Ulomený zub a talíř, co létá

Sobota večer. Únava ze sezení v Mironetu. Nic nového. Nuda v Praze.

Napsal jsem * (nesmím jmenovat) a po chvilce smskování jsme se domluvili, že se sejdem na Letenském náměstí. Chystali jsme se do Ztraceného ráje na Stellu a dobře naložený hermelín. Přijel jsem samozřejmě pozdě a dostalo se mi krátké přednášky, že na mě * musí neustále čekat (což je pravda), že to vypadá, jako bych to dělal naschvál (což není pravda). Naštěstí jsem s touto variantou předem počítal a malým dárkem jsem si * trošku udobřil.

Ve Ztraceném ráji jsme si objednali dvě Stelly a (slyšíte ty tóny Beethovenovy Osudové...?) poprvé si všimli reklamy na akci Berentzenu. Za dva panáky Berentzenu dostane stírací los a ihned vyhráváte! Povídali jsme si, zkoušeli dárek (pastelky), objednal jsem si jídlo. Když byl číšník (Mára) poblíž, zeptala se *, jestli mají ještě losy a jaké jim zbyly ceny. Blikátka na mobil, parádní brýle (tm) a batoh. Dojedl jsem a * se jen tak mezi řečí otázala, jaký mi chutná Berentzen. Po nevinném povídání jsme si objednali dva panáky a dostali los. Po chvíli napětí (hledání vhodné mince k setření) se objevil krásný nápis "Parádní brýle". Dostali jsme brýle a začali se dělat zálusk na batoh....

Pokračování za pár hodin, musím do práce :-)

Celý příspěvek...

V obchodě nekoupíš...

a na ulici nenajdeš.

Tohle mi napsala kamarádka : "mam pro tebe 3 zensky /auto/lahev vina............odvoz do jeseniku"

No není úžasná?

Jen škoda, že tenhle víkend do práce opravdu musím :-(

P.S. Kousek od Jeseníku bydlím... ;)

Celý příspěvek...

Je podzim, konec sezóny...

Je podzim, tak jako vždy
Brouci a pavouci
Náhle mění směr
Přímo do tvý hlavy

A nejen brouci a pavouci...Dlouho jsem nepsal, nebylo kdy, musel jsem totiž v práci začít pracovat. Slíbil jsem povídání o zoo, babičce v autobuse...

V neděli po špatně načnutém, výborně otočeném a nedobře zakončeném zápase Pražské klubové fotbalové ligy (0:1,2:1,2:2), po dobrém obědě, vystoupal jsem ke skleníku Fata Morgana pražské botanické zahrady. Byl totiž poslední den výstavy tropických motýlů a já se na ně dlouho těšil.

Čekal jsem sice, že ve skleníku bude horko a vlhko, ale 26 stupňů a 90% vlhkost vzduchu mě překvapilo. Orosily se mi brýle a to žádné nenosím. Všude spousta tropické zeleniny a hned pár metrů za vstupem nádherný tmavomodrý motýl. Jen tak si seděl na listu tropického plevele a nechal se fotit (ja foťák neměl :-(. Kousek nade mnou poletoval další... Horko, vlhko a do toho krásně nazvučený prales. Na stěnách skleníku byla totiž spousta reproduktorů, které dotvářeli pěknou iluzi tropů. Skleník byl krásný, motýlů poskrovnu a lidí možná až příliš.

Když jsem Fatu Morganu opouštěl, slunce už bylo za mraky, ze kterých tu a tam ukáplo. Přede mnou půl Prahy, protože skleník je na pěkném kopci. Na strahovském stadionu se rozsvěcela světla, čekalo ho derby Sparta-Slávia. Po cestě jsem si dal párek v rohlíku a zamířil k autobusu.

Jenže...jenže autobus staví u ZOO a když jsem tam stál, neodolal jsem a zašel si i tam. Bylo mi podzimně, neveselo a už jen myšlenka na úžasné lachtany mě trošku rozveselila. Před vchodem jsem se v mašince u vstupu zdarma vyfotil a chvátal k lachtanům. Pospávali na kamenech, občas se otočili a vypadali velmi spokojeně. Maličko jsem pookřál. Jenže...jenže do ZOO chodí lidé většinou v párech... Měl jsem tedy neustále na očích to, co nemám a co mi chybí...

