pondělí, prosince 19, 2005

Bílý sníh, bílé pruhy a led


Ve sluchátcích křičí White Stripes a kotníky pomalu dobolívají. Jsem trochu nachlazený, příjemně unavený a pořádně ospalý. Přihodila se mi krásná věc, která se už nejméně patnáct let nepovedla.

Byl jsem bruslit! Uprostřed Prahy (u Stavovského divadla), zadarmo a s fajn lidma. Bál jsem se, že si natluču, protože jsem na bruslích přeci jen nestál pořádně dlouho. S těmito myšlenkami v hlavě jsme došli ke kluzišti, po kterém ovšem jezdila rolba: technická přestávka na úpravu ledu. Postávali jsme kousek od vchodu, čekali. Po chvíli jsme si všimli, že se za námi utvořila disciplinovaná fronta. A to přesto, že jsme přeci jen stáli trochu mimo vchod. Minuty utekly, konečně nás vpustili. Pujčili jsme si brusle. Zavazování mi trvalo o trochu déle a tak jsem na kluziště vstoupil jako poslední z naší čtveřice. Ostaní už bruslili, pomaličku a polehoučku jsem vstoupil na ledovou plochu. Jeden krok, druhý, prudší odpíchnutí. Je to dobré, stále stojím, neválím se po ledu. Nohy si nakonec daly říct a celkem spolehlivě mě vozily.

Hrála nám hudba, lidé se míhali různými rychlostmi, proplétali se a užívali si. Během našeho bruslení se strhla velká koulovaná mezi mladými správci kluziště a na chodníku stojícími turisty. A tak mezi bruslící občas přiletěla koule, lidé padali, správci útočili, křičeli, až turisty vytlačili k divadlu.

Nakonec náš všechny něco pobolívalo: někoho ze špatných bruslí, jiné z přílišné přítulnosti ledu. Sotva jsme sešli z kluziště, ohlásili konec. Zuli jsme se, odevzdali brusle a klidnou Prahou pomalu došli na vyprázdněné Staroměstké náměstí. Chvíli postáli, přehlédli strom, prázdné stánky. Náměstí bez lidí mělo své kouzlo.

Pak už jen na metro, křupajícím sněhem na kolej. Pěkné to bylo, děkuju.

2 Comments:

Venda said...

Pekne si vychutnavas studakuv zivot :) Pekne pekne, jen co je pravda :)

Bob said...

Vychutnavani by mi slo, ale prace zadne :)