Jak jsem neslavil narozeniny part II

Nechtělo se mi, chtělo se mi, nechtělo se mi, chtělo se mi na jarní Sázavafest. V průběhu dne jsem takto několikrát měnil názor. Ovšem Švihadlo, Sto zvířat a blíže neurčený člověk téměř asijského původu mi byli dostatečným lákadlem.

Podle původního plánu nás měla v osm u Abatonu čekat Mária, neboť měla Pepův lístek. Pepa mě upozorňoval, že už už musíme vyjet. (Nu, napsal bych, že byl nervózní, ale jednak to určitě není pravda a jednak to bude číst...tuhle větu vymazat). Jenže znám slečnu Spojku přeci jen lépe než on, rozhodně jsem nikam nespěchal. A vida, za chvíli přichází smska, že ji to moc mrzí, ale že tam bude až v devět. Pokoušel jsem se s Pepou vsadit, že tam určitě dříve než o čtvrt na deset nebude, ale ač tvrdil, že to určitě stihne, vsadit se nechtěl.

Cesta byla veselá, protože jsem nás zbytečně vyhnal z tramvaje, abych nám zkrátil vtipným přestupem cestu. Vtip se podařil, přijeli jsme asi o 10 minut později, než bylo původně plánováno. Přesto jsme těsně před devátou stáli u Abatonu. Pepa volal Márii. Je v tramvaji, za pět minut přijede na zastávku pod Abaton. Šli jsme ji naproti a v 21:20 jsme opět stáli před Abatonem.

Na upper stage právě končili 100°C, koupili jsme si pivo a okoukávali prostor. Za chvíli jsme se potkali se zbytkem Spojkovic rodiny, která seděla na ochozu nad podiem. Názorně jsme si zažili, že horký vzduch stoupá vzhůru. V baru pod stropem prodávali pivo ve speciálních kelímcích, protože ty klasické se tavily v rukou a kapaly na zem. Stáli jsme na lavicích a shlíželi přes zábradlí dolů, kde se chystalo Švihadlo.

Hráli moc hezky, tělo se samo houpalo, ale v tom příšerném horku jsme se bál udělat rychlejší pohyb, protože hrozila akutní dehydratace. Několikrát jsem se odešel vyvětrat na chodbu. Když jsem se prodíral schodištěm, vystoupila z toalet dívčina s nádhernými dredy, které předtím namočila do vody. Zatřepala hlavou a odevšad začaly padat studené kapičky vody, která ochlazovala nadšené chodbovníky. Pro velký uspěch musela holčina výstup zopakovat.

Na Sto zvířat jsme sešli dolů k pódiu a přidali se k tančícímu davu. Stáli jsme na výhodném místě, naustále kolem nás někdo chodil a my se tak mohli seznámit se spoustou lidí, s jejich kelímky, lokty, zády, zadky. Kašlal jsem na dehydrataci a celý koncert provlnil/proskákal/protančil(?). Odměnou mi byla totálně propocená košile a kalhoty taky nevypadaly, že by se dokázaly samovznítit suchem a horkem. Chvíli jsem doufal, že uschnu, ale pak jsem přeci jen skočil do šatny, sundal košili a oblékl si jen svetr (ehm, kalhoty jsem si ponechal taktéž). Když jsem tančil na Chancers, už jsem si dával pozor a chodil se pravidělně větrat.

Mária, Pepa a nově přibyvší Michal seděli na ochozech a tančící lidi už jen pozorovali. Mezi námi, jít na takovouhle akci a pak téměř netančit mi přijde trošku uchozené, ale každému co jeho jest. Později večer jsem Spojku na parket unesl (doslova), ale rozhoně nevypadalo, že by ji to moc chytlo. Odměnou mi bylo několik čerstvých štípánců, které dostávaly celý večer spousto sourozenců. Šel jsem se podívat na záchod, jestli mám na čele napsáno "Otestujte si sílu svých nehtů", ale bylo tam napsáno úplně něco jiného.

Vzdal jsem snahu kohokoliv přesvědčovat a skákal sám. Dlouho. Občas na vzduch, pochytat jarní déšť. A zase mezi lidi k bednám. Když jsme před čtvrtou odcházeli, byl jsem sice utahaný a spokojený. A poštípaný.

Cestovatelské štěstí nás provázelo i dál. Pečlivě jsme vybrali (již obyčejnou denní) tramvaj a pohodlně se usadili. Nákladové nádraží Žižkov. Proč? Strašnice. Co tady sakra děláme? Konečná. Ehm. Dobrá, vezme to jinudy. Proč ne přes Náměstí míru, Malostranskou a Letohrádek královny Aničky.

Když jsem procházeli okoli Písecké brány, slunko se už rvalo z mraků, ptáci křičeli a mně bylo ve vzdušném svetru pěkná kosa. Doklopítat na kolej, poslat smsku k Jančiným narozeninám, usnout. Utahaný, prochladnutý, spokojený. A poštípaný. Zatla drápky pěkně hluboko.