Jak jsem se nenudil

Začalo to jako příjemné pondělí - otázka ovšem je, jestli něco takového vůbec existuje. Hned po probuzení (pro Vendu a rýpaly v osm hodin) mi zazvonil telefon. Neznámé číslo, plačící hlas. Byl jsem zmatený,ale doklaplo mi- účetní firma, které se starám o PC. Vykradli je. Šlohli počítač. Na něm učetnictví, DPH má být do příštího týdne. Ale co, vždyť zálohují, jak jsem jim říkal. Takže mají zálohu z pátku, čili o nic nepřišli.

Přišli - zapomněli, poslední záloha je ze 13.2. No nic, čas mám až večer po zápase, slibuju, že se stavím. Okolo poletuje Lenka, hledá něco ve skříni, mžourám, ale telefonát mě celkem probral.

Do práce přicházím s malým spožděním a tak rovnou hážu do kasičky pět korun. Testujeme jako o život, ověříme 10 opravených chyb, slušný začátek pro bonus (alespoň 12, nejlépe však 18 opravených chyb). Jenže to už jsou čtyři hodiny a utíkám na tramvaj...



Masáž, sbalit věci na fotbal, nechat si ujet autobus, spěchat k autu, odjet na Strahov.

Začali jsme dobře, za chvíli jsme vedli 2:0, jenže jak je u nás zvykem místo proměňování jasných šancí jsme po chvíli prohrávali 2:3. Soupeř cítil příležitost, dorážel, ale brankář Míra měl svůj den (jakož ovšem pokaždé) a občas předváděl takové zákroky, ze kterých si soupeř trhal chlupy z nosu. A pak se to podařilo : srovnali jsme na 3:3. A světe div se, bojovali jsme dál. 4:3 ... 5:3 a vlastně ani nevím, kde se to číslo zastavilo.

Přesto to byl nepěkný fotbal, hrálo se tvrdě, hodně faulů, strkání, rozhodčí nezvládal.

Po fotbale bez piva rovnou domů, osprchovat se a vyrazit zachraňovat data. Po cestě koupit jídlo, poslední jídlo bylo oběd. Zálohy se podařilo obnovit, ale bohužel tam nic moc z roku 2007 není. V půl jedné bylo hotovo, majitelka to duševně zvládla, zas tak špatně nakonec nebude. Raději nedomýšlím, co by se přihodilo, kdyby zálohy nebyly...

Usnul jsem ve dvě, zkoušel jsem předtím hrát na kytaru, ale hlas nějak nechtěl spolupracovat.

Ráno podivný, smutný sen.