Doma je doma

Klid, hořící krb, stěně šikanující kocoura, kocour předavájící štěně. Česnečka, brambory na loupačku, kapr, bramborový salát, synovec, třídní sraz, Priessnitz, Smrťa, České dráhy. Stalo se toho tolik, až mě jímá hrůza, že bych to měl všechno popsat.

Tak tedy snad jen, že jsem se doma měl moc hezky, dostal krásné dárky, zažil parádní třídní sraz, se spolužačkou jsme se druhý den dostali na vyprodaný koncert Priessnitz. Dvakrát přijel domů po páté ráno, dvakrát byl vzbuzen na výborný oběd.
Doma bylo pěkně živo. Na Štědrý den nás sedělo okolo stolu 6, okolo pobíhal Žvejk (štěne),Damián (kocour), venku mrzli Nero a Čert (psiska). Pohoda, dobré jídlo, žádný stres, paráda. A teď už jen fotky...








Jsem zpět ;)

Celý příspěvek...

Z kopce do kopce

Procházel jsem onehdá Jeseníkem. Přípoj do Mikulovic totiž jel až za hodinu a postávat na nádraží mě nebavilo. Prošel jsem městem, obhlédl náměstí, kolem tvrze ke kinu a přes autobusák zase zpět. Za celou dobu jsem nepotkal známou tvář.

Dnes večer jsem konečně utekl z práce, kluci zabrali, Lufthansa byla spojená. Koupil jsem sestře knížku a pomalu se vydal k Národní třídě pro další dárek. Někdo na mě zavolal. Trochu zmateně jsem se rozhlížel a nakonec uviděl Valču, jak postává u stánku s jídlem. Zrovna se ji smažil sýr. Rozsvíceným Václavákem jsme líným krokem sestupovali k Můstku.

V polovině Václaváku stojí Benouš, rozhodně nemá v ruce cigaretu. Prohodili jsme pár slov a dohodli se, že když to klapne, v pátek (čili už dnes) vlakem spolu. Nakonec jsme došli ke kýžené Národní třídě. Koupil jsem dárek, Valča baterky. Zazvonil mi telefon. Janča je opodál a chystá se do Dejvic. U vstupu metra jsme se všichni tři potkali a po krátké procházce zpět na Václavák, se s námi Valča v metru rozloučila.

Na koleji jsme sbalili Ondru, Pepu a zašli na kus žvance do Elwooda.

A protože jedu domů, asi se tu chvíli neukážu. Proto Vám přeju, ať často potkáváte lidi se kterými je Vám dobře.

Celý příspěvek...

Canon in D

Trošku se připozdilo a spát se stále nechce. Už z opraveného notebooku mi do uší tečou tóny jednoduché, ale povedené skladby. Pachelbelův kánon. Skladbu znám dlouho, ale tuhle nahrávku ještě ne. To ovšem není důvod, proč dnes přidávám druhý příspěvek...

"Přítel je, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."

Elbert Hubbard

Připluly mi dnes na mysl myšlenky o kamarádech. Tolik nedobrých věcí o mě ví a stejně zůstávájí kamarády. Doufám že i já dokážu být jim stejně dobrým kamarádem jako oni mě.

Děkuju, že jste přes to všechno se mnou. (Napsal bych sem vaše jména, ale vám by se to určitě nelíbilo :).

Celý příspěvek...

Vánoční pohoda

Nevím jak vás, ale mě Vánoce nestresují. Nehoním se za dárky, neuklízím byt, nelovím kapry ani nepižlám stromky. Nemám na to totiž a) čas b) byt c) rád kapry. Takže si užívám pracovní pohodu a místo dárků asi rozdám úsměvy. Ale není zas tak špatně.

Příjemný oběd s Jančou, na kterém jsme si předali dárky. Dostal jsem nádherné CDčko, které mi před chvílí dohrálo ve sluchátkách. Janča se vždycky trefí. Práce až do večera, pak sprcha a poklusem na vánoční Ural, respektive vánoční Rožeň. Po dlouhé době jsme se viděli s Vladěnkou.

Nevydržel jsem moc dlouho a utekl na kolej opravovat notebook, ze kterého teď píšu.

Celý příspěvek...

Tlustá koala

Kolegyně Spojka svolala rozlučkovou vycházku na svařené víno. Měl jsem je počkat dole na Můstku, ale poté, co jsem vylezl z metra, baterie telefonu se odporoučela do věčných lovišť a přístroj přestal komunikovat. Bylo 19:15...