Neveselý jsem zašel ke gorilám a zdržel se hodně, hodně dlouho. Stál jsem tam, koukal na ně a přemýšlel. I gorilí samec Richard přemýšlel. Seděl, okusoval větvičky. Najednou se zahleděl do prázdna, pak koukl na lidi za sklem, větvička mu vypadla z ruky. Obhlédl výběh a šel si zase po svém. O kousek vedle opatrnými krůčky zkoumala okolí Moja, gorilí mimino, které se narodilo těsně před Vánoci 2004. Moja je svahilsky první...

Trochu jsem zmoknul, obešel zbytek zoo, vynechal jen vlky a antilopy. Sedl na autobus, přijel na kolej a sledoval potupnou porážku Sparty 1:4.

A co babička? Babička nastoupila do autobusu kousek za ZOO a hned se dala do řeči s klukem, ke kterému se posadila. "Je mi sedmasedmdesát a když se v téhle svěžesti dožiju osmdesáti, budu spokojená... a pak? Pak už je to jedno. Víte jaký je můj recept na zdraví? Klid, příroda a pohoda. "

Přírody bych měl dost, ale pohody a klidu akutní nedostatek. Zkusím zajít do lékárny, aspoň pro malou dávku.

Fotka Moji je stažená z webu pražské zoo (http://www.zoopraha.cz). Foto Faty Morgany z galerie na serveru pooh.cz.

Celý příspěvek...

12:5

Ptáte se, jak dopadl včerejší zápas Bubenečské paralely a teamu AC Milan v derby Strahovské ligy? Jelikož jsme museli pečlivě rozebrat zápas, protáhlo se naše týmové setkání do pozdních večerních hodin.

Něco hezkého o ZOO budu tedy moci napsat až v práci...ehm :)

Celý příspěvek...

Koupim kapku času

Nesnídám, nesvačím, já to prostě nestačím. Promiňte vážení, večer přidám aspoň dva příspěvky (o zoo, o babičce v autobuse, o Hm... a o Dánsku).

Celý příspěvek...

Fondue Party '05

Vezměte sýr, muškátový oříšek, víno, Dream Theatre, tyčinky, pistácie. Řádně smíchejte a podávejte nejdříve po osmé hodině.

Utekli jsme z práce o něco dříve (ovšem legálně, po čtvrté hodině) a metro-tramvajově přijeli na Letnou, kde jsme zamýšleli koupit nějaké víno a chvilku pobýt, než vyrazíme k Benoušovi. V Delvitě jsme nejen vybrali víno, ale jako bonus potkali unavenou Veroniku. Popadli jsme Veroniku a zašli do blízké Euforie na polívku a dle osobních preferencí na Granát/víno/vodu. Přiřaďte sami ;)

Po cestě jsme ještě z Veroniky vymámili vývrtku a z Vltavské jsme dle Benoušových instrukcí vyjeli směr Kobylisy. Tam jsme opět dle instrukcí sedli na autobus č.152 a na druhé zastávce vystoupili. Na místě nebyly žádné novostavby, natož pak Benouš. Po krátkém telefonátu (já vám říkal, kam máte jet, neříkal, aha takže na druhou stranu, aha, ...ický háj, neříkal, říkal) jsme přeběhli cestu a naskočili do autobusu. Při přebíhání se Mária málem vrhla pod kola auta, které se na nás řítilo, jen aby zachránila víno, které jsem nesl. Tvrdí sice, že měla starost o mě, ale něvěřil jsem ji to i přesto, že to říkala slovensky.

Přijeli jsme na cílovou zastávku, za chvíli přikřepčil Benouš a uvedl nás do svého bytečku. Protože je vzorný hostitel, měl už nachystáno něco málo opečeného chleba pro nově příchozí. Otevřeli jsme první lahev (Lambrusco), sýr se rozpouštěl, Mária náhodně vybrala k poslechu CDčko RZA, čímž trochu překvapila a nastartovala tak události vedoucí k několika opakovaným vraždám...

