Live every day as if it were your last!

Maceek má na svých stránkách známé heslo "Žij každý den tak, jako by byl tvůj poslední". Obvykle se tím myslí užívat si života, nezdržovat se podružnostmi, žít naplno. Nevím jak vy, ale já se děsím toho, že bych měl žít každý den tak, jako by byl poslední.

Opravdu bych se poslední den života radoval? Co křivd bych nestihl napravit, nestihl bych poděkovat všem dobrým lidem, kteří mi životě hodně dali, pomohli, podrželi, pohladili. Co poděkovat, hlavně jim alespoň něco vrátit. Spousta rozdělaných věcí, plánů a teď bác: máš posledních 24 hodin. Žít každý den jako by byl poslední znamená nemít budoucnost. Začni a vymysli co chceš, stejně to nezrealizuješ. Pravda, nejsme tu od toho, abychom se každý den radovali.

Naopak, rád bych každý den žil s vědomím, že mě čeká nový den a pak další a další, se spoustou možností. Svádí k odkládání záležitostí, jelikož 'zítra je taky den', ale přináší klid v duši, protože můžu ještě něco dokázat a pár špatných věcí napravit.

Když jsem tak o tomhle všem přemýšlel, napadl mě příběh. Alternativní budoucnost, země je přelidněná, nedostatek potravin, léků. Každý měsíc počítač losuje určený počet jmen. Vylosovaní pak v noci obdrží dopis. "Jménem lidu vám byl vyměřen Poslední den. Děkujeme Vám za vše, co jste pro společnost vykonal." Adresát je většinou klidný, takhle to chodí odjakživa. Populace se udržuje mladá a zdravá. Alespoň se to říká. Možná někomu vrtá hlavou, proč jsou vůdci starší než zbytek, proč tak málo vědců dostává tento dopis. Prostě to tak má být.

A tak adresát, podle nátury volí dobrovolný odchod ze světa, popřípadě odchází do budovy, ze které není návratu. Co když se někdo rozhodne vzepřít? Kamarádi si ho vymazali z telefonů, protože jeho jméno našli ráno v seznamu. Neexistuje, rodina by takovou ostudu nesnesla.

Co ty, chtěl/chtěla bys, aby byl dnešní den tvůj poslední? Možná je, ale tyhle seznamy se zatím v novinách netisknou.

Celý příspěvek...

Jaro jede

Nu, mám, co jsem chtěl. Stěžoval jsem si jaru a teď se mi to vrací. Přišel mi dnes ráno mail, který končil přáním, ať dotyčnou pozvu na rande. Rád jsem vyhověl. Příští týden se uvidíme.

Večer se vracím z procházky noční Letnou, čekám na Vltavské na tramvaj. Chvíli trpělivě a stojím pod střechou, nakonec se jdu přeci jen kouknout na jízdní řád. "V kolik to jede nahoru? Když už to tak študuješ..." Hlas patřil holce s černými vlasy (proč mají náhodné kolemjdoucí vždy černé vlasy?). "Jede to ve 25," odpovídám. "Jóooo, to mám pět minut. Tak to jdu na další pěšky. Taky jedeš nahoru?" Přikyvuju. "Tak to se asi potkáme v tramvaji." Odchází na další zastávku. Po pár metrech se otáčí a ptá se: "Nechceš se projít?" Usmívám se, ale vrtím hlavou.

Jsem možná hloupý, ale vězte, táhli mi hlavou jiné myšlenky. Kamarádka má přítele, je spokojená. Říká, že je spokojená, ale zaslouží si mnohem, mnohem víc. Připadá mi, že se spokojila s málem. Pověděl jsem jí to. "Že mi to říkáš zrovna ty." Má pravdu. A já ji mám rád.

Celý příspěvek...

Nextra

Courali jsme se pomalu chodbou. Když jsme míjeli pokoj 83, ukázal jsem na něj a upozornil ji, že jsem v tom pokoji několik let bydlel. Podívala se na mě trochu překvapeně a ptala se, kdy přesně. Odpověděl jsem, přesto se ji něco nezdálo. V tomhle pokoji totiž potkala svého kluka.

Tedy, potkala ho už dříve, ale před těmito dveřmi udělala jedno velké rozhodnutí. Znali se už nějakou dobu a zrovna se týden neviděli. Chyběl jí, chtěla mu to říct, ale nebyla si jistá. Nakonec se sebrala a přišla před pokoj. Váhala, nevěděla, bála se. Pak se podívala na dveře pozorněji a uviděla velkou samolepku Nextra. A najednou viděla Next i Extra. Pousmála se, zaklepala na dveře a vešla. A ten den to vše začalo, první pusa, vztah jak řemen.

Když mi tohle pověděla, koukal jsme tentokrát překvapeně já. Tu samolepku jsem tam totiž nalepil osobně. Spousta vzpomínek, která se k tomu pokoji váže. Rozchod, sblížení, smutek po opětném a definitivním rozklížení. Obraz holky v pruhovaném pyžamu, která jedné noci vběhla do pokoje, skočila do postele, kousla mě do loktu, opět vyskočila a utekla. A pak jsme spolu byli dva roky.

Bylo vidět, že taky přemítá. Ona s tím svým stále je, ale trápí se. Vyprávěla o jejich poprvé, nemohl jsem se nezeptat, na které posteli. Na té u skříně, na té mojí. Pak jsme seděli na chodbě a povídali si. Je utrápená, unavená ze strachu.