Chvíli jsem zevloval okolo stánků a nakonec se vydal bandě naproti. Když jsem došel až k firmě a zjistil, že kanceláře jsou prázdné, došlo mi, že jsem je minul. Otočil jsem se na virtuálním podpadku a svižným krokem jsem pochodoval opět na Můstek. Předesílám, že byla pěkná kosa. U stánků jsem nikoho nepotkal a tak jsem kolem nich kroužil, snažíce se zvětšit pravděpodobnost setkání. V osm hodin mě to přestalo bavit, zašel jsem tedy podívat ke kluzišti, ale nakonec jsem odolal a naposledy se zašel podívat na Můstek. A tam jsem je objevil, kterak popíjí svařené víno a tváří se, že tam postávájí odjakživa.

Postál jsem s nimi, počkal až dopijí a pak jsme se vydali do tepla. Do Tlusté koaly. Příjemná hospůdka s mírně vyššími cenami. Někdo dál pokračoval ve svařáku, někdo pivoval. Už v zcela pozdních hodinách ještě návštěva kanceláře, protože si tam Mária nechala dárek.

Pak už jen rozloučení u nočního busu, cesta noční tramvají do Dejvic a zcela noční spánek.

Celý příspěvek...

Bílý sníh, bílé pruhy a led

Ve sluchátcích křičí White Stripes a kotníky pomalu dobolívají. Jsem trochu nachlazený, příjemně unavený a pořádně ospalý. Přihodila se mi krásná věc, která se už nejméně patnáct let nepovedla.

Byl jsem bruslit! Uprostřed Prahy (u Stavovského divadla), zadarmo a s fajn lidma. Bál jsem se, že si natluču, protože jsem na bruslích přeci jen nestál pořádně dlouho. S těmito myšlenkami v hlavě jsme došli ke kluzišti, po kterém ovšem jezdila rolba: technická přestávka na úpravu ledu. Postávali jsme kousek od vchodu, čekali. Po chvíli jsme si všimli, že se za námi utvořila disciplinovaná fronta. A to přesto, že jsme přeci jen stáli trochu mimo vchod. Minuty utekly, konečně nás vpustili. Pujčili jsme si brusle. Zavazování mi trvalo o trochu déle a tak jsem na kluziště vstoupil jako poslední z naší čtveřice. Ostaní už bruslili, pomaličku a polehoučku jsem vstoupil na ledovou plochu. Jeden krok, druhý, prudší odpíchnutí. Je to dobré, stále stojím, neválím se po ledu. Nohy si nakonec daly říct a celkem spolehlivě mě vozily.

Hrála nám hudba, lidé se míhali různými rychlostmi, proplétali se a užívali si. Během našeho bruslení se strhla velká koulovaná mezi mladými správci kluziště a na chodníku stojícími turisty. A tak mezi bruslící občas přiletěla koule, lidé padali, správci útočili, křičeli, až turisty vytlačili k divadlu.

Nakonec náš všechny něco pobolívalo: někoho ze špatných bruslí, jiné z přílišné přítulnosti ledu. Sotva jsme sešli z kluziště, ohlásili konec. Zuli jsme se, odevzdali brusle a klidnou Prahou pomalu došli na vyprázdněné Staroměstké náměstí. Chvíli postáli, přehlédli strom, prázdné stánky. Náměstí bez lidí mělo své kouzlo.

Pak už jen na metro, křupajícím sněhem na kolej. Pěkné to bylo, děkuju.

Celý příspěvek...

Lucie, noci upije

Kytara, koulování, sněhulák, svíčky, víno, portské, zima, zpěv, klid...


Sice Lucku moc neznám, přesto jsem se vetřel na její oslavu narozenin. (nevnutil ses, ale byl jsi pozvan, pozn. Lucka) Nebudu tu psát, kolik jí je let, ale rozhodně to na ní není poznat. A protože ji neznám, nevěděl jsem, co jím mám k narozeninám dát. Nakonec jsem v misce roztavil dvě deci vosku, připravil si z provázku knot a sklenici na víno jsem tímto přeměnil na vanilkovou svíčku. Oslaveňkyně ji schovala a na stole tak nesvítila. Nu, snad se líbila. (darek se libil, proto jsem si ji nechala zapalit az jindy.......aby mi nevyhorel)

