Míčem sem, míčem tam

Maydej se povedl jedna báseň. Nahnali nás na Kotlářku na půl devátou, aby nám vzápětí řekli, že hrát se začne až v 11 hodin. Postávali jsme, kopali do míče, bouchali do jiného míče, házeli talířem. Původně jsme byli přihlášení jen do fotbalového turnaje, ale Smrťa projevil přání zahrát si i nohejbal. Utvořili jsme tak tým Sůvy a přihlásili se i na tento sport. A byl to moc dobrý nápad.

Fotbalovým turnajem jsme procházeli jako horký rozžhavený hřebík mikrotenovým sáčkem a v nohejbale se nám dařilo podobně. Venda chytal, seč mu jeho klingonský make-up dovoloval. Kapitánka Jitka hned v prvním zápase potvrdila formu krásným gólem. V nohejbale bylo vidět, že technicky jsme na tom dobře, leč dělali jsme spoustu nevynucených chyb. Postupně jsme se ovšem dostávali do hry a kosili soupeře Smrtící silou. Nebýt epileptického záchvatu jednoho ze sportovců, který z toho nakonec vyvázl velmi dobře, řekl bych, že to byl povedený turnaj.

Jitka nás provedla fotbalovým turnajem bez ztráty bodu a zaslouženě při vyhlášení vítězů převzala míč pro nejlepší tým. Vzápětí byli vyhlášeni nejlepší nohejbalisté a tak jsem pro bílé tričko a míč šel znovu, bohužel už bez Smrti, který odešel na koncert. Pak už jen grilované maso (a cibule), pivo a zcela vyčerpán na kolej. 4 fotbalové zápasy, 4 nohejbalové, slunce, málo jídla, málo pití = naprosto vyčerpaný, spálený, ale spokojený Bob.

Neděle byla zcela podřízena rekonvalescenci, takže až na večerní koncert Čechomoru v rámci akce Dejvická 006 jsem nic jiného de facto nedělal.

V pondělí jsem nejdříve pomohl V. s projektem do školy (5 statických validních XHTML stránek). A i když skoro spokojená odjela, i na výlet došlo.

Prošli jsme Šárkou, vydrápali se na skálu, pozorovali přírodu a letadla, která dnes vyjímečně startovala z dráhy 31, takže byla krásně vidět. Když jsme si přeseděli zadky, natáhli jsme se na něco podobného dece a koukali opět na letadla, povídali si a někde za námi zapadalo slunce. Začalo trochu kapat: v předtuše deště lidé nad námi zbaběle utekli dolů. Déšť zesílil. Padaly velké a těžké kapky, ale padaly řídce. Každá kapka, která spadla na odhalenou kůži, pěkně zastudila, protože nás slunce předtím prohřálo. A tak jsme tam leželi, dívali se do údolí na provázky vody a mokli. Ale jak déšť rychle přišel, rychle zase odešel. Slunko ovšem padalo níž a níž, neměli jsme to srdce a raděj utekli, nechtěli jsme pozorovat, jak si natluče o skály.

Přes Hanspaulku do Bubenče, opět hrát fotbal. Dobré to bylo.