Vracíme se chodbou zpět, už je hodně pozdě, míjíme opět ty samé dveře.

"Teda, nevím, jestli sis všimla, ale ono je v tom napsáno i Ex".

"Já jsem se taky všimla," odpověděla smutně a počítala pohledem čáry na linoleu.

Snad nebude tak špatně.

Určitě by se dali dohromady i jinak, ale stejně z toho mám trochu husí kůži.

Celý příspěvek...

Jaro slibuje, Jaro plní

Jaro je překvapivě akční a proto mi darovalo tento víkend jako vzorkovnici pěkných jarních zážitků. Začalo to už v pátek, kdy jsem byl pozván na malý sraz do Mlýna, na kterém jsem si jedna pěkně popovídal, jednak jsem dostal moc pěkný dárek k narozeninám a do třetice jsem se dozvěděl, že zápas Pražsklé klubové ligy, který jsem měl pískat, začně v sobotu o hodinu dřív, to jest v devět.

V půl osmé se stávalo těžko, hlava bolela, ale slunko svítilo, hřálo a hrálo. V půl deváté už jsem se vyhříval u kašny blízko Švandova divadla. Po chvilce dorazil kolega Šakal a vyrazili jsme na Dětský ostrov. Moc pěkné hřiště. Z jedné strany Vltava a z druhé strany plavební komora (takže vlastně taky Vltava). Ale ouha, zápas nezačal v devět, ale v deset. Pískání bylo celkem bez problémů, hráči se mi neporvali a moc si nestěžovali. Po zápase rychlé zdravotní pivo a súrno zpět do Bubenče, kam po dlouhé době zavítala Karša.

Následný nohejbal byla z mé strany tragédie, leč i přes to se nám podařilo Kačera se Shishou porazit. Už během hry se mi trošku točila hlava a občas jsem viděl mžitky. Ve sprše jsem si všiml, že jsem si spálil obličej a uvědomil si, že mám pravděpodobně úpal.

Z tohoto důvodu jsem byl večer na Tuttiho kolaudačce zdrojem veselí, bohužel ne úplně chtěného :). Párty se povedla na jedničku, koktejly byly super, lidi též. Ve čtyři ráno na koleji, v sedm usnuto. V neděli už jen kino, fotbal, zranění něčeho v koleni a spát.

Stalo se ještě něco, o čem nemůžu psát, leč z historických důvodů si sem dělám poznámku. Já už budu vědět.

Takže Jaro, děkuju, byl to moc fajn víkend.

Celý příspěvek...

Bob je vůl

Milý Bobe,

mám sice spoustu lepších věcí na práci, ale přeci jen Ti odpovím. Být Tebou, pro příště bych si rozmyslelo tón, který ke mně promlouváš. Myslíš si, že mám na starosti jen Tvé pohodlí a Tvůj dobrý pocit?

Před týdnem mi začal kvést Zlatý déšť, do toho všemožná koťata, ptáčci, kytky, stromy, nevím, kam skočit dřív. Tady se mi rozlévá řeka, támhle mám ještě na horách sníh. Můžu já za to, že mě sem Zima nepustil? Jsem křehké stvoření, narozdíl od toho usopleného frigidního morouse. Starám se, aby se příroda konečně pohla kupředu a ty mi tady fňukáš.

Nějak jsi v dopise zapomněl zmínit, že můžes klidně spát u otevřeného okna, protože je už dost teplo a ještě nelítá všemožná bodavá havěť, což se Ti s Létem nepodaří. A těch 16 pus na schodech k narozeninám dostal kdo? A nezískal jsi přeci jen číslo na osvětlovačku? Že byla zadaná? V tom já prsty nemám. Naražený palec a zvrtnutý kontík se Ti taky zahojil.

Takže milej zlatej, dělám toho pro Tebe až moc. Moc dobře jsem Tě dnes vidělo, jak sis v podvečer běžel na tramvaj v pantoflích a zpíval sis. Na Tvoje bolístky není nikdo zvědavý, dělej, co umíš. Nicméně máš pravdu v tom, že jsem na Tebe posledně zapomnělo, takže s tím něco udělám. Měj oči dokořán, mladej.

Dost už, jdu spát, na Strahově mi dnes posekali trávník, musím s tím něco udělat.

Jaro První Období Roční

Celý příspěvek...

Jaro je vůl

Milé Jaro,

píšu Ti tento dopis, protože jsem rozhořčen Tvým přístupem. Nebudu sem zatahovat tvé minulé vystoupení, přeci jen jsme si vyříkali a nebude otevírat staré rány. Myslel jsem si, že máme dohodou. Posledně jsi to trochu zbabralo, žel bohu, nyní to nevypadá o moc lépe.

Už jen tím, jak jsi přišlo, jsi mnohé naznačilo. Pozdě, jak jinak. Můžeš mi vysvětlit proč jsem na své narozeniny musel chodit večer ve svetru a bundě? Je sice hezké, že přes den svítíš, ale tím jen nahráváš tomu plevelu, který za chvíli začne kvést, čímž mi chystáš pár pěkných prokýchaných a prosmrkaných týdnů. Můžu se Tě jen tak na okraj zeptat, co z toho máš? Platí Ti za to někdo?

Nenech se zmást, že Tě pár škrabálků chválí a páry na ulicích se usmívají. Stějně to dělají proto, abys pěkne rychle zmizelo a pustilo sem konečně léto. Kdyby ses podívalo pořádně, muselo bys vidět, že Tě kde kdo pomlouvá.