Oslava se nesla v klidném duchu, protože přišli klidní lidé. Seděli jsme, povídali, oslaveňkyně někam neustále odbíhala. V průběhu oslavy Mária (aka Spojka) posílala smsky, kterak je už už na cestě a skoro na koleji. Hanka přinesla kytaru (nádherná dvanáctistrunka Seagull), já nakonec taky; kolejní zdi trpěly naším zpěvem. Když už bylo v jednu hodinu jasné, že Márianedorazí, vyrazili jsme na kolejní hřistě stavět sněhuláka. Sníh moc nelepil, a tak jsme ho hrnuli do středu hřistě s tím,že pak z dostatečného množství sněhu uplácáme pořádného huhuláka. Přesto, že jsme byli jako pěny, stejně si někdo stěžoval, že pobíháme po hřišti a hlučíme. Doplácali jsme huhuláka do velmi podivného tvaru (říkám mu Blizna, ale Freud by nám k tomu řekl své) a přesunuli se do přilehlého parku, kde proběhla velmi brutální sněhová bitva. Nikdo nevyhrál, nikdo nebyl poražen, ale sníh měli všichni na roztodivných místech.

Po koulované jsme dostali chuť na klouzání (tedy já jsem dostal chuť na klouzání, ale zbytek se přidal), vykročili jsme ke stráni. Kopec to nebyl velký, ale málo sněhu a podivná přistání prvních jezdců zbytek od jízdy odradil. Nakonec nás to sjelo jen pět, něktěří vícekrát a jeden z jezdců velmi efektním způsobem (skok plavný ze stráně).

Maličko mokří jsme se vrátili na kolej a po drobném úklidu jsem si posadili okolo stolů(už ve značně prořídlé sestavě) a za brumlání kytar, zpěvu, mlčení a popíjení posledních vín jsme proplouvali nocí.

Vědomí, že už za čtyři hodin vstávám do práce, mě zvedlo z pohovky a vyslo na cestu do hajan.

Fotky jako vždy zde.

Celý příspěvek...

Spat

Je ctvrt na ctyri a prede dvermi tu hluci nejaka pivni party. Hlucela vic, lec byli tu pani policiste a umlceli ji. Moc se u toho spat neda, vytahl jsem tedy MDAcko a z nej pisu tento prispevek. Zarizeni je to stare, o diakritiku se radej nepokousim.

Dnes jsme meli firemni vecirek se spoustou jidla, piti. Ryby a jina masa, roztodivne upravene ovoce, syry, sladkosti. A do toho neustale pobihal zakerny vinar - na kazdem rameni velky kostyr vina, kterym neuprosne plnil sklenice.Najezen, napit, ale stejne prazdny.

Kolem pul desate jsem zmizel na kolej. V opustenem pokoji jsem otevrel okno dokoran, zhasnul a zapalil svicku. Popadl jsem kytaru a trapil ji. Pruvan pohazoval plamenem, stiny poskakovaly po stenach. Kdyz se svicka cela roztekla, vyrobil jsem si z papiru improvizovane spunty do usi a chtel usnout. Ale neslo to.Ted uz jsou tu spolubydlici oba a zda se, ze spokojene spi. Zkusim to taky.

Celý příspěvek...

Harrier

Brouzdal jsem si takhle po síti a nějak se mi podařilo zabrousit na stránky o letectví. Vzpomněl jsem si na jeden letní zážitek.

Jednu červnovou sobotu se celý pokoj hoodně pomalu probouzel. Když jsem se vyškrábal z postele a koukl na zprávy, dočetl jsem se, že do republiky právě přiletěl letoun Harrier GR.7 britského námořnictva. V Roudnici nad Labem totiž probíhala letecká přehlídka Memorial Air Show. Koukl jsem na program televize a zjistil, že ve dvě začíná televizní přenos. Pověděl jsem to Martinovi, který chvilku hloubal a zeptal se, proč si nezajedem přímo do Roudnice. Zjistili jsme spoje a vyrazili.

Letiště v Roudnici je kus za městem, přesto jsme ho našli. Celou dobu jsem se bál, jestli stihneme hlavní program. Když jsme se bližilo k letišti, něco s burácením proletělo nad hlavou. Podle typického tvaru nemohlo být pochyb: Harrier. Tohle letadlo mě lákalo, je to takový malý letecký zázrak. Umí vzlétnout kolmo vzhůru jako helikoptéra, viset ve vzduchu, couvat, ale když je potřeba, umí letět nadzvukovou rychlostí (1.3 MACH). Přidal jsem do kroku a Martin, chtě nechtě též. Harrier znovu nalétával nad letiště, ale tentokráte podezřele pomalu. Přímo na letištěm zastavil a předváděl, co umí. Měl jsem radost jako malý kluk.

