Naostro

Řeč není o spodním prádle, ale o prvním pořádném pracovním dnu po dlouhé době. Myslel jsem si, že mám ještě jeden den klidu, ale zvonící telefon mi naznačil něco jiného. Prý jestli se dnes stavím. Inu, co bych se nestavil, peníze potřebuju. Vyhrabal jsem se z postele, odjel do práce. Tam jsem chvíli poslouchal, kterak se šéfovstvo baví o mé alokaci. Sčítal jsem procenta, číslo bylo vyšší než 100%, inu dlouho jsem tu nebyl, čekají mě dva projekty zároveň. V klidu jsem si testoval, v břiše mi kručelo. V kanceláři ticho, nuda - ani cvakání kláves nebylo slyšet, všichni čtyři máme notebooky.
Ale i tak úžasná a zábavná prace musela jednou skončit, kručící břicho zaplesalo, netušilo totiž, že mu za chvíli nabídnu kuřecí řízek v housce. Po cestě přes Václavák jsem potkával spoustu lidí (převážně mužů) s květinami. Někteří spěchali, jiní nervózně postávali, střídavě koukali na hodinky a vzápětí hleděli do dáli. Inu, Valentýn.

Minulého Valentýna jsem v noci zpracovával tomografický obraz srdce, tohoto Valentýna na měl byl spáchán atentát. Maryša mi připravila kávu skvělé chuti, ovšem velmi dynamických učinků. Na kolej jsem letěl tak, že rázové vlny od mých nohou aktivovaly alarmy okolo stojiících aut. Ale konec dobrý, všechni dobré - vše jsem stihl. Jenže takové Maryše by odpustil starý Vávra i já. A ještě by poděkoval. No vlastně, poděkoval jsem.

Přijde mi ten můj zápis nějaký zmatený. Půjdu spát, abych si zítra naplno užil své 130 % alokace.