Poutník

"Tak víš kam jeď? Jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš. " A tak jsem jel. Ovšem ne do krematoria, ale do místního kulturního domu na ples. Kamarádka muzejnice Lenka nás pozvala do svého bytečku, pohostila bramboračkou a humusem (slyšel jsem, viděl jsem a jedl jsem poprvé - je to směs cizrny a mnoha dalších věcí včetně ovocného octa a citronu), provedla centrem, muzeem. Do neplesových aktivit se připletla ještě částečně nelegální návštěva rozhledny na vrchu Křemešný. Abych byl přesnější, přelezení do vojenského prostoru přes ostnatý drát bylo nelegální zcela, částečná nelegálnost spočívá v tom, že jsme tam čtyři nevlezli a mohli jsme s povzdálí sledovat, jak naštavý děda správce vymáhá pokutu od ostatních. Vymohl ji od dvou, ale pak ji zase vrátil.

Před devátou jsme vyšnořeni vyrazili do kulturáku. Zaplatili jsme vstup, odložili bundy do šatny a ladným krokem stoupali jsme po schodech do sálu. Těsně před tím, než se objevil sál, začali hrát Sladké mámení, což předznamenalo celý průběh večera. Hudba našich rodičů, k tomu dechovky, celkem zaplněný parket.

Blbnutí na balkóně, tanec bez bot, Pelhřimov konečně ví, jak vypadá zábava. Psal bych dál, ale jde na mě spaní, spal jsem jen hodinu a půl. Ne že by to byl tak dlouhý večer, nějak jsem nemohl usnout.

Celý příspěvek...

Naostro

Řeč není o spodním prádle, ale o prvním pořádném pracovním dnu po dlouhé době. Myslel jsem si, že mám ještě jeden den klidu, ale zvonící telefon mi naznačil něco jiného. Prý jestli se dnes stavím. Inu, co bych se nestavil, peníze potřebuju. Vyhrabal jsem se z postele, odjel do práce. Tam jsem chvíli poslouchal, kterak se šéfovstvo baví o mé alokaci. Sčítal jsem procenta, číslo bylo vyšší než 100%, inu dlouho jsem tu nebyl, čekají mě dva projekty zároveň. V klidu jsem si testoval, v břiše mi kručelo. V kanceláři ticho, nuda - ani cvakání kláves nebylo slyšet, všichni čtyři máme notebooky.
Ale i tak úžasná a zábavná prace musela jednou skončit, kručící břicho zaplesalo, netušilo totiž, že mu za chvíli nabídnu kuřecí řízek v housce. Po cestě přes Václavák jsem potkával spoustu lidí (převážně mužů) s květinami. Někteří spěchali, jiní nervózně postávali, střídavě koukali na hodinky a vzápětí hleděli do dáli. Inu, Valentýn.

Minulého Valentýna jsem v noci zpracovával tomografický obraz srdce, tohoto Valentýna na měl byl spáchán atentát. Maryša mi připravila kávu skvělé chuti, ovšem velmi dynamických učinků. Na kolej jsem letěl tak, že rázové vlny od mých nohou aktivovaly alarmy okolo stojiících aut. Ale konec dobrý, všechni dobré - vše jsem stihl. Jenže takové Maryše by odpustil starý Vávra i já. A ještě by poděkoval. No vlastně, poděkoval jsem.

Přijde mi ten můj zápis nějaký zmatený. Půjdu spát, abych si zítra naplno užil své 130 % alokace.

Celý příspěvek...

Raz, dva, tři

Jedna, dva tři...zkouška rozhlasu...mistře Petře nepřepeři toho vepře...raz, dva, raz, tři.

Teď nevím, jestli to ještě budu umět, přeci jen jsem tu dlouho nebyl. Koukám, že písmenka jsem na klávesnici našel všechna. A teď když jsem se pozdravil s písmeny, můžu pokračovat.

Za tu dlouho dobu, co jsme nepsal, se mi podařilo nestihnout otestovat diplomku v T-Mobile, po velkém boji uzavřít index a velmi zkušeně pokazit státnice. Na druhou stranu jsem našel bydlení - lépe by asi bylo říct, že si nové bydlení našlo mě. Takže za nějakých čtrnáct dnů už budu snad psát z Betramky. To ovšem v případě, že si v Pelhřimově na tanečním parketu nedorazím kotník. Několikrát to totiž dnes při fotbale vzdal a musel jsem ho chvíli přemlouvat.

Taky jsem stihl odehrát reprízu Dívčí války, splést si scénu, prohrát mnohokrát ve stolním fotbálku. Náš gymnaziální tým dostal brutálně na zadek od dvou holek. Můžeme se vymlouvat, že hospodské sporty nepěstujeme, ale nevím, jestli to někdo spolkne. Nabídli jsem odvetu v normálním fotbale či basketbalu, leč bez úspěchu.

Dále jsem vysával hodné rodiče, protože jsem nebyl měsíc v práci, dělal na diplomce, učil...jenže výsledek znáte.

Nějak mě psaní vyčerpalo, jdu spát :)

Celý příspěvek...