Praha-Mikulovice-Rejvíz-Bělá

"Ale ano, nic proti tomu v zásadě nemám," prohlásil šéf do telefonu, když jsem
se v pátek odpoledné dotázal, jestli můžu utéct z práce dřív. V půl čtvrté jsem
vyklouzl z kanceláře a kancelářským indiánským během spěchal na tramvaj
(kancelářská modifikace indiánského běho spočívá v tom, že čtyřicet kroků
spěcháte, takže vás notebook plácá do stehen, tkaničky lítají okolí, zatímco
dalších 40 kroků se snažíte vypadat důstojně, jako správná kancelářská krysa.)

Následuje krátký cestopis. Pro netrpělivé, zde jsou fotky.

Přiřítil jsem se domů, osprchoval, naházel věci do krosny, nestihl se najíst a už zase běžel na tramvaj. Na Hlavák jsem kupodivu přijel včas a potil jsem se jen trošisku. Pod panelem s odjezdy vlaků už čekal Smrťa a Sísa, pročež jsem byl ihned vyslán do vlaku, abych držel 9 míst. Na místě jsem shledal, že to bude malá potíž, protože jednak nebylo žádné kupé uplně volné, druhak bylo v každém jen 6 sedadel. Zabral jsem tedy dvě a požádal obyvatele jednoho z nich, aby byl svině a všechny potencionální přísedící posílal s odkazem na mě pryč...

Vlak se postupně plnil a tak jediná volná kupé byla 'naše' dvě. S frekvencí asi jeden člověk za 10 vteřin chodili okolo dveří, nahlíželi dovnitř a ptali se, jestli je u nás volno. "Bohužel je tu obsazeno..." "Obě kupé??" "Ano". Než se panstvo přišouralo do vlaku, viděl jsem cca 93 modifikací pohladu 'to si snad dělá legraci, zmetek jeden'. Psychicky zcala zničen jsem pak zbytek cesty k Zábřehu trávil poslechem hudby.

Tesně před Lipovou Lázní Smrťa oznámil, že část cestovatelů jeho bratr právě v Lipové naloží a odveze na Rejvíz. A že tedy mají asi sedm minut na to, aby obsahy(či objemy - pro puristy) svých batožin rozděli na věcí, které si berou s sebou na výšlap a ty, které následně bratr odveze do Bělé, kde počkají do rána. Další skupinka pak měla se mnou dojet až do Mikulovic, kde nás táťka a Nero naloží a odvezou na Rejvíz. Řídit měl první z nich.

Ve vypuklém zmatku zůstal jeden z batohů ve vlaku, takže Smrťův bratr spěchal do Jeseníku, kde jsme batoh předali. Časová a vzdálenostní úspora cesty z Lipové tak vzala za své velmi záhy. Jindra a Lenka, kterým byla účást v týmu cestujícího do Mikulovic víceméně vnucena, brzy poznaly, jak velkou chybu udělaly. Přípoj směr Mikulovice totiž v Jeseníku nečekal a další vlak měl jet nejdříve za hodinu. Povolali jsme tedy taťku (bez Nera) a vydali se nočním Jeseníkem vstříc naší chromé Škodovce. Protáhl jsem holky přes všechny tři pamětihodnosti centra Jeseníku - radnice, vodní tvrz a bermudský trojúhelník (Malíček Jesenka Katovna) o odolával tlaku na návštěvu hospody. Škodovka nás nakonec našla a za chvíli už rodičovský catering servis napájel a krmil tré krků.

Nero byl záhy obojkován a zasedl na česté místo v autě (díra před prvním sedadlem). Zbytek si posedal na méně nóbl místa (tzv. sedadla) a cukuletu jsme byli na Rejvíze, kde nás čekal zbytek výpravy. Čekali velmi usilovně, takže (aniž bych chtěl Smrťu nějak jmenovat) někteří měli řeč vláčnou a víčka ospalá. Krisha byla ospalá už v Praze, tu z pomlouvání vynechám zcela.

Tesně před půlnocí jsme vyrazili z hospody, u Noskovy chaty přibrali trojici psů a zavedli ji k Mechovému jezírku. Doprovodili jsme je ještě zpět, ale pak už jsem je museli odehnat, jeden hyperaktivní pes nám bohatě stačil.

Cesta na rozhraní sněhu a bláta se pěkne kroutila lesem, svítil nám měsíc a několik hvězd. Popis zbytku cesty bude maličko zkratkovitý, protože se mi těch deset hodin chůze trošku slilo do několik málo, ovšem o to silnějších pocitů. Mokro, zima, měsíc, nekonečně dobrot z Martinova bezedného batohu, poskakující Nero, mokro, propadající se sníh, mokro, zapadá měsíc, vychází slunce, letadlo, sníh, opět sníh. Závěrečný sešup si pamatuju velmi dobře, protože šlo o takový
krpál, na kterém Nerovi při sestupu téměř přepadávaly zadní nohy přes hlavu a chodil tak de facto pouze po předních. Z kapsy mi po cestě vypadl kousek čokolády a bez doteku spadl kolmo 400 metrů dolů. A možná taky kecám a byl jsem jen unavený. Procitl jsem s prvním douškem kakaa, která nám Svatá paní Vítková uvařila k snídani.

Ušli jsme za těch deset nočních hodin sice jen 25 km, ovšem terénem, se kterým by měl problém i medvěd křížený s kamzíkem a lavinovým psem.