Ale nechci na Tebe být zlý, přeci jen Tvá předminulá návštěva byla krásná, jenže od té doby hodně vody a pár domů uteklo. Dám Ti tedy, milé Jaro, ještě jednu šanci. Domluvme se tak, že mi do cesty pošleš jednu milou, chytrou holku. Mimochodem, neměla by mít přítele. Pokud možno ani dva, nula je to kouzelné číslo. A cvrnkni mi prosím do nosu, ať ji poznám, bývám v tomto velmi natvrdlý.

Takže drahé mé Jaro, doufám, že si rozumíme. Nechci vyhrožovat, ale Zima Tě má taky plné kecky, o Létu nemluvě. Podzimu jsi volné, on to má vůbec na háku.

Děkuji Ti za pochopení,

s úctou zůstávám,

Tvůj,

v nadšeném očekávání,

mírně nasraný,

Bob

Celý příspěvek...

Nasratý

Dnes v 19:30 hrají v Akropoli Hm... a Eggnoise. Moc rád bych tam šel, ale nechci jít sám. Jenže...jenže na icq mám asi 200 lidí, z toho vyfiltrováno tak 20, kteří by se eventualně nechali na tuhle muziku zláket. Leč není čas, či peníze popřípadě je ta hudba není jejich šálek čaje. SMSkoval jsem na všechny strany. Za normálních okolností bych šel sám, ale tentokráte to nejde (modří vědí).

Takže jdu na fotbal, chudáci protihráči, chudáci spoluhráči. A hudbu si holt pustím večer. Chudák Pepa.

Celý příspěvek...

Brain revisited

Onehdá jsem se tu zamýšlel nad tím, proč vlastně bloguju, proč hraju na hudební a jiné nástroje. Výsledkem bylo, že jsem spokojený s tím, co dělám a smířený s tím, že holt nebudu nejlepší na světě ;) Teď jsem se na to podíval trochu jinak.

Ano, většinu času jsem spokojen a pracuju na mírném zlepšování svých schopností. Hraju na kytaru, kopu do míče, studuju a tak. Jenže jsou okamžiky, kdy se citím tak strašně malý a neschopný, až je to k vzteku. Když hraju na kytaru a slyším třeba Steva Vaie, když skládám písničku a neslyším hudbu, andělé mi nebroukají do ucha. Když tupě zírám do skript, marně se snažíc pochopit Kahlmanovu filtraci.

Mám možná nadání, které mi někteří závidí, mám hudební sluch, rychle se učím, rozumím lidem (úplně teď vidím, jak se Veronika šklebí ;) a jsem za tohle vděčný. Ale občas vidím, jak jsem zoufale průměrný. Spoustu věcí umím, ale nebudu vynikat. Snad jen v průměrnosti.

Teď už jen zbývá otázka, jestli je to nedostatkem talentu v té které oblasti, či malou pílí a pracovitostí.

Co jsem tím vším chtěl říct? Že mě například včera strašně štvalo, že ač hluchý, byl Beethoven tak velký, že bych mu v mlze neviděl ani spodek podrážky. A co dnes prováděl ten dlouhovlasý zubatý brazilský klučina, raděj nemluvit.

Prostě a jasně, svůj stín nepřekročím, ani kdybych se na hlavu stavěl.

Celý příspěvek...

Poznatky z natáčení

Čtyři dny jsem spal 3-4 hodiny, dvanáct hodin stál/seděl/ležel na place, musel jsem se oholit, měl nagelované vlasy, ale stálo to všechno stokrát za to. Čeho se mi naopak dostalo?

První pozorování příprav natáčení bylo plné překvapení. Pán, co seděl za kamerou, nebyl kameraman. Za kamerou seděl asistent (byl to asi Němec a říkali mu Klaus - že by Klaus Fuxjäger?) a kameraman (profesor Šofr) se staral hlavně o správné nasvícení scény, kompozice byla většinou daná požadavkem režiséra. Občas doporučil například kvůli rozšíření záběru jiný objektiv. Výsledný záběr pak jen lehce kontroloval na displeji kamery (bylo to sice klasická filmová, ale měla i video výstup). Přímo do hledáčku kamery jsem ho viděl nahlédnout za celé 4 dny jen jednou.

Poznámka pro Vendu : ke kameře náleželo asi 10 krabic s objektivy (zoom, širokáče..atd), na asistentův pokyn je střelhbitě měnili technici.

Když bylo nahrubo nasvícená scéna a určen pohled, byli jsme přivoláni my : kompars. Postavili nás tak, abychom nekradli světlo někomu z herců (které dočasně představoval někdo ze štábu), aby naše postavení vypadalo v kameře dobře. Proto taky v různých záběrech stejné scény stojíme jinak. Posunutí do stran bylo až 2m, leč divák to nepozná. Jakmile jsme byli na svých místech, dostali jsme pod nohy značky. Pokud to měla být složitější scéna, při technických zkouškách jsme ji nacvičovali třebas 10 krát, zatím bez herců. Když už vše fungovalo, byli přivolání herci a sjeli jsme generálku. Po ní přiběhli maskéři spolu s kostyméry a poopravili náš vzhled. A poté už se jelo naostro.

