Mironet Open Air

Budiž pochválen náš Nejvyšší, Prof.Ing. Jiří Witzany, DrSc., který nám na včerejší úterý nadělil své (tedy rektorské) volno. Amen.

Naprosto přecpaným autobusem 217 dorazili jsme s Pepou (spolubydlícím) na Strahov (Pepa poznamenal, že pod stropem je aspoň půl metru místa, leč lidi se tam nehrnuli). Okolo nově postavených hřišť zamířili ke stánku Mironetu. Pozdravil jsem s Renčou a hned dostal za úkol přenést pár krabic. Robert (majitel) mi vnutil mikinu s logem, vyfasoval jsem náramek pro neomezenou konzumaci a žetony pro omezenou konzumaci v jiných stáncích.

Jelikož byl stánek ve strategickém místě, museli kolem něj de facto projít všichni, kteří směřovali k hlavnímu pódiu; potkal jsem spoustu kolejníků, kterým jsem za úsměv nosil pivo z Mironetího stánku. Postávali jsme, povídali jsme, z povzdálí poslouchali hudbu. Po deváté hodině jsme uskutečnili ďábelský plán. Odvážný bývalý zaměstnanec Mironetu, říkejme mu třeba Ď jako ďábel, si vypůjčil mikinu s logem od současného zaměstnance Mironetu, říkejme mu třeba B jako Bob a s touto mikinou naprosto suveréně vynesl ze stánku celé plato plechovek s pivem. Pivo sice bylo volně ke konzumaci, přesto s tímto postupem asi nikdo nepočítal... Podělili jsme se o plechovky, chvilku pomrzli a vydali se do tepla lidské masy před pódiem.

V té době na pódiu křepčili Sunshine, Kay křičel, až se strahovské sprchové plísně zelenali. Tvrdý elektropoprock, ovšem jak poznamel Pepa, poslouchající (art)metal..takový pohodový popik ;). Kay šplhal po konstrukci podia, skákal mezi hudebníky, slezl kdejakou krabici a do toho energicky zpíval. Studenstký dav se s nimi rozloučil nadšeným potleskem.

Před příchodem Tatabojs mělo dojít k předání cen, leč kvůli notnému spoždění publikum moderátora vypískalo a ceny byly předány v poklusu. Tatabojs zvučili alespoň dvacet minut a stále nebyli spokojeni s výsledkem (zvukař už byl asi notně unaven). Nakonec podium zčernalo tmou...a za zvuku filmové melodie (tuším, že z Četníka ze Saint-Tropes), nastoupili Tatabojs, hlasitě vítáni celým Strahovem.

Hráli dobře, hráli hlasitě a kdyby nemuseli skončit dříve než kdokoliv čekal (noční klid?), byl bych maximálně spokojen.

Pár minut před dvanáctou jsme postáváli na zastávce autobusu 217, který měl přijet nejdříve za 20 minut, línější z nás (já...) ukecávali ostatní k cestě taxíkem, když tu - nečekaně - přijel autobus 143, který v nočních hodinách nejezdí. Byli jsme překvapeni, zděšeni, protože jak pravil Mafist : "...skoro to vypadá, jako by někdo z Dopravních podniků přemýšlel....".

Cestu z Dejvické na kolej jsme si Mafistem krátili beat-boxo-vokálně-melodicko-hlukových duetem. Usnuto spokojeně a unaveně...

Svůj poslední předinženýrský školní rok tímto považuji za zahájený....