Chvíli to vypadalo, že zůstaneme jen ve třech, leč nečekaně se ozval El Doktorando a zanedlouho dorazil. Protože přijel se spoždením, o to rychleji se snažil dohnat ztrátu, kterou nabral. A nutno říci, že nejenže nás dohnal, o fous dokonce předehnal. Ale o tom později. Nedlouho po něm dorazila Janka, ochutnala fondue a hned se ptala po nečem k jídlu. V té době se už sýr hrudkoval, připékal a pilný El Doktorando ho seškrabával ze stěn fondue stroje. Někdy během příchodu Janky, míchaním speciálního meruňkového Chardonnay, dostalo se do přehrávače CD skupiny Dream Theater. El Doktorando byl hudbou natolik za.sažen, že nám ji nejen dirigoval, ale dělal fundovaného průvodce celou kompozicí alba. Kolem jedenácté přijela Janča a s úžasem sledovala Dream El Doktorando. Zanedlouho poté nás opustila Janka (neplést Janku a Janču), čekalo ji brzké vstávání)

Schylovalo se k vraždě...naštěstí jen na albu, naneštěstí několikrát :) El Doktorando nebyl spokojen s tím, že jsme v zásadním momentu skladby odešli a několikrát nám ji spustil znovu. Odteď už budu hudbu Dream Theater vnímat úplně z jiného úhlu...

Když po půlnoci Janča odjela, únava zmohla jak El Doktoranda, tak Márii a oba (ač při plném vědomí, jak tvrdili!) polehávali na pohovce a posteli. Na podlaze seděl Benouš a jen já jsem potichu přecházel po místnosti a fotil (občas s nasazenou krytkou objektivu, občas bez ní...). El Doktorando vypadal, že je rád, že je rád. Vzbudil jsem Máriu a za doprovodu pana domu jsme se vydali odchytit noční autobus. Při čekání na autobus jsem se procházel po obrubníku a z povzdálí sledoval deformované obrazy Márii a Benouše sedících na zastávce.

Autobus přijel a za méně než hodinu nás zavezl na Jižní Město. Doprovodil jsem Márii domů a tichým sídlištěm jsem odešel zpět na autobus. A bylo dobrá cesta, rychle utekla, tramvaj na mě, čekala, kde měla a dovezla až domů.

Na pokoji mě překvapil stále-ještě-nespící spolubydlící. Lehce promrzlý jsem zapadl do postele a počkal na Orfea.



Děkuju Benoušovi za fajn večer a večírek; El Doktorandovi za průhled to tvorby Dream Theater...

Celý příspěvek...

Modřice vrací úder

Přislo mi dnes poštou psaní.

V psaní knížka od Ladislava Šebestíka o Christianu Mayerovi z Modřic. Ano, je to ta knížka, kterou jsem vyhodil a v knihovně byl jen ten jeden exemplář. Knížka je jako nová. Odnesu ji ke znalci, nechám ocenit a knihovně výhodně prodám. A nebo ji prostě vrátím.

Teď ještě černovlásku kdybych tam potkal...

Celý příspěvek...

Khihovna strikes back

Už jsem tady někde okolo popisoval, kterak se mi podařilo vyhodit čtyři knížky z Městké knihovny pražské do koše. Jednoho dne jsem sebral odvahu a vyrazil do knihovny...

Už v metru jsem sklopil zrak a zkroušen pokračoval až na informace, kde, jak mi bylo sděleno u návratů knih, jsou kompetentní pracovnice. Pracovnice opravdu věděla, co dělat. Otráveně vytáhla čtyři formuláře a jala se je vyplňovat. Tvářila, se jako kdybych ty knížky ztratil ji a já klopil zrak ještě víc, tvářil se ještě zkroušeněji. Mezi vyplňováním mi pověděla, že buď můžu knihovně sehnat stejnou knihu (stejné vydavatelství, vydání, stáří, stejně pomačkané listy, se všemi malůvkami a fleky od čaje) a zaplatím jen 100Kč za každou z knih. A nebo zaplatím paušál cca 300 Kč opět za každou knihu. Když došla k poslední knize, zjistila v systému, že měli v knihovně jen jeden exemplář a že se bude muset vyjádřit znalec a knihu ocenit...

