Brain revisited

Onehdá jsem se tu zamýšlel nad tím, proč vlastně bloguju, proč hraju na hudební a jiné nástroje. Výsledkem bylo, že jsem spokojený s tím, co dělám a smířený s tím, že holt nebudu nejlepší na světě ;) Teď jsem se na to podíval trochu jinak.

Ano, většinu času jsem spokojen a pracuju na mírném zlepšování svých schopností. Hraju na kytaru, kopu do míče, studuju a tak. Jenže jsou okamžiky, kdy se citím tak strašně malý a neschopný, až je to k vzteku. Když hraju na kytaru a slyším třeba Steva Vaie, když skládám písničku a neslyším hudbu, andělé mi nebroukají do ucha. Když tupě zírám do skript, marně se snažíc pochopit Kahlmanovu filtraci.

Mám možná nadání, které mi někteří závidí, mám hudební sluch, rychle se učím, rozumím lidem (úplně teď vidím, jak se Veronika šklebí ;) a jsem za tohle vděčný. Ale občas vidím, jak jsem zoufale průměrný. Spoustu věcí umím, ale nebudu vynikat. Snad jen v průměrnosti.

Teď už jen zbývá otázka, jestli je to nedostatkem talentu v té které oblasti, či malou pílí a pracovitostí.

Co jsem tím vším chtěl říct? Že mě například včera strašně štvalo, že ač hluchý, byl Beethoven tak velký, že bych mu v mlze neviděl ani spodek podrážky. A co dnes prováděl ten dlouhovlasý zubatý brazilský klučina, raděj nemluvit.

Prostě a jasně, svůj stín nepřekročím, ani kdybych se na hlavu stavěl.