A to jsem nevěděl, že uvidím vrtulníky Chinook (dvouvrtulové), nové české Gripeny, staré Migy, L-159 a pak B-25, Hurricane atd atd. Prostě paráda.

Harrier zaparkoval kousek od zabradli, mohli jsme okukovat, kterak ho technici a pilotipripravuji na dalsi vzlet. V jednu chvili do něj růžovým kyblíkem dolévali vodu. Asi do ostřikovačů. Čekali jsme dlouho, ale letadlo se stále nemělo ke startu. Když už jsme odcházeli na vlak, Harrier se opět rozeřval a my jej nakonec viděli vzlétnout pěkne zblízka.

Celý příspěvek...

Podivný den

Kolem poledne jsem spěchal do práce. Na Muzeu jsem u jednoho za sloupem zahlédl nohy člověka. Asi nějaký opilec. Když jsem pokračoval v chůzi, situace najednou vypadala trochu jinak.

Opravdu tam ležel na zemi člověk, ovšem slušně oblečený a velmi bledý. Nad ním se skláněli další dva lidé. Jeden mu masíroval srdce, druhý poskytoval umělé dýchání. Další člověk je v dřepu pozoroval a opodál někdo jiný telefonoval záchrance. Zrovna jim povídal, že dělají přesně to, co dispečerka doporučuje. Nevím jak to dopadlo, pevně doufám, že dobře. Byl jsem tam očividně nadbytečný a rozhodně jsem nechtěl okounět. Dokázal bych pomoci, kdybych onoho člověka našel ležet bledého bez pomoci? Doufám, že ano.

A taky jsme vypadli v druhém kole play-off, takže sen o druhé lize si necháme zdát dál. Soupeř nebyl nejsilnější, ale podařilo se mu vstřelit gól. Sice ušmudlaný, ale gól. Zato my jsme si nebyli schopni pořádně nahrát, natož pak proměnit gólové šance. Nevadí, příští sezónu to zkusíme zas.

A pak klidně znovu. Jednou se tam dostanem.

Celý příspěvek...

Slaměný klobouk a maracas

Služebně nejstarší Čuník pokoje včera slavil narozeniny. Rozuměj : spolubydlící Pepa. Objednal dva stoly v Elwoodovi. My pozvaní jsme se maličko zdrželi a tak Pepa seděl chvíli v hospodě sám. Ehm... Posadili jsme se a v mžiku se ukázalo, že dobře cílená reklama prostě funguje. Akce Bacardi : Cuba Libre za 50,-! Bylo mi jasné, že dál už není třeba prohlížet nápojový lístek. A co víc, ke každému takovému míchanému nápoji jsme měli obdržet los. Mezi výhrami čekal slamák a maracas.

Začali jsme pomalu a při první objednáce nesla jen dva nápoje. Vyhráli jsme maracas a zvonění na mobil. Při druhém kole si už dali Cuba Libre téměř všichni, při třetím jsme si nevšiml nikoho, kdo by si nedal. Při kole druhém jim ovšem došly losy, jenže my jsme se nedali a ukecali číšnici, že si za tolik pití výhry zasloužíme. Dostali jsme tedy slamák a dvě chrastítka, obé jsme předali oslavenci. Někdy v této době se strhl velký spor o to, jestli je Ruzyňské letiště schopno přijímat Boeingy 747-400. Slečna Zrnová tvrdila, že nikoliv. Mária podotkla, že minulý týden Jumbo řídila. V salonku bylo sice útulně, ovšem přes spatně těsnící okno nepěkně táhlo a tak jsme se nakonec přesunuli do hlavní místnosti. Debata se stočila na víru, trochu jaderné fyziky a vývoj poznání člověka. Mr. Zrno nám pověděl poučnou historku z dětství. Kdysi zaslechl vtip...

Pepíček jde po probuzení za maminkou a povídá: "Maminko, zdálo se mi o Mařence." "Nevadí Pepíčku, já to vyperu, " povídá maminka.