Knížka byla z roku 1969, takže šance ji někde koupit, byla menší než malá. Naštěstí knížku napsal můj prastrýc (asi to nebude můj prastrýc...byl to strýc mé maminky, snad....ale příbuzný zcela určitě, jmenuje se stějně jako mamka za Svobodna :) a dnes mi naši napsali, že knížka právě dorazila z Modřic (kde bydlel prastrýc)...

Celé mé povídání u informací trpělivě sledovala moc pěkná černovláska, která se asi po deseti minutách čekání nesměle anglicky zeptala "mé" knihovnice, kde může získat knihovní průkaz. Paní ji poslala do pokladny a dál vyplňovala formuláře. Když jsem přicházel do pokladny, minul jsem černovlásku na chodbě, a jak se ukázalo, mířila teprve do pokladny. Když tam dorazila, už jsem tam stál já a čekal, než mi paní pokladní vystaví důkaz, že za hloupost se platí. 1200Kč. Nakonec se uvolnila vedlejší pokladna, černovláska připlula k ní. Tam ji bylo na dvě doby vysvětleno, že kopie pasu rozhodně nestačí... Skleslá černovláska odešla a chvíli poté jsem pokladnu opustil i já. Vycházeje z knihovny, srazil jsem se ve dveřích s opět černovláskou. Usmála se a spěchala dovnitř...

Před knihovnou mi zazvonil telefon a já se pomalým krokem, s telefonem u ucha, vydal k metru. Po chvíli jsem si všiml, že mě předešla černovláska a během telefonování zjistil, že pravděpodobně míří také k metru. Ve vestibulu jsme ji předehnal já, protože hledala po kapsách jízdenku. Na schodech jsme jeli kousek za sebou a po jejich opuštění zamířili oba k nástupišti směr Dejvická. Protože právě odjelo metro, stáli jsme tam jen my dva. Postupně přicházeli další lidé a zanedlouho přijelo i metro. Byl jsem asi o dva vagóny vedle, přesto jsem ji občas zahlédl.

Na Dejvické jsem vystoupil a zamířil k východu. Na schodech jsem se ohlédl a černovláska byla několik metrů za mnou. Vyšel jsem na povrch, podíval se na oblohu a říkal si, že slečnu oslovím, přeci jen jsme se na těch pár metrech potkali až mockrát. Ohlédl jsem se tedy, ale slečna zmizela...

Celý příspěvek...

Praha-Tábor-Košice-Choustník-Kozí Hrádek-les-Tábor-Praha

Zní to divně, přesto jsme si tento víkend zajeli až do Košic. A copak jsme tam dělali? Hledali modrou značku, kterou jsme nenašli.

Těsně po poledni jsme v slunečném, ale chladném dni, vyrazili z Doubí u Tábora na cestu za zříceninami kdysi slavných hradů. Jelikož jsme modrou značku nenašli, spokojili jsme se (s výhradami) s asfaltovou cestou. Potkali jsme svatbu, pohledného traktoristu, míč uprostřed vesnického rybníčku, trhali jablka ze stromů a šli a šli a šli... Předvoj nadával, že se závoj courá, půl závoje hudralo, že předvoj moc pospíchá. Spojka nenadávala, potichu se stěžovala a navstěvovala obě části peletonu.

Dorazili až pod (zřícený) hrad Choustník, pojedli, popovídali s kotětem a takto posíleni ztekli jsme kopec a slavně dorazili až ku hradu. Hrad to býval slavný, ale od cca 17. století pustý, rozpadající se. Z okýnka za vstupní branou natáhla se ruka a po zaplacení symbolických 15 korun byli jsme vpuštěni na nádvoří. Prolezli jsme hradní zákoutí a nakonec se sešli na hradní veži vnitřního hradu, odkud jsme pozorovali kraj pod Choustníkem. Slunce sice svítilo, ale mlžný opar nám nedovolil koukat přiliš daleko.

