Switzerland

Plánovaný výlet do Švýcarska se přeci jen uskutečnil, slunce vylezlo z poza mraků hned ráno a svítilo nám až do večera. Občas decetně fouklo, pár listů spadlo (a jedna větvička, ale to už je jiný příběh)

V devět ráno jsme se potkali u panelu s odjezdy vlaků (nejdříve sice každý u jiného, nakonec všichni u stejného - první selhání vedoucího výpravy), nasedli do EuroCity vlaku a nechali se vézt až do Děčína. Tam, u konečné linky č.7, začala naše cesta do Švýcar. Zpočátku byly značky na každém druhém stromě (doslova), ale posléze značkovači přitvrdili. Naštěstí je Mária hypercitlivá na červenou barvu a tak každou další značku poctivě vyštěkala (resp. vychrochtala;). Dobrá, ne každou, minimálně každou druhou. Nebudu lhát, když řeknu, že jednu určitě vyštěkala.

Tempem mírnějším než mírným (druhé selhání vedoucího výpravy) jsme střídavě zacházeli do lesa a vycházeli na skály. Koukali na začínající podzim, počítali barvy listí, poslouchali havrany a i nějaký ten žvanec jsem zakousli. Z každé vyhlídky jsme vyhlídli, na špinavé Labe mrkli, pochválili přírodě dobrou práci a šli zase dál. Házeli jsme šišky, schovávali si vzájemně kamení do batohů, pepřili pivo v hospodě.

Nevadilo nám, že jsme šli těch 18 km do Hřenska přes pět hodin, že jsme neviděli Pravčickou bránu, že nám v Děčíně ujel o tři minuty vlak, že jsme prohráli s Holandskem (nu, to mi trošičku vadilo). V pozdní večer po příjezdu jsme navštívili Benoušovu kancelář, poté pojedli proklatě rychlé kuře. V metru na Muzeu jsme výpravu rozpustili. Jedna třetina se vydala červeným metrem do luhů a Hájů, opuštěné dva (dvě) třetiny zeleným metrem do Bubenče.

Pěkné rozloučení s létem, jen co je pravda!