Poutník

"Tak víš kam jeď? Jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš. " A tak jsem jel. Ovšem ne do krematoria, ale do místního kulturního domu na ples. Kamarádka muzejnice Lenka nás pozvala do svého bytečku, pohostila bramboračkou a humusem (slyšel jsem, viděl jsem a jedl jsem poprvé - je to směs cizrny a mnoha dalších věcí včetně ovocného octa a citronu), provedla centrem, muzeem. Do neplesových aktivit se připletla ještě částečně nelegální návštěva rozhledny na vrchu Křemešný. Abych byl přesnější, přelezení do vojenského prostoru přes ostnatý drát bylo nelegální zcela, částečná nelegálnost spočívá v tom, že jsme tam čtyři nevlezli a mohli jsme s povzdálí sledovat, jak naštavý děda správce vymáhá pokutu od ostatních. Vymohl ji od dvou, ale pak ji zase vrátil.

Před devátou jsme vyšnořeni vyrazili do kulturáku. Zaplatili jsme vstup, odložili bundy do šatny a ladným krokem stoupali jsme po schodech do sálu. Těsně před tím, než se objevil sál, začali hrát Sladké mámení, což předznamenalo celý průběh večera. Hudba našich rodičů, k tomu dechovky, celkem zaplněný parket.

Blbnutí na balkóně, tanec bez bot, Pelhřimov konečně ví, jak vypadá zábava. Psal bych dál, ale jde na mě spaní, spal jsem jen hodinu a půl. Ne že by to byl tak dlouhý večer, nějak jsem nemohl usnout.