Z hradu Choustníku vyšli jsme dále dle plánu k další zřícenině Kozí Hrádek, kde svého času pobýval Mistr Jan Hus. Hned za vesnicí se nám (mně) podařilo opět přejít značku (modrou!) a tak jsme maličko zaimprovizovali a využili každé lesní cesty, jen abysme nemuseli po asfaltu. Když uprostřed lesa jedna z cest skončila a museli jsme přelézat popadané stromy, vyhýbat se bažinám a přeskakovat potoky a potůčky, začala si maličko stěžovat i spojka. Přesto jsme ve zdraví cestu přežili a udrželi v lese správný směr. Poté, co jsme opustili les, potkali jsme červenou značku, která sice na mé mapě nebyla, ale směřovala zhruba k místům, kam jsme se chtěli dostat. V lese jsme nakonec došli k rozcestníku, odkud nás značka (modrá) spolehlivě donesla až pár kilometrů před Kozí Hrádek.

To už bylo za pár minut šest, měli jsme tedy asi 45 minut, než se setmí. Ke Kozímu Hrádku i k vlakové zastávce jsme to v tomto okamžiku měli stejně daleko. Nakonec jsme odhlasovali pokračování k původnímu cíly cesty. Po očku jsme sledovali zapadající se slunce a spěchali k hrádku. Vyšel měsíc, k úplňku už mu chybělo jen málo. Po loukách, kolem kterých jsme procházeli, válela se nízká mlha, po rybnících plavali labutě a nebýt střílejících myslivců, možná i nějaké ty kachny. Mezi výstřely myslivců jsme slyšeli plácení ryb o hladiny rybníků.

K hrádku jsem dorazili za tmy, naštěstí měsíc nám svítil a zachránil nás před pády a karamboly. Kozí Hrádek byl obehnán vysokým plotem a brána řetězem zavřená. Věděli jsme, že některý z kůlů má být uvolněn a vydali se ho hledat. Díru v plotě jsme našli, protáhli se dovnitř a z bývalého vodního příkopu jsme se vyškrábali až na hradby. Na hrádku jsme povečeřeli poslední housky, chvilku pobyli a po náročném překonání brány, vydali se po červené značce k Sezimovu Ústí na vlak. Značku (tentokráte červenou) jsme ve tmě ztratili asi po 30 metrech a už ji nikdy nenašli.

Po několika marných pokuse značku najít - což obnášelo přelézání pochybných mostků, několik výletů do lesa a luk - jsme se rozhodli, že půjdeme podél potoka zhruba ve směru, kde mělo ležet Sezimovo Ústí. V lese jsme díky měsíci dokonce rozeznávali jednotlivé stromy... Po chvíli jsme narazili na polní cestu, která nás přivedla až neznámé vesnici. Ve vesnici byli i koleje, které měly podle známeho pravidla vést aspoň jedním směrem k nádraží. Jak se nakonec ukázalo, směr jsme zvolili správně, i když jsme (v mém případě) vycházeli ze špatných předpokladů (protože jsme byli na mapě trochu jinde, než jsem jaksi předpokládal). Nádraží jsme našli, nic nás nezajelo, jen spojka se umazala, poškrábala a roztrhla si kalhoty. Část předvoje si vyzkoušela parakotoul a několikeré potyčky s gravitací a křovisky na kolejích.

Nebudu napínat (už se mi chce spát), vlak nám ujel před nosem a tak jsme nepohrdli posezením v nově otevřené restauci ve 4. patře nedaleko nádraží. Pojedli, popili, následující vlak už stihli. Pospali, vrtěli, do Prahy dojeli.

Závoj, spojka a polovina předvoje se rozprchla po nočních spojích, já jsem se vydal na nedobrovolnou pěší túru z Hlavního Nádraží do Dejvic (všechno mi ujelooo)


Předvoj : Vojta, Bob
Spojka : Mária
Závoj : Marcel a Janka

Celý příspěvek...

