Okolo šesté jsme si hru naposledy zahráli. Celkme to šlo, měl jsem radost, protože jsem uměl text (což se předchozí večer nedalo říct). Nervozita skoro zmizela, veděl jsem o ni, ale jen si tak bublala pod povrchem. Zatáhli jsme oponu a do sálu začali proudit diváci. V zákulisí jsem si dal trochu bílého vína proti žízni. Nakoukl jsem na chodbu, před dveřmi klubovny byl menší dav, daveček. Srdce se rozběhlo o poznáni rychleji, protože s úvodní scéně vcházíme s Bivojem na scénu a pak už z ní tak 15-20 neslezu.
Blížíla se půl deváté, M nikde, zato přišly první zvěsti, že v klubovně je tak narváno, že se tam nikdo další prostě nevejde. Za oponou to šumělo a já vůl se šel dírkou juknout, jak to tam vypadá. Hlava na hlavě, spousta známých tváří a k nim příslušných známých rukou, nohou a těl vůbec. Nu, jdeme na to.
Hudba spustila, vcházíme s Bivojem na scénu a kašleme..(tak 15-20 minut hry)..loučím se s Ctiradem a odcházím do zákulisí. Čemu se lidi smáli? Co jsem to vlastně měl Bivojovi říct? Tvářil se trochu zmateně, když jsem se s ním místo repliky rozloučil. Hra pokračuje, stojím za kulisami, slyším, jak se lidi smějí a opakuji si : třetí šíp nesmíš dát na tětivu, třetí šíp nesmíš dát na tětivu. Sleduji ve scénáři text, připínám si toulec s šípy, beru luk. Opona a rychlá změna scény.
Divadlo asi dopadlo dobře, lidi se smáli, tleskali, Kliťák v roli Vojena a Častavy boural sál.
Následná party nebyla k taktéž k zahození.
Po půlnoci jsem M doprovodil na tramvaj na Kulaťák (cca 10 minut cesty), za použití mírné zkratky přes Hradčanskou, Stromovku, Strossmayerák až do Jindřišské (cca 2 hodiny chůze polovinou Prahy). Procházka pěkná, hovor už méně a výsledek na draka. Ale to se dalo čekat.
Celý příspěvek...