On ten vtip ovšem nechápal. Zašel tedy za svou maminkou, aby mu jej vysvětlila. Maminka chvíli přemýšlela a nakonec mu odpověděla, že to jednou pochopí. Uplynula spousta času a jednou ráno se Mr. Zrno probudil, zrovna se mu zdálo o nějaké jeho Mařence. A pochopil.

Jedno dvě kolečka Cuba Libre a nakonec přípitek. Vyprávěly se vtipy, nejméně slušný vypustila slečna Zrnová! Nakonec jsme zaplatili a studenou nocí se vydali ke koleji. Zněli jsme jak stádo mentálně postižených chřestýšů, maracas zněly noční Bubenčí. Na kolejních schodech jsem postižené chřestýše naučil píseň "My tu neřveme", která má jednoduchá slova, ale mocný účinek. "My tu neřveme, my jsme potichu, my tu neřveme, tady je klid, tady je klid". Začíná se šeptem a končí se v hladině bolestivosti.

Na pokoji si Peavey všiml, že si Pepa měří obsah cukru v krvi a hned to chtěl vyzkoušet. Pepa tedy vyměnil jehlu v přístroji a Peavey se jal bodat do prstu tak, aby měl přístroj dostatek krve na vyhodnocení. Moc mu to nešelo a tak mu Pepa ukazoval triky, jak ze sebe vymáčknout to správně množství. Podařilo se, Peavey měl 3,7 mmol cukru. Pepa 5,4 mmol.

A pak jsem šel spát, ráno mě čekala práce...

P.S. Na superkvalitní fotografii je vidět had utvořený z míchátek, které jsme dostávali ke každému Cuba Libre. Hádě má přes 250 cm a to ještě čtyři míchátka chybí...

Celý příspěvek...

Jak se nic nestalo

Předchozí tři dny jsem proležel v posteli, leč přesto jsem se neflákal. Ve středu jsem jen tak mezi řečí šéfovi prozradil, že trochu kašlu, kýchám, hlava bolí. To jsem neměl dělat, protože mi zakázal přijít do práce. Nakázal mi zařídit si VPN spojení do firmy, testovat prý můžu z postele...

Zařízení VPN ovšem trvalo celý den a tak jsem polehával, léčil se. Na seriál koukl, film proklikal, kytku pohladil a zalil. Ve čtvrtek jsem už testoval, v pátek taktéž. Skoro se zdá, že jsem vlastně nic neudělal, což by Leďovi určitě udělo radost, protože má pocit, že se mi pořád stávají divné věci. Jenže ono se toho stalo hodně, ať už virtuálně přes PC či v reálu mimo kolej. Jen to sem nemůžu napsat. Musíte mi holt věřit, že to bylo moc fajn ;)

A ještě jedna poznámka, spousta z vás mi píše vzkazy mailem, či po icq. Jelikož ale beru tento blog jako svým způsobem deník, rád se podívám, co se to dělo třeba před dvěma roky (což bud možná až za dva a více let, že...). Ale kde bude za dva roky mé icq a mail? Čert ví. Chtěl bych vás tedy požádat o psaní komentářů přímo k článkům, uděláte mi velkou radost ;) Děkuji

Celý příspěvek...

Pes a hůl

Někdo si dnes stěžoval, že na blogu není nic veselého, jen samý Mikuláš a fotbal (rozhodně to nebyla Veronika). A protože jsem potvora prodejná, napíšu vám, kterak jsem vracel do půjčovny kostýmy.

Kostýmy kupodivu přežily vcelku bez úhony, jen cylindr byl zevnitř umazaný od hnědého líčidla. Už jsem se smiřoval s tím, že bude třeba v půjčovně něco zaplatit, ale Valča se nabídla, že klobouk zkusí vyčistit. Nezbývalo mnoho času, kostýmy měly být vráceny před šestou hodinou. Valča nakonec cylindr krásně vydrhla a já se jej jal půjčeným fénem vysušit. V půl šesté jsem vyrazil z koleje, s pytlem v ruce jedné a s berlí v ruce druhé. Na Dejvickou jsem přiběhl přesně v okamžiku, kdy odjíždělo metro.