Někdy jednou (to opravdu málokdy), někdy třikrát (sem tam) a scénu s předáním vyznamenání jsme točili (na ostro!) asi desetkrát. Mezi každou klapkou se musely upravit rekvizity, takže při oné zmiňované scéně jsme tam stáli snad hodinu. To vše pod hromadou světel (někteří drobečci měli 10kW), ve fraku. Dokud režisér neřekl "Beru" "To bylo hezké" "Už se v tom nebudeme babrat"

Občas si režisér rozmyslel "akci", či úspořádání scény, takže všecno pěkně znovu. Ale to se stávalo jen vyjímečně. Velice často se točily například detailní záběry na herce, kde nebyl kompars vidět, popřípadě jen někdo, takže zbytek odpočíval. Stalo se několikrát, že komparsista strávil celý den na place, aniž by se dostal na scénu.

Ovšem i když se udála takováto změna, štáb bez mručení udělal, co se po něm chtělo. Jen kompars občas brblal. Pozorováno mimozemštanem by se mohlo zdát, že režisér nic nedělal, ale je potřeba si uvědomit, že několik měsíců psal scénář a je to právě on, kdo zodpovídá za to, že za 84 milionů vznikne dobrý film. Obklopil se týmem lidí, kteří moc dobře ví, co se po nich chce a umí to převést do filmové podoby.

Ale nebylo všechno růžové.

Kompars byl vždy až na konci potravního řetězce a to jak doslova, tak i obrazně. Na plac jsme přicházeli z vystupujích první. Na snídani párek (štáb měl na výběr). Svačinu dostal vždy štáb, na nás až když zbylo. Na obědě nás štáb předbíhal, opět dostal na výběr z více jídel. Hercům samozřejmě jídlo nosili, čajíčky a kávy vařili. Ale to si nestěžuju, je to pochopitelná situace.

Ve výsledku jsem spokojený a natáčení jsem si užíval. Zatímco zbytek kolegů, kteří právě nestáli na scéně, spal, dřímal, či povídal, motal jsem se neustále po scéně a pozoroval přípravy. Kolikrát v životě bude moct pozorovat oskarového režiséra při práci? Nechtělo se mi moc v pátek odejít, dál jsem koukal na natáčení a nebylo to jen kvůli krásné osvětlovačce.

P.S. Dnes je tu asi spousta chyb, ale nemám sílu to opravovat ;) :(

Celý příspěvek...

STOP!

Dnes jsem si vyslechl své poslední "STOP". Pořád jsem utahaný, takže se moc nerozepíšu, ale připojím alespoň jednu fotku z prvního natáčecího dne. Schválně, jestli mě poznáte,

Fotka je neostrá a ostatní jsou lepší, leč pod kamerou vidíte prof. Šofra, který snímal snad všechny Menzelovy filmy, vpravo od něj první asistent režie Jiří Kačírek, dále (postupujeme vpravo) pan Kalina (poradce), Jirka Menzel, Ferdova hlava.

Celý příspěvek...

Obsluhoval jsem císaře

Hodinu se chystá scéna, nasvěcuje, půl hodiny se zkouší a točí. Scéna na plátně možná nabude, ale pokud bude, bude mít tak 10 vteřin.

Spousta čekání. Hlavní činností komparzisty je čekání. Ale dnes to bylo fajn, stíhalo se podle plánu, úsměvy, zábava. A jedna moc pěkná osvětlovačka.

A večer po 12 hodinách na place hned na zápas Strahovské ligy. Cítil jsem, že dnes to půjde...a šlo. Venda chytal výborně, kluci dobře bránili a mně to střílelo. 5-6 gólů, ale zatím to není jisté, výsledky ještě nejsou na síti. Vyhráli jsme 8:1. Nu a taky jsem si zvrtl kotník. Vypadalo, že 2 góly, které jsem do té doby dal, už dál nerozmnožím. Ale kotník se vrátil tak, kam patří a snížená možnost pohybu kupodivu prospěla. Teď sice nemůžu pořádně chodit, ale stálo to za to...

Napíšu víc, ale jsem utahán...v sobotu na viděnou.

Celý příspěvek...

Na place

5:25 Vstávat
6:30 Sraz u Městské knihovny
8:00 Převlečen, nalíčen
10:00 První záběr

Zasedání české a habešské vlády. Sešla se nejlepší společnost tehdejší republiky a vy jste výkvět českých číšníků. Stojíte za zády sedících ministrů, vypnout hruď, bradu vzhůru, dívat se před sebe. Kamera..."Jede!"....zvuk...."Jede!"....AKCE.....STOP...."Výborně."

15:30 Druhý záběr

17:00 Třetí záběr

Dvoustup číšníků nese talíře s klofovými mísami. Dvoustup vede Bob a Bohouš. Pětkrát nanečisto, třikrát na čisto. Ruka se chvěje, mísa poskakuje po talíři. "Uděláme širší záběr, přineste 105 sklo." Detail.

18:00 Hotovo



Všichni na place jsou moc fajn, Menzel, Hladík, Šofr. Nejvíce se napracují asistent režie a asistent kamery. Nádherná kostymérka a osvětlovačka. Císaře hraje zpěvačka Tonya Graves z Monkey Bussines. Nastavení záběrů trvá krásně dlouho. Světla, kamera. "Kontra je v pořádku, hoďte mi sem ... (odborný termín pro malou bodovou lampu)...No, dobře, to už lepší nebude. Císař se posune, ať mi chytne lepší světlo. Tu skleničku kapánek víš. Koukáme tady na tu červenou tečku, to je jakpo císař."

