Potichu

Už už jsem chtěl psát kterak jsem to dnes měl pitomý den. Ale šlohl jsem Peavymu sluchátka, pustil si Priessnitz a jak to tak poslouchám, nemám se nejhůř ;) Sedím v parku, asi Smetanovy sady, poslouchám řeku, asi Bělá nebo Staříč...

Jenže teď, když mám sluchadla na uších, nechce se mi psát. V černém pokoji trochu profukuje, protože jsou otevřené dveře na chodbu. Do displeje notebooku, který mi svítí na klíně, naráží hmyz a různě posedává. Pod hladinou není nebe, jenom zebe. Přesto, že Pepa nainstaloval do okna síť, furt tu něco lítá. Při montáži zanechal mistr tesař několiko děr, ale spím teď mnohem klidněji, protože například káně či asijský sršeň se nám sem dostane těžko.

Viděli jste teď ve finále užasnou Zidanovu kličku hlavou? Ono to bylo trošku jinak.

Teď ještě zahrát na kytaru a spát. Brou.

Smutné moje hory, smutné moje lesy,
a v těch smutných horách těžké kameně,
neuvidíš slunko, ztratilo sa gdesi,
z kopců vyvěrajů mrtvé prameně.

Photo by Kenn Wingle