Když jsem konečně dorazil na Národní třídu, čekalo tam na tramvaj příliš mnoho lidí a mně se tím rozhodně nechtělo prodírat. Rychlým, přec důstojným krokem, jsme se já i berle vydali kolejištěm až k půjčovně Ladana. Za pět minut šest jsem dorazil k těžkým vratům. V okamžiku, kdy jsem je pootevřel a chtěl vstoupit, vyřítil se z nich malamut. A po chvíli i postarší paní, křičíce: "Tomáááášíííí, Toomáášííí!. Koukla na mě a postěžovala si, že potvora pořád utíká. Pousmál sem se a vešel do krámu. V krámě ovšem nikdo, dotyčná paní tam pracovala. Pohodil jsem tedy pytel na zem a s berlí v ruce jsem vyšel před dům. Paní psovi spílala a vůbec nehezky mu říkala. Opatrně jsem psa obešel a přikrčen, hůl ve vodorovné poloze, jsem psa směřoval k vratům. Tomáš byl pěkně překvapený a vůbec mu nedošlo, že hůl bez potíží přeskočí. Nakonec nevydržel pohled na svěcenou hůl a vběhl zpět do domu.

Paní mi ještě po cestě do krámu vyprávěla, že psisko utíká často. Jednou takhle k večeru utekl a druhý den ráno jim volali, že psisko pobíhá v tunelu Mrázovka.

To je vše, přátelé.

Celý příspěvek...

Play on!

Po cestě na strahovský kopec bylo znát v týmu malé napětí. Naše čtvrté play-off, snad to tentokrát vyjde. Dostat se alespoň přes to první kolo...

Přijeli jsme na Silicon Hill a vydali se ke kleci, kde se mělo ukázat, jestli náš tým za něco stojí. Převlékali jsme se v mraze přímo u hřiště, zuby jektaly a cévy v kůži se stahovaly. Přeběhli jsme parkoviště, nohy se přeci jen trochu rozehřály. To už postupně přicházeli soupeři. Všichni cizinci, všichni o 15cm menší než naše obrana - vypadali ovšem fotbalově (to se prostě pozná ;).

První střídaní proběhlo celkem v klidu, nic moc se nestalo. Nedařily se nám přihrávky, míče utíkaly na všechny strany. Při druhém střídaní se okolo mě obtočil jejich asi nejlepší hráč a dral se před brankáře. Naštěstí vystřelil mimo. Dlouho jsme se přetahovali o míč, náznaky šancí na obou stranách. V polovině poločasu jsme se přeci jen dočkali. Po nahrávce před bránu Mickey vyškrábl míč a šikovně ho šoupl do brány. 1:0! Opět se bojovalo ve středu hřiště s občasnými drobnými úniky na obou stranách. Při jedné ze střel nás opět podržel Milan. Doteď nevím, jak to chytil, ale chytil to výborně.

Asi pět minut před koncem poločasu utekla jejich "šestka" a tak nepěkně se ukopla, že zmatený míč proletěl okolo obránce, brankáře a tempem menším než malým se dokutálel do brány. 1:1. Maličko nás to zchladilo, ale rozhodně jsem se nevzdávali. Poločas tedy skončil 1:1, což byl nadějný výsledek.

V druhé půli jsme se do soupeře opřeli a po chvíli Mates z metru trefuje tyč. Opět jsme se nějaký čas prali o míč, ale Mickey se rozhodl splnit svůj slib a vstřelil i druhý gól. Soupeř se ovšem nesložil a bojoval dál. Po pár minutách jsme si s Pepou narazili míč a po přihrávce před bránu Pepa suveréně skóroval. 3:1!. Tato kombinace rozleptala protivníkovo sebevědomí a začali hrát o poznání hůře. Zbytečně nechávali jednoho hráče vzadu a i přesto jsme se dostávali do brejků. Postup pečetil Jirčák. 4:1.

Po odpískání konce zápasu jsem si oddechl. Konečně se nám podařilo postoupit přes první kolo. V tom druhém nás čeká těžký soupeř. Ten, kdo vyhraje, má jistý postup do druhé ligy.

Pavouk play-off.

Celý příspěvek...

Mikuláš

Na poslední chvíli jsem vyrazil do půjčovny kostýmů a se štěstím sehnal poslední kostýmy Mikuláše, čerta a anděla. Na koleji se totiž chystala malá Mikulášká party.

Rozjezd byl sice pomalý (Mikuláš nějak nemohl dospat), ale pak vše pohltily pekelné plameny a party se rozjela tak, jak měla. Začalo se v devět, končilo okolo čtvrté. Ještě že dnes nemusím do práce a můžu v klidu dělat na diplomce ;).

A protože obrázek je za tisíc slov, tady mátefotogalerii.

Celý příspěvek...