"Ten motýlek je katastrofa, ukažte, já ho přilepím." "Děkuji pánové, bylo to výborné. Sjedem to ještě jednou a rychleji."

6:25 Bubeneč, bloguji, odcházím.

Celý příspěvek...

ajajajajaj

Úterý, 6:30, Městká knihovna. Natáčení filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Hrají: kdekdo a Bob. Oholený Bob. Bojim.

Celý příspěvek...

Sen

Právě jsem se probral a měl jsem jeden z nejhezčích snů v poslední době. A tady je:

Předehra snu se odehrávala na Kubě, kde jsem po návštěvě jedné staré paní byl nucen utíkat lesem, pronásledoval mě voják.

Ale to už jsem v Praze na třídě Jugoslávských partizánů, leč asi trochu v budoucnosti. Courá se po ní celkem dosti lidí, zábradlí není a tramvaje už po ní taky nejezdí. Spousta otevřených hospod. Je podvečer, po dešti. Právě jsem potkal skupinku holek, které hledaly restauraci, kde by se dobře najedly. Zaslech jsem jejich hovor, a protože to tu trochu znám, nabídl jsem se jako průvodce. Restaurací jsme obešli několik, holky vždy zapluly dovnitř, podívat se, kam jsem je to přivedl. Jen jedna malá veselá černovlasá děvčica zůstávala venku a povídala si se mnou.

Opouštěli třetí restauraci (holky nebyly spokojené, popřípadě bylo plno) a děvčica se zaklesla za mou paži. Když jsem procházeli okolo místa, kde je teď obchod u Bílého, oslovili mě tři mladí kluci, jestli bych se na něco nezeptal opodál sedících černoušků. Jestli bych se jich nezeptal na africkou hymnu. Zašel jsem tedy k nim a obšírně se jich ptal, jestli existuje nějaká píseň, která by charakterizovala celou Afriku...

A oni začali zpívat. Slova si nepamatuju, ale zpívali moc hezky. Rytmicky. Tam kdesi u Podbaby, kde už v té době začinal park, se kdosi přidal na bonga. A tak se po večerní ulici rozléhala africká píseň, zpívalo ji spousta lidí po celé délce.

A pak jsem se probudil. V tom snu mám v telefonu číslo oné holky. Do mého reálného telefonu se bohužel nějak nedostalo. Začinalo 607, to vím. A pak už to jen milion kombinací. Krásně se smála.

Celý příspěvek...

Cross

Tak v sobotu mezi osmou a devátou v Crossu, jo? No počkej, není to ten... ale jo je, ale nám to nevadí a u baru bude klid. A kam to jdete vy? No, my jdeme do Crossu? A možme sa stavit? Aj Peter príde.

Hluk, vysvětlování semetrálky, kterou jsem programoval, vytištěnou na papíře. Přisla i V., větší hluk. Spojka, Peter, Jose, K.láry, Katky, Kariny. Větší hluk. Kdo by čekal, že dva metry od reproduktorů bude takový rachot.

Šel jsem na vzduch, zahrádka prázdná, všechny stoly volné. Posadím se, nadávám na jaro, koukam na krásná hejblátka. Přisedla se ke mě holčina. S ní nějaký kluk. Celá zahrádka prázdná. Kluk balil jointa, dělal to velmi pečlivě a obřadně. Sedíte tu tak smutně. Já jen přemýšlím. Celou dobu ticho, sedíme a koukáme. Když dobalil, nabídl mi, odmítl jsem a oni zase šli. SMSka...Kde jsi? Telefon. Kde jsi? Tady nahoře, sedím, přemýšlím.

Loučím se, ruka přibita ke stolu, propisovačka líta po kůži. V. má stejnou cestu, jedeme spolu. Mlčíme. Celou cestu. Letenské náměstí. Krásná a opilá slečna Markéta, která právě dodělala rozhovor v Rock café vystupuje.

Celý příspěvek...

O kolečko míň

Václavské náměstí - Anděl. Vzdálenost, kterou je možno s využitím MHD urazit za cca 10 minut. Mně to trvalo přes půl hodiny, protože jsem si nechával ujíždět tramvaje, nasedal do špatných, zase vysedal a vracel se. Když jsem vešel do kina, film už běžel přes dvacet minut (reklamy nepočítaje). A to byl jen začátek.

Abych nepředbíhal, nepodařilo se mi nikoho k návštěvě filmu zlákat, šel jsem tedy sám. Tolikrát košem v jednom dni jsem snad ještě nedostal. A protože jsem přišel pozdě, u pokladen jsem nakonec vybral úplně něco jiného. Parádně natočené, bavil jsem se celé dvě hodiny. Menší roličku si tam střihla Jodie Foster a byla úžasná svině.

Vylezl jsem z kina a šel na tramvaj. Byla pěkná kosa a tramvaj nejela. Pozoroval jsem courající se lidi a čekal. Po chvíli čekáni mě probralo troubení. U nástupního ostrůvku zastavila černá Oktávka a vedle stojící opilý kluk do ní kopl. Z auta vystoupil řidič a kluk ho hodil zpátky a něco mu nadával. Pak se zasmál, otevřel si zadní dveře a začal nastupovat. Auto se při pokusu o rozjezd trochu zhouplo a maličko mu najelo na nohu. Opět zanadával, řidič trochu zabral a noha byla vysvobozena. Pak se dveře zavřely, auto odjelo. To vše se odehrálo asi během 40 vteřin a nikoho to zdá se nevyrušilo.

