Bojito

Páteční probuzení bylo příjemné, i když velmi časné. Postel sice nebyla moje, ale člověk si od té kolejní potřebuje občas odpočinout. Přejdu teď nezajímavou pracovní epizodku (9:05 - 17:00) a skočím rovnou do metra, stanice Můstek B, 19:24.


Zvoní telefon, Smrťa se jen tak ptá, jestli jsem se neztratil. Ne že by měl takovou starost o mě, leč v tašce jsem měl tři pytlíky třtinového cukru, brčka a drtítko. U Smrti se totiž rozjíždí bytová party s mojitem v jedné z vedlejších rolí. A měl jsem dorazit v sedm.

Po pár minutách vcházím do dvora domu, hledám správný znovek, ale než zaostřím, opodál pokuřující postava mě pouští dovnitř. Stoupám po schodech, pozdravím se Smrťou, zaplouvám do kuchyně a je mi představen můj tým. Stal jsem se totiž pro tuto chvíli barmanem a ve velkém mícháme mojito. Vhazuju limetky, trhám z květináčů mátu, drtím a předávám Katce, která dodává led a mezitím limetky krájí. Ve dveřích se objevují stále nové tváře a žádají si svůj příděl. Ve velkém tempu se mi podařilo do 4 drinků nenalít rum, ale všiml si jen jeden konzument.

Vedle v místnosti se už žhaví projektor: Smrťa byl totiž o prázdninách v Namibii, kde pracoval na projektu Člověka v tísni. Tato neziskovka v cíli jeho cesty provozovala dílnu, ve které místní vyráběli spoustu věcí, jež se potom prodávají po světě (a samozřejmě i tady) podle principů Fair trade.

V místnosti 5x5 metrů bylo asi 20 lidí, Smrťa promítal fotky, vyprávěl, lidi se ptali, koukali a popíjeli. Během promítání přicházeli další a další a ke konci jich pár koukalo oknem, protože dovnitř se nevešli. V další místosti byly ony výrobky, které Smrťa přinesl ze skladu, aby je jednak ukázal a jednak si je mohl kdokoliv koupit. Kabelky, tašky, zvířátka, to vše ušito v Namibii a opatřeno podpisem toho kterého pracanta, z nichž většinu jsme viděli na fotkách.

Po promítaní se povídalo, jedlo, pilo, povídalo. Když došel bílý rum, kdosi vytáhl rum z Božkova (s plachetničkou). A tak vzniklo Bojito. Posléze na scénu vtrhl likér z Mikulovic, slivovice a dalši. A to už někdo tančil, někdo se pral, další pokuřovali na pavlači. Poznal jsem carevnu Kateřinu, viděl a slyšel recitovat poezii na zvuku baskytary. Prohodil jsem pár slov se slečnou ze Žižkova, se kterou jsme po sobě pokukovali, ale byl jsem kamsi odvolán a pak už jsem ji jen stihl zamávat na schodišti. Ve tři hodiny téměř rovně a téměř pěšky domů.