Bermudský bankomat

Před cca dvěma týdny jsme se vraceli z oběda a zastavili u bankomatu, načerpat trochu hotovosti. U bankomatu byla položena šedá složka se seminární prací studenta Francouzkého institutu. Protože dobrých skutků je na světe málo, odnesl jsem složku včera (ehm...) do onoho institutu, snad si najde majitele (nějaká kartička se jménem tam byla.)

A dnes ráno se mě kolegyně, která šla tehdy s námi (resp. my s ní, protože to ona čerpala peníze), ptala, jak to dopadlo se složkou. Šla totiž nedávno se svým milým do stejného bankomatu. Místo obyklé přivítací obrazovky na ně koukal dotaz, kolik že to vlastně chtějí vybrat peněz. Někdo totiž nechal v bankomatu kartu....Peníze nevybrali, kartu odevzdali v bance a hloubají, na co dotyčná paní asi myslela....

Divné místo...pro jisotu tam občas po cestě z práce zajdu...

Celý příspěvek...

Komu není shůry dáno....

Půjčil jsem si před nedávnem něco knih v Městské knihovně. Před dvěma týdny mi začal chodit z knihovny spam, že bych knížky mohl vrátit. Před týdnem mi napsali domů, jestli jsem si to nerozmyslel a knížky přeci jen nevrátil.

Rozmyslel jsem, shromáždil všechny 4 knihy a vyrazil do knihovny knížky vrátit. Ač bylo půl druhé, knihovna zavřená. Lomcoval jsem k údivu kolemjdoucích dveřmi. Nepovolily. Bylo totiž pondělí...

Donesl jsem tedy knížky domů, zabalené ve vkusné tašce Delvita.

Dnes ráno jsem se rozhodl, že svůj výlet do knihovny zopakuji...ale knížky nikde. U postele nic, na stole nic, ve skříni nic, v posteli nic. Povídám Pepovi, jestli neviděl knížky, že byly v tašce Delvita. Pepa se usmál a zeptal se mě, jestli jsem je třeba nevyhodil...my totiž obvykle dáváme do tašek Delvita papírové a jiné odpadky. Zasmál jsem se od srdce a hledal dál. Knížky nikde, zašel jsem se tedy, jen tak pro jistotu, zeptat uklízečky.

"Ale jo, nějaké knížky tam byly...já si říkala, proč to vyhazujete...ale už je to kontejneru.." A kontejner vyvezen.

A najednou vidím sebe sama, kterak zvedám ze země podivně težkou igelitouv tašku, přihazuju staré časopisy a dávám za dveře....

Inu, koupil jsem si staré knížky v kontejneru...

Celý příspěvek...

Mironet Open Air

Budiž pochválen náš Nejvyšší, Prof.Ing. Jiří Witzany, DrSc., který nám na včerejší úterý nadělil své (tedy rektorské) volno. Amen.

Naprosto přecpaným autobusem 217 dorazili jsme s Pepou (spolubydlícím) na Strahov (Pepa poznamenal, že pod stropem je aspoň půl metru místa, leč lidi se tam nehrnuli). Okolo nově postavených hřišť zamířili ke stánku Mironetu. Pozdravil jsem s Renčou a hned dostal za úkol přenést pár krabic. Robert (majitel) mi vnutil mikinu s logem, vyfasoval jsem náramek pro neomezenou konzumaci a žetony pro omezenou konzumaci v jiných stáncích.

Jelikož byl stánek ve strategickém místě, museli kolem něj de facto projít všichni, kteří směřovali k hlavnímu pódiu; potkal jsem spoustu kolejníků, kterým jsem za úsměv nosil pivo z Mironetího stánku. Postávali jsme, povídali jsme, z povzdálí poslouchali hudbu. Po deváté hodině jsme uskutečnili ďábelský plán. Odvážný bývalý zaměstnanec Mironetu, říkejme mu třeba Ď jako ďábel, si vypůjčil mikinu s logem od současného zaměstnance Mironetu, říkejme mu třeba B jako Bob a s touto mikinou naprosto suveréně vynesl ze stánku celé plato plechovek s pivem. Pivo sice bylo volně ke konzumaci, přesto s tímto postupem asi nikdo nepočítal... Podělili jsme se o plechovky, chvilku pomrzli a vydali se do tepla lidské masy před pódiem.