Po dvaceti minutách čekání jsem to nevydržel a šel se podívat na jízdní řád. Když jsem se k němu blížil, došlo mi, co asi tak může znamenat přeškrtnutá číslice 20. Tramvaj nejezdní, nepojede, rekonstrukce, jezdí jinudy a jinam. Nasedl jsem na jinou linku (která už okolo tak třikrát projela) a po přeskočení na autobus X-23 jsem se dovezl na Malostranské náměstí. Nechtělo se mi čekat, měl jsem pár věcí na přemýšlení a strávení, šel jsem pěšky.

Mezi Hradčanskou a Malostranskou je pěkná zkratka, ale to vy určitě víte. Tramvaj se plouží zatáčkami okolo Jeleního příkopu, ale chodec si to střihne rovně. Uprostřed této zkratky stojí klučina na bruslích a přejíždí po cestičce z jedné strany na druhou. Je téměř půlnoc. Cesta vede průrvou mezi strání na jedné straně a betonového korpusu, který zpevňuje vozovku nad ním, na straně druhé. Je tam tma a nejsem si jist, jestli jsou tam lampy. Když jsem přišel k němu, zeptal se mě měkce: "Můžu mít takový dotaz? Neviděls tam dole kolečko z brusle?" Odpověděl jsem, že nikoliv, ale že jsem moc nekoukal, takže tam třeba je. Po dalších dvaceti metrech jsem málem zakopl o hromadu kamení uprostřed cesty. Nebylo to kamení, ale rozbitý betonový sloupek - vypadal, že spadl z výšky. Na něm jsem vyluštil část nápisu "Zde byl ... založen .. Český spolek... Pl.z..e..".

Přes Chotkovy sady, okolo Izraelské ambasády jsem se dostal až na křižovatku před Hradčanskou. Přisel jsem k semaforu, kde mi svítila červená. Okolo ani noha, ale přislo mi v ten okamžik správné počkat na zelenou. Semafor cvakal a po chvilce před přechodem zastavil černý mercedes, který měl také červenou. A tak jsme tam stáli, já opřený o semafor, auto před přechodem a okolo nikdo. Naštěstí mi nakonec zelená naskočila, protože jinak tam asi stojím dodnes.

Protože už byla ukrutná kosa a moje zuby vydávaly zvuk podobný klapání semaforu, raději jsem na Hradčanské sedl na tramvaj, nechtěl jsem mít na svědomí nějakého slepce, který by důvěřivě vyrazil přes cestu.

A to byl teprve pátek.

Proč teď tak málo píšu? Inu, jaro je jen pro vyvolené...

Celý příspěvek...

No totok!

Dnes nám konečně přišly nové dresy. Původně jsem sem chtěl dát týmovou fotku a pár snímků ze zápasu, ale náš dvorní fotograf zmáčkl spoušť jen asi dvakrát a pak ho to přestalo bavit. Takže jen fotka z pokoje.

Kolejní derby skončilo 2:2, po nádherně odpískané penaltě proti nám. Ještě předtím jsem dostal žlutou kartu za nesportovní chování, když jsem rukou praštil do míče, který mě přelátal - veděl jsem totiž, že jsem za čárou. Oslabil jsem tak tým, protože po žluté kartě musí hráč na dvě minuty z hřistě :(

Po zpackaném zápase hořké pivo, nepěkná liga mistrů a pak už jen brnkání Lucce na chodbě. Jelikož to vydržela celou hodinu, bude mít asi něco se sluchem ;)

Celý příspěvek...

Kostýmní zkouška

Po celý den mi bylo nefajn; nachlazen a vůbec nedobře naladěn. Když jsem si hledal spoj na Barrandov, nebylo mi nejlíp. Vyrazil jsem dvacítkou na Chaplinovo náměstí a odtud autobusem 192 na zastávku filmové ateliéry. V nízkopodlažním autobuse jsem se usadil do polovinu vozu a přes trvalou dámy přede mnou jsem uviděl telefonující roztomilou černovlásku. Houští na hlavě přede mnou mě krylo, ale přesto si mě slečna všimla. Přikrčil jsem se a zmizel tak zcela za vlasy. Když jsem přijeli k ateliérům, vystoupil jsem a slečna za mnou.

Sunula se pár kroků pozadu a proto do mě málem vrazila, když jsem se rozhodl vyhodit lahev do koše. Omluvně jsem se pousmál , slečna odpověděla chápavým úsměvem a předešla mě. Přemýšlel jsem o filmu a neuvědomil si, že dělám dlouhé kroky. Před vrátnicí jsem slečnu dohnal a podržel ji dveře. Opět se s mírně sklopenou hlavou usmála. Dalši dveře mi podržela ona, za což jsem ji vesele poděkoval a hned jí to vrátil u dalších dveří. To už jsme byli u vrátnice. Než jsem se rozkoukal, černovláska zaplouvala do lítaček za vrátnicí. A já nevěděl kudy kam.