Mikuláš

Pozítří bude Mikuláš. Shodou okolností jsem z Mikulovic, čili Mikulášovy obce (Niklasdorf). Ten kostel, který tu někde vpravo postává, je kostel Svatého Mikuláše - s nejlepšími varhanami v okrese.


V pondělí ale půju za čerta ;)

Celý příspěvek...

Play-off

Strahovskou ligu hrajeme čtvrtou sezónu a zatím pokaždé jsme se probojovali do play-off o postup do ligy druhé. A zatím pokaždé jsme vypadli v prvním kole.

Třetí ligu hraje cca osmesát týmů rozdělených do osmi skupin. V minulosti, kdy bylo méně skupin, postupovali do play-off první dva týmy ve skupině a zbytek se doplnil nejlepšími týmy z ostatních míst. Naši první sezónu v SH lize jsme skončili na pátém místě, přesto jsme se jako poslední tým vůbec dostali do play-off, kde jsme nastoupili proti nejlepšímu týmu, což byli shodou okolností naši soupeři ze skupiny. Bojovali jsme, leč prohráli jsme 8:5. Další sezónu, kterou jsme celou už odehráli v Bubenči, jsme z prvního místa ve skupině s přehledem postoupili do play-off a měli jsme tudíž papírově snazšího soupeře. I tentokrát jsme po boji vypadli, prohráli jsme 7:6. Následující sezónu jsme do play-off postupovali z druhého místa ve skupině. Z play-off jsme si přivezli menší trauma, protože jsme prohráli neuvěřitelných 15:0.

Nyní jsme opět první ve skupině a celkově čtvrtí v pořadí týmů v play-off (z 32). Znamená to, že budeme hrát ze čtvrtým nejhorším týmem, který se probojoval do play-off. Doufám, že se nám tentokráte podaří zvítězit, čímž splníme plán sezóny. Kdyby se nám podařilo přejít i přes další kolo, čekala by nás vysněná druhá liga.

Držte palce...

Celý příspěvek...

Vraždění neviňátek

Poslední zápas ve skupině proběhl včera. Hráli jsme proti týmu Inter Bubeneč, ve kterém hrají naši kamarádi. Potřebovali vyhrát a nebo aspoň remizovat, jinak nemohli myslet na postup do play-off. Ovšem už na degustační party se Kačer (kapitán) holedbal, že jsme sice papírově lepší tým, ale že nám ukážou. Chvíli jsme si z něj dělali legraci, ale on stále trval na svém. Navrhl jsem tedy sázku o šest plzní v dárkovém balení.

Zápas začal mírným tlakem Kačerů (pracovní název týmu), ale skončilo to jen několika hlavičkami na Milana, který vše pochytal. Už za pár minut to bylo jinak. Pepa z malého úhlu a téměr z rohu prostřelil celou obranu včetně brankáře. Nedlouho poté už to bylo dva nula a z pohledů soupeřů bylo patrné, že to nesnáší příliš dobře. Obrana pracovala podle plánu a pustila Kačery jen k jedné střele a jednomu nebezpečně zahranému rohu. Poločas skončil 4:0 pro nás.

Ve druhé půli si soupeř uvědomil, že nemá co ztratit a pouštěl se častěji do útoku, nechávaje prostor pro naše 'rychlé' protiútoky. Smolařem dne se stal Mates, který byl v šanci asi šestkrát a neproměnil ani jednu. Z jednoho útoku Kačerů, kdy se nevrátil jeden z našich útočníku, a obrana se trochu zamotala, jsme dostali gól. Jak se ukázalo, byl to jediný gól Kačerů v zápase. Když to něčím podobným závánělo, buď skvěle zasáhl Milan, popřípadě se do střely či přihrávky vrhl obránce.

Nebýt výbuchu Johana, který se po opakovaném nepotrestaném faulu vytočil až do omezovače a chtěl se prát, byl zápas poměrně klidný a bez zbytečných faulů (ovšem nutných faulů bylo dost). Johana jsme krotili dva a když se uklidnil, odvedli jsme ho na střídačku. Tam ještě chvíli chodil jako lev v kleci, ale při dalším střídání už bylo hodný jako beránek (i když občas někoho na rohy nabral).

Zápas jsme vyhráli 6:1, Inter nebude hrát play-off, paklík Plzní už stojí na poličce. Příští týden začíná boj o druhou ligu, držte nám palce!

Celý příspěvek...