V té době na pódiu křepčili Sunshine, Kay křičel, až se strahovské sprchové plísně zelenali. Tvrdý elektropoprock, ovšem jak poznamel Pepa, poslouchající (art)metal..takový pohodový popik ;). Kay šplhal po konstrukci podia, skákal mezi hudebníky, slezl kdejakou krabici a do toho energicky zpíval. Studenstký dav se s nimi rozloučil nadšeným potleskem.

Před příchodem Tatabojs mělo dojít k předání cen, leč kvůli notnému spoždění publikum moderátora vypískalo a ceny byly předány v poklusu. Tatabojs zvučili alespoň dvacet minut a stále nebyli spokojeni s výsledkem (zvukař už byl asi notně unaven). Nakonec podium zčernalo tmou...a za zvuku filmové melodie (tuším, že z Četníka ze Saint-Tropes), nastoupili Tatabojs, hlasitě vítáni celým Strahovem.

Hráli dobře, hráli hlasitě a kdyby nemuseli skončit dříve než kdokoliv čekal (noční klid?), byl bych maximálně spokojen.

Pár minut před dvanáctou jsme postáváli na zastávce autobusu 217, který měl přijet nejdříve za 20 minut, línější z nás (já...) ukecávali ostatní k cestě taxíkem, když tu - nečekaně - přijel autobus 143, který v nočních hodinách nejezdí. Byli jsme překvapeni, zděšeni, protože jak pravil Mafist : "...skoro to vypadá, jako by někdo z Dopravních podniků přemýšlel....".

Cestu z Dejvické na kolej jsme si Mafistem krátili beat-boxo-vokálně-melodicko-hlukových duetem. Usnuto spokojeně a unaveně...

Svůj poslední předinženýrský školní rok tímto považuji za zahájený....

Celý příspěvek...

Switzerland

Plánovaný výlet do Švýcarska se přeci jen uskutečnil, slunce vylezlo z poza mraků hned ráno a svítilo nám až do večera. Občas decetně fouklo, pár listů spadlo (a jedna větvička, ale to už je jiný příběh)

V devět ráno jsme se potkali u panelu s odjezdy vlaků (nejdříve sice každý u jiného, nakonec všichni u stejného - první selhání vedoucího výpravy), nasedli do EuroCity vlaku a nechali se vézt až do Děčína. Tam, u konečné linky č.7, začala naše cesta do Švýcar. Zpočátku byly značky na každém druhém stromě (doslova), ale posléze značkovači přitvrdili. Naštěstí je Mária hypercitlivá na červenou barvu a tak každou další značku poctivě vyštěkala (resp. vychrochtala;). Dobrá, ne každou, minimálně každou druhou. Nebudu lhát, když řeknu, že jednu určitě vyštěkala.

Tempem mírnějším než mírným (druhé selhání vedoucího výpravy) jsme střídavě zacházeli do lesa a vycházeli na skály. Koukali na začínající podzim, počítali barvy listí, poslouchali havrany a i nějaký ten žvanec jsem zakousli. Z každé vyhlídky jsme vyhlídli, na špinavé Labe mrkli, pochválili přírodě dobrou práci a šli zase dál. Házeli jsme šišky, schovávali si vzájemně kamení do batohů, pepřili pivo v hospodě.

Nevadilo nám, že jsme šli těch 18 km do Hřenska přes pět hodin, že jsme neviděli Pravčickou bránu, že nám v Děčíně ujel o tři minuty vlak, že jsme prohráli s Holandskem (nu, to mi trošičku vadilo). V pozdní večer po příjezdu jsme navštívili Benoušovu kancelář, poté pojedli proklatě rychlé kuře. V metru na Muzeu jsme výpravu rozpustili. Jedna třetina se vydala červeným metrem do luhů a Hájů, opuštěné dva (dvě) třetiny zeleným metrem do Bubenče.

Pěkné rozloučení s létem, jen co je pravda!

Celý příspěvek...

