Mlha přede mnou, mlha za mnou

Záda pobolívají, ve spánku tepe a v čelisti píchá. Víčka mi únava táhne k polštáři, jsou těžká a levý palec pravé nohy také. Měl bych jít spát, buňky nadávají, už chtějí klid. Mozek se těší na nějaký pěkný sen a duši, duši je to všechno jedno.

Levé oko už spí, pravé trucuje a nálada u bodu mrazu Celsiovy škály. K nule dle pana Thomsona mám ale ještě dost daleko. Přesně 273,15 schůdků k zastavení všeho pohybu. Chodím teď v mlze, dívam se jen pod nohy, abych náhodou do něčeho nehezkého nešlápl, ale hlavu nezvedám a za sebe se ohlédnu, jen když slyším nějaký nepěkný lomoz minulosti. Ale jen ohlédnu, pohledem nesetrvám, co kdyby to byla Medůza a já zkameněl. Minulost občas skrývá nepěkné bytosti.

Ale na otázku "jak se máš?" odpovídam, že dobře. Mám co jíst, kde spát, kytara hraje, zdraví slouží a ten zbytek už se snad přidá.

Poslední dobou přemýšlím o námětu na povídku. Má to ovšem jeden háček, přestal jsem přemýšlet příběhově, vidím jednotlivé scény filmově. A když tak o tom přemýšlím dál, dalo by se to i natočit, není to náročné na lokace, triky, ani herce. Tak snad to nevyšumí.

Nad temné hory růžný den
vyvstav májový budí dol,
nad lesy ještě kol a kol –
lehká co mlha – bloudí sen.

---

Absolutní nuly naštěstí dosáhnout nelze. A jaké je nejnižší dosažená teplota? V jedné finské laboratoři se dostali až na 100 pK. Raděj se přikryju a jdu spát.