyla, ale směřovala zhruba k místům, kam jsme se chtěli dostat. V lese jsme nakonec došli k rozcestníku, odkud nás značka (modrá) spolehlivě donesla až pár kilometrů před Kozí Hrádek.

To už bylo za pár minut šest, měli jsme tedy asi 45 minut, než se setmí. Ke Kozímu Hrádku i k vlakové zastávce jsme to v tomto okamžiku měli stejně daleko. Nakonec jsme odhlasovali pokračování k původnímu cíly cesty. Po očku jsme sledovali zapadající se slunce a spěchali k hrádku. Vyšel měsíc, k úplňku už mu chybělo jen málo. Po loukách, kolem kterých jsme procházeli, válela se nízká mlha, po rybnících plavali labutě a nebýt střílejících myslivců, možná i nějaké ty kachny. Mezi výstřely myslivců jsme slyšeli plácení ryb o hladiny rybníků.

K hrádku jsem dorazili za tmy, naštěstí měsíc nám svítil a zachránil nás před pády a karamboly. Kozí Hrádek byl obehnán vysokým plotem a brána řetězem zavřená. Věděli jsme, že některý z kůlů má být uvolněn a vydali se ho hledat. Díru v plotě jsme našli, protáhli se dovnitř a z bývalého vodního příkopu jsme se vyškrábali až na hradby. Na hrádku jsme povečeřeli poslední housky, chvilku pobyli a po náročném překonání brány, vydali se po červené značce k Sezimovu Ústí na vlak. Značku (tentokráte červenou) jsme ve tmě ztratili asi po 30 metrech a už ji nikdy nenašli.

Po několika marných pokuse značku najít - což obnášelo přelézání pochybných mostků, několik výletů do lesa a luk - jsme se rozhodli, že půjdeme podél potoka zhruba ve směru, kde mělo ležet Sezimovo Ústí. V lese jsme díky měsíci dokonce rozeznávali jednotlivé stromy... Po chvíli jsme narazili na polní cestu, která nás přivedla až neznámé vesnici. Ve vesnici byli i koleje, které měly podle známeho pravidla vést aspoň jedním směrem k nádraží. Jak se nakonec ukázalo, směr jsme zvolili správně, i když jsme (v mém případě) vycházeli ze špatných předpokladů (protože jsme byli na mapě trochu jinde, než jsem jaksi předpokládal). Nádraží jsme našli, nic nás nezajelo, jen spojka se umazala, poškrábala a roztrhla si kalhoty. Část předvoje si vyzkoušela parakotoul a několikeré potyčky s gravitací a křovisky na kolejích.

Nebudu napínat (už se mi chce spát), vlak nám ujel před nosem a tak jsme nepohrdli posezením v nově otevřené restauci ve 4. patře nedaleko nádraží. Pojedli, popili, následující vlak už stihli. Pospali, vrtěli, do Prahy dojeli.

Závoj, spojka a polovina předvoje se rozprchla po nočních spojích, já jsem se vydal na nedobrovolnou pěší túru z Hlavního Nádraží do Dejvic (všechno mi ujelooo)


Předvoj : Vojta, Bob
Spojka : Mária
Závoj : Marcel a Janka