Hotovo!

Dnes v 11:59 (téměř přesně) jsme s Márií dokončili STSko! Kéž by i zbytek projektového týmu pracoval takto dobře...ehm ;-)...řekněme rychle...

Po dobře vykonané práci jsme si s Benoušem a Márií zašli na zasloužený oběd. Padla jedna Ďábelská pizza, lasagne a těstoviny s nějakou bílou hmotou. Pracovní morálka se po obědě trošku zhoršila a doufám, že už to tak zůstane :-)

Zajtra se chystáme na výlet do Českého Švýcarska (v obědovém složení), snad bude tak krásně jako dnes...

Celý příspěvek...

Chléb a hry

Dnes jsme zuřivě dokončovali STSko, chybí už jen malý kousek ;) Pracoval jsem jak drak (Mária jako dračice), na chléb vyděláno.

Večer zápas Pražské klubové fotbalové ligy. Klukům to šlo, vyhráli jsme 4:0. Já osobně jsem pěkně naštavaný (sám na sebe), protože jsem hrál hrozně, a aby toho nebylo málo, nakopl mě soupeřův obránce do lýtka tak, že ještě teď to bolí a dvakrát svěže nechodím. A to jsem měl prosím chrániče :(

Padám únavou a jdu dnes extrémně brzo spát..dobrou

Celý příspěvek...

Termín se blíží

Dnes večer musíme s kolegyní (Mária, co umí umí zapálit svíčku jen tak rukou) odevzdat novou verzi STS (System Test Specification). Mária jede celkem podle plánu, což se ovšem nedá říct o mně. Včera jsme si řekli, že s prací trošku pohneme a zůstali jsme tu až do půl dvanácté.

Než mě obviníte z workoholismu, musím dodat, že v cca devět hodin přišel na návštěvu Benouš a vzal s sebou kamaráda z Austrálie : Pinot Noir (2003) z Lenbridge Forge (Yarra Valley). Snobové a znalci vína ať dále nečtou : Nenašli jsme vývrtku, navrtali jsme tedy do zátky lehce vrut a s pomocí kleštiček zátku bez potíží a defetků vytáhli. Víno dobré, nálada ospalá, na koleji ve dvanáct.

Poté krátká debata s Mirečkem na téma etalony odporu, navazování etalonů, mohutnosti množin a Ďáblovo schodiště. Usnuto s ranným dílem Přátel (The one with jam).

Celý příspěvek...

Začátek semestru

Obávám se, že příští semestr už budu na některé přednášky zapsaný sám. Ve dvou předmětech (Vybrané metody digitalizace a Metrologie) jsme zapsaní pouze čtyři. Je sice fajn, že na přednáškách vládne přátelská atmosféra, leč člověk se neschová. Naštěstí oba přednášející jsou fajn a tak to snad ani nebude třeba. Na druhou stranu asi začnu po dlouhých čtyřech letech chodit na přednášky.

Kus FELu je rozkopaného, divoce se rekonstruují přednáškové síně (pro 200 a víc lidí, což se našeho oboru netýká). Jedna věc se ale dotkne nás všech. Je to jedna z největších změn od přechodu na strukturované studium : přesunuli nám bufet z prvního patra nad vchodem do suterénu!!

Celý příspěvek...

Stalkerovy narozeniny

Mária spojila ruce a zažehla světlo.

Následuje autentický záznam části večera, zapsaný do Palmu Treo Benoušem.

"Ahoj, jsme v bukanyru,jana sa bozka s Marcelom, my niee,ktorynie jej braaat. My odtatnie,sa len pozareeno, sakalik miry do matrixu, bob ppveda rozvarky v polstine. Maria co? Maria je tu taky. Jana caluje marcela,prerusovanie,nemaju jinu ochranu.Sakalaik poveda tiez po rusku,sakalik non pervezo.Stalker spi.Maria je sobec.To nie pravda,vravi Januska.Au, sviecka pali. Pepa si dal jiz podruhe, a furt sa dusii."

Celý příspěvek...

První post

Jen tak si zkouším, jen tak si píšu.

Celý příspěvek...