Recepční mi dala malou mapku a zakřížkovala ateliér, kde mě čekala kostýmní a maskérská zkouška. Podle šipek jsem našel ten správný suterén. Po chodbě zrovna kráčela trojice číšníků, takže jsem se k nim připojil a došel až k místnosti se spoustou věšáků a stojanů plných dobových kostýmů. Paní, sedící přede dveřmi si mě odškrtla ze seznamu a dala mi papír, na kterém je mimo jiné : Číšník, hotel Paříž, sál A. Po chvíli mě pozvaly dámy dovnitř a jedna se na mě vrhla s metrem. Změřila mi délku nohou a povzdechla si. Změřila pas a povzdechla si znovu. Mezitím někam dozadu hlásila: Vysoký, úzký pas. "Copak, špatně jsem narostl?" ptal jsem se. "Narostl jste hezky, ale nevím, jestli na vás budeme mít kostým," povídá. Chvilku obcházela stojany, koukala na cedulky a kroutila hlavou. Když šlo okolo, změřila mi jestě krk a opět nahlásila obvod někam do zadu. Za chvíli se odtamtud vyloupla další paní a začala hledat límeček.

Na druhý pokus jsme našli ty správné kalhoty. Na řadě byla košile. Vzala míru rukou a opět kroutí hlavou: "Dlouhý, moc dlouhý." Košili ovšem našla napoprvé. Byla to košile do fraku : čili pěkne dlouhá, oblékala se přes hlavu, měla náprsenku a konce rukávů se musely složit a sepnout manžetovými knoflíčky. Pak už jen vestička a konečně frak. Botky na mě neměli a objednali proto nové. Takto vymóděn jsem stál uprostřed místnosti a přišly se na mě podívat ostatní dámy.
"Co myslíš?"
"Dobrý"
"Jo, dobrý. Já myslím, že dobrý".

Teď ještě do maskérny. "Tady ke schodům, vlevo. Tou chodbou až na konec, tam vlevo do kopce, okolo sedmičky a na kopci vpravo. Tam jsou dva stejné ateliéry Fundusu, tak ten víc vzadu, vchod je na druhé straně. Do druhého patra, místnost 202. Budete si to pamatovat?"

"Jasně, místnost 202, " pousmál jsem se a vyrazil. Vylezl jsem z ateliéru a koukal okolo sebe. Chvilku jsem trajdal po areálu a nakonec našel správnou budovu i místnost. Tam se na mě maskér koukl a pravil, že se budu muset oholit a jestli to zvládnu sám. Když jsem kývl, posadil mě na křeslo a strojkem jen trochu zastříhl krk. Za dvě minuty jsem zase pádil do kostymérny. Vysvlékly mě, oblečení daly na ramínko a na něj cedulku se jmémen filmu a taktéž jménem mým.

"V pondělí vám holky zavolají, v kolik v úterý začínáme. Nashledanou."

A pak už jen do práce, kde bylo potřebovat něco dodělat a nejpozději do půlnoci odevzdat. Brzo jsem v kanceláři osaměl a kamfluval až běda. Mezi desátou a jedenáctou jsem vše dodělat poslal a jel domů. Na pokoj jsem dorazil těsně před půlnocí.

No mají tohle filmové hvězda za potřebí?

Celý příspěvek...

Na tři doby

Přišel jsem do práce o něco později, takže většina kolegů byla už pryč. Před osmou se vrátila Mária z angličtiny. Některé fotky z Těsto párty jestě neměla šanci vidět a zrovna když jsem jí je na počítači ukazoval...

...vešla uklízečka. Už když smejčila koupelnozáchod, ozývalo se z místnosti tlumené brblání. Dokončila záchod a za konstatního hučení se přesunula do kanceláře. Když zametala pod Máriiným stolem, její huhlání (uklízeččino) přeslo do srozumitelného jazyka.

"...žvýkačka na zemi to snad není možný...já to prostě, no je tohle normální...na záchodě nespláchnuto, v záchodě nachcáno...no mě je z toho normálně...a takový slušný lidi..."

Seřvala nás na tři doby. Myslím, že by nám pomohla při jednáni se zákazníkem. "Požadavky nesepsaný, design na draka, pane Žalme, takovej mledej a slušnej kluk, anglicky to neumí, já se na to vyseru"

Pozn.aut. Na záchodě jsem byl poslední já a spláchnul. Dvakrát. Vždycky totiž zapomenu, která část splahovadla dává hodně vody a která málo.

Na fotce Eva Braunová ;)

Celý příspěvek...

Jak jsem neslavil narozeniny part II

Nechtělo se mi, chtělo se mi, nechtělo se mi, chtělo se mi na jarní Sázavafest. V průběhu dne jsem takto několikrát měnil názor. Ovšem Švihadlo, Sto zvířat a blíže neurčený člověk téměř asijského původu mi byli dostatečným lákadlem.

Podle původního plánu nás měla v osm u Abatonu čekat Mária, neboť měla Pepův lístek. Pepa mě upozorňoval, že už už musíme vyjet. (Nu, napsal bych, že byl nervózní, ale jednak to určitě není pravda a jednak to bude číst...tuhle větu vymazat). Jenže znám slečnu Spojku přeci jen lépe než on, rozhodně jsem nikam nespěchal. A vida, za chvíli přichází smska, že ji to moc mrzí, ale že tam bude až v devět. Pokoušel jsem se s Pepou vsadit, že tam určitě dříve než o čtvrt na deset nebude, ale ač tvrdil, že to určitě stihne, vsadit se nechtěl.

Cesta byla veselá, protože jsem nás zbytečně vyhnal z tramvaje, abych nám zkrátil vtipným přestupem cestu. Vtip se podařil, přijeli jsme asi o 10 minut později, než bylo původně plánováno. Přesto jsme těsně před devátou stáli u Abatonu. Pepa volal Márii. Je v tramvaji, za pět minut přijede na zastávku pod Abaton. Šli jsme ji naproti a v 21:20 jsme opět stáli před Abatonem.

Na upper stage právě končili 100°C, koupili jsme si pivo a okoukávali prostor. Za chvíli jsme se potkali se zbytkem Spojkovic rodiny, která seděla na ochozu nad podiem. Názorně jsme si zažili, že horký vzduch stoupá vzhůru. V baru pod stropem prodávali pivo ve speciálních kelímcích, protože ty klasické se tavily v rukou a kapaly na zem. Stáli jsme na lavicích a shlíželi přes zábradlí dolů, kde se chystalo Švihadlo.

Hráli moc hezky, tělo se samo houpalo, ale v tom příšerném horku jsme se bál udělat rychlejší pohyb, protože hrozila akutní dehydratace. Několikrát jsem se odešel vyvětrat na chodbu. Když jsem se prodíral schodištěm, vystoupila z toalet dívčina s nádhernými dredy, které předtím namočila do vody. Zatřepala hlavou a odevšad začaly padat studené kapičky vody, která ochlazovala nadšené chodbovníky. Pro velký uspěch musela holčina výstup zopakovat.

Na Sto zvířat jsme sešli dolů k pódiu a přidali se k tančícímu davu. Stáli jsme na výhodném místě, naustále kolem nás někdo chodil a my se tak mohli seznámit se spoustou lidí, s jejich kelímky, lokty, zády, zadky. Kašlal jsem na dehydrataci a celý koncert provlnil/proskákal/protančil(?). Odměnou mi byla totálně propocená košile a kalhoty taky nevypadaly, že by se dokázaly samovznítit suchem a horkem. Chvíli jsem doufal, že uschnu, ale pak jsem přeci jen skočil do šatny, sundal košili a oblékl si jen svetr (ehm, kalhoty jsem si ponechal taktéž). Když jsem tančil na Chancers, už jsem si dával pozor a chodil se pravidělně větrat.

Mária, Pepa a nově přibyvší Michal seděli na ochozech a tančící lidi už jen pozorovali. Mezi námi, jít na takovouhle akci a pak téměř netančit mi přijde trošku uchozené, ale každému co jeho jest. Později večer jsem Spojku na parket unesl (doslova), ale rozhoně nevypadalo, že by ji to moc chytlo. Odměnou mi bylo několik čerstvých štípánců, které dostávaly celý večer spousto sourozenců. Šel jsem se podívat na záchod, jestli mám na čele napsáno "Otestujte si sílu svých nehtů", ale bylo tam napsáno úplně něco jiného.

Vzdal jsem snahu kohokoliv přesvědčovat a skákal sám. Dlouho. Občas na vzduch, pochytat jarní déšť. A zase mezi lidi k bednám. Když jsme před čtvrtou odcházeli, byl jsem sice utahaný a spokojený. A poštípaný.

Cestovatelské štěstí nás provázelo i dál. Pečlivě jsme vybrali (již obyčejnou denní) tramvaj a pohodlně se usadili. Nákladové nádraží Žižkov. Proč? Strašnice. Co tady sakra děláme? Konečná. Ehm. Dobrá, vezme to jinudy. Proč ne přes Náměstí míru, Malostranskou a Letohrádek královny Aničky.

Když jsem procházeli okoli Písecké brány, slunko se už rvalo z mraků, ptáci křičeli a mně bylo ve vzdušném svetru pěkná kosa. Doklopítat na kolej, poslat smsku k Jančiným narozeninám, usnout. Utahaný, prochladnutý, spokojený. A poštípaný. Zatla drápky pěkně hluboko.

Celý příspěvek...

Jak jsem neslavil narozeniny

Říkal jsem si, že narozeniny slavit nebudu. Že vlastně není proč, že není s kým, blabla. Shodou okolností se v pátek chystala malá párty u Těsta v bytě, ale narozeniny se mi dařilo zamlčet. Ne však úplně.

Na místě se to ovšem prokeclo a dostal jsem tak pěknou lahev portského a jojo. Party začinala pomalu, ale o to pekelnější měla konec. Někdo měl chytrý nápad a vhodil někomu jinému za triko led. Vzápětí začal souboj, který neměl vítězů jen spoustu poražených s ledem v kalhotech, za krkem a vůbec na podivných místech. Tančilo se(?), pilo, jedlo. Okolo jedné jsme se vydali domů, leč taxikář trval na tom, že nás opravdu šest neuveze. Nechali jsme tedy naše starší, nemocné kolegy cestovat taxíkem a stopli jsme si s Pepou noční tramvaj. Pepa v ní střídavě usínal a probral se teprve tehdy, když mi jeho foťak v tramvaji spadl na zem. Tak jsem neslavil narozeniny v pátek.

Hanka s Pepou furt otravují, ať s nimi jdu do Stromovky, sobotní neoslavu v Abatonu popíšu, až se vrátím.

Nicméně plánovaný závěr přeci jen dopíšu: nakonec se ukázalo, že je rozhodně s kým slavit a bylo to moc fajn. Zničený, zpocený, utancovaný, poštípaný jsem v po šesté rano zalehl a ráno se probudil nabitý energií.

Fotky z Těsto párty najdete tady.

Celý příspěvek...