Zábal

Jsem zase svěží, jako každý pátek dopoledne. Ale kdeže. V krku me střídavě lechtá a škrábe. Hrabu se z postele, pohledem kontroluju vstupenky, které si pobrukují na stole. Spáchám hygienu a šourám se do práce. Nějak si nevybavuju, co jsem tam dělal, jedině snad Mirečkovo parte, ale to vím jen proto, že jsem si ho vytiskl a přivezl domů. Ale už je tu šestá, balím parte, notebook, zbytky zdraví a rozumu, jedu na kolej.

K Akropoli přicházím pozdě, jak jinak. Smrťa mě čeká v hospodě (doteď nevím proč ;), rozdávám první lístky a vybírám výpalné. Tradiční fronta ku šatně a už jsme dole a míříme tam, kam to táhne všechny. K baru. Ač jsa nachlazen a maje na vědomí, že v sobotu dopoledne mám zápas PKFL,říkám si, že jedno pivo mi neuškodí. Potřebuji přeci tekutiny a energii, aby tělo mělo dost sil na léčbu. Smrťa to očividně pochopil a po krátkém poslechu Selfbrush u baru objednává pivo a rum. Nu, to bude léčba. Nestačím dopít, ze sálu už něco lomozí.

Priessnitz hrají parádně, lidí je pod podiem moře a užívají si koncert. Houpu se, poslouchám a usmívám se jako idiot. Tleskám, pískám, přidávají dvakrát, loučí se Sny. Tohle jsem potřeboval, nachlazení mě netrápí, rameno nebolí, je mi fajn. A to teprve začínáme. Šupky dupky k baru a zlý Smrťa opět objednává pivo, rum a utíká shánět Juana. Tak prosím neříká nějaké droze, je to jeho kamarád z Kolumbie. Tedy, člověk, aby bylo jasno. Žádné dvojsmysly s Kolumbií. OK?

Přemýšlíme, kam dál, Juan navrhuje Blind Eye. Po chvíli pochopíme, že myslí Vystřelené Oko. Jenže holky mají jiný nápad - Louis Cypher (čti lucifer ;). Velká hospoda, spousta místa, několiko psů a stůl přesně pro nás. Povídám si s Martou, snad jsem ji neunudil k smrti. Ve tři vyrážíme k domovům a ve čtyři už se zavrtávám do pelechu. Vrtání mi jde snadno, protože se se mnou točí postel, pokoj a řekl bych, že i kolej.

V půl desáté mě budí Pepa (poprosil jsem ho den předem, nebyl jsem si totiž jist, že vstanu), mechanicky se oblékám, hážu věci do pytle a jedu do Kobylis, mám totiž zápas. Přicházím asi o minutu později, všichni jsou převlečení a pobíhají po hřišti. Je mi špatně, nic jsem nejedl a pil jen kávu a Semtex. Poznámkám o netradiční barvě obličeje se usmívám a snažim se zavázat si tkaničku. Soupeřům chybí jeden hráč, proto hrajeme fair = naprosto příšerný fotbal, nedaři se snad vůbec nic. Hraju vzadu, vyvážím míče, nahrávám a sprostě nadávám. Pokažené přihrávky, ztracené míče, naprostá fotbalová neschopnost. Když nahraju před prázdnou branku a dva (!!) spoluhřáči nedokážou dát gól, umlkám a nadávám potichu. Rozhodně už nemám zelenou barvu, jsem rudý až běda. Abych to zkrátil, nakonec jsme vyhráli 3:0 a byl to nezapomenutelný zážitek. Nejhorší zápas, co jsem za těch 7 let v Praze zažil.

Když jsem se začal po zápase převlíkat, začalo pršet, nadával jsem ještě víc. Ale vzpomněl jsme si na Bedruchu (ehm, nejmenovat!), zavolal ji a za půl hodiny jsme seděli Na Kovárně a čekali na jídlo.

V neděli jsem na velký fotbal nešel a ležel. Ležím i teď.

Fotky jsou tu.