Jaro jede

Nu, mám, co jsem chtěl. Stěžoval jsem si jaru a teď se mi to vrací. Přišel mi dnes ráno mail, který končil přáním, ať dotyčnou pozvu na rande. Rád jsem vyhověl. Příští týden se uvidíme.

Večer se vracím z procházky noční Letnou, čekám na Vltavské na tramvaj. Chvíli trpělivě a stojím pod střechou, nakonec se jdu přeci jen kouknout na jízdní řád. "V kolik to jede nahoru? Když už to tak študuješ..." Hlas patřil holce s černými vlasy (proč mají náhodné kolemjdoucí vždy černé vlasy?). "Jede to ve 25," odpovídám. "Jóooo, to mám pět minut. Tak to jdu na další pěšky. Taky jedeš nahoru?" Přikyvuju. "Tak to se asi potkáme v tramvaji." Odchází na další zastávku. Po pár metrech se otáčí a ptá se: "Nechceš se projít?" Usmívám se, ale vrtím hlavou.

Jsem možná hloupý, ale vězte, táhli mi hlavou jiné myšlenky. Kamarádka má přítele, je spokojená. Říká, že je spokojená, ale zaslouží si mnohem, mnohem víc. Připadá mi, že se spokojila s málem. Pověděl jsem jí to. "Že mi to říkáš zrovna ty." Má pravdu